Dlouhá staletí nezměrné slávy i tragického úpadku, taková je dlouhá a pestrá historie unikátního klášterního komplexu ležícího pětadvacet kilometrů od Plzně. Byly doby, kdy vládl celému širokému okolí.

A dnes do jeho prostor naplněných dějinnými událostmi můžeme vstoupit i my.

Když se kníže Vladislav II s manželkou Gertrudou roku 1144 rozhodli založit v Plasích na Plzeňsku klášter, bylo logickou volbou nabídnout ho cisterciákům. Ti se o půlstoletí předtím odtrhli od benediktinů, aby mohli ještě tvrději dodržovat zásady askeze a řeholní kázně.

Právě oni se proto usazovali nejčastěji v odlehlých a nehostinných krajích. A Plasy se svými močály pro ně byly ideální. Klášter v oněch dobách fungoval jako samostatné panství a rychle bohatl. Ovšem že jsou mniši vždycky jen bytosti svaté a bohabojné?

I mezi nimi se může najít provinilec, který je ostatními odsouzen za nějaký špatný čin. A pro takové odpadlíky bylo v přízemí zbudováno klášterní vězení. Menší provinění přivedlo hříšníka do temnice izolované od světa dvojitými dveřmi.

Jídlo dostával vězeň pomocí otočného dřevěného bubnu. Za těžší zločin čekalo nešťastníka spuštění do šachty hluboké 3,5 metru, v níž bylo po pás vody. Po zaklopení šachty těžkým kamenným kvádrem zůstal odsouzenec v naprosté tmě.

Feudálové v řeholním šatu

Mniši na svých pozemcích hospodařili dobře, a tak postupně svůj majetek rozšiřovali odkupováním okolních vesnic. Klášter se tak stal rovnocennou feudální vrchností, zvláště když od 30. let 14. století opustil staré tradice a začal vybírat feudální peněžní rentu.

Ve 14. století už cisterciáci vlastnili 70 vsí v okolí a zdálo se, že klášter bude ve svém rozmachu jenom pokračovat. Za vlády krále Václava I., který do kláštera ostatně rád občas zavítal, vznikla i gotická Královská kaple podle francouzských vzorů.

Ale dějiny svým kolem otáčejí nemilosrdně a sláva kláštera v Plasích se měla brzy vytratit.

Pozvánka pro největšího z mistrů

Přišly husitské války. V roce 1421 byl klášter vypálen a většina mnichů Plasy opustila. Zchudlá komunita sotva zvládala platit vysoké daně a veškerý majetek musel být zastaven, obyvatelé okolních vesnic už odmítali poslušnost, do toho přišly povodně i mor.

Na počátku 17. století zůstali v klášteře pouze dva řeholníci a i ti museli sledovat, jak ho za třicetileté války plení nizozemští žoldnéři. Až po bitvě na Bílé Hoře nastal konečně obrat k lepšímu. Císař Ferdinand II. nařídil vrátit klášteru ztracený majetek.

Za pár desetiletí se klášter vzpamatoval a začal pomýšlet na nový rozvoj. A nutno říci, že ho pojal opravdu velkoryse. Na počátku 18. století byl do Plas povolán jeden z nejslavnějších architektů své doby Jan Blažej Santini-Aichel.

Voda je základ života i této stavby

Budovat rozsáhlý klášterní komplex v močálech nevypadá jako správná volba. V údolní nivě řeky Střely musel Santini vynaložit veškerý stavitelský um, aby budovy v těžkých podmínkách vydržely. Pro projekt nové budovy konventu místo původní gotické stavby zvolil vskutku netradiční řešení.

Základy byly zpevněny 5100 dubovými kůly zatlučenými hluboko do podmáčené země. Teprve na ně byl položen trámový rošt a mohlo se stavět. Jak ale zabránit hnilobě dřevěné konstrukce? Mniši svedli pod budovu vodu z několika pramenů pomocí dřevěného potrubí přes důmyslné pískové filtry a zajistili tak, že dřevo bylo neustále pod vodou, bez přístupu vzduchu.

Konvent se budoval od roku 1711 skoro třicet let a sám architekt se dokončení nedožil. Po jeho smrti převzal řízení stavby nástupce neméně znělého jména: Kilián Ignác Dientzenhofer. Už od Santiniho dob však platí varování, které zdobí jeden z průduchů určených ke sledování stavu spodní vody: Aedificium hoc sine aquis ruet neboli Bez vody se stavba zřítí.

Běsnění ohnivého živlu nad střechami

Možná by mniši z Plasů nestavěli tak nadšeně, kdyby tušili, co přijde za pár desítek let. Klášter byl totiž v roce 1785 výnosem Josefa II. zrušen a stal se majetkem státu. Pánem bývalého kláštera včetně pozemků o rozloze 10 tisíc hektarů se pak na čas stal i kancléř Klemens Metternich.

Přispěl k rozvoji Plasů, kde založil svou huť a obnovil výrobu piva. Bývalou prelaturu přestavěl na zámek, z pyšné budovy Santiniho konventu však udělal služební byty a sklady. Kancléř si zdejší kraj natolik oblíbil, že si ho dokonce zvolil i za místo svého posledního odpočinku a je tu pochován v rodinné hrobce.

Avšak ani toto slavné období nemělo osudem vyměřen čas navždy. V srpnu 1894 postihl klášter obrovský požár, který vznikl v sousedním pivovaru. Týden s ohnivým živlem bojovali nejen místní občané, ale také setnina 35.

plzeňského pluku, stovka příslušníků sboru zákopníků a 28 stříkaček z Plzně a Žatce. Budova konventu byla zle poškozena stejně jako ostatní okolní stavby.

V krytu se na vlhko nehledí

Další neradostné období čekalo na klášterní budovy v době druhé světové války. Na jejím konci se zde usadila Rudá armáda, po jejím odchodu už klášter jen chátral, vzácný mobiliář byl zčásti rozkraden a zčásti rozvezen do nejrůznějších stran.

Nájemníci se tu střídali, usídlila se tu knihovna a zřejmě nejkontroverznějším zásahem do historické budovy konventu bylo v 60. letech vybudování podzemního krytu civilní ochrany. Důmyslné Santiniho řešení s kůly ponořenými ve vodě tenkrát mělo namále, protože řada funkčních průduchů byla zazděna a budova na to reagovala rychlým chátráním.

Naštěstí o dvě dekády později už se našli osvícenější mocní. Odborníci dostali možnost věnovat se výzkumu, začala se rozbíhat rekonstrukce, od roku 1993 pak konečně došlo i na obnovu Santiniho vodního systému, který dnes už opět funguje tak, jak si geniální architekt představoval.

Od roku 1995 je areál Národní kulturní památkou.

Čtyři cesty k poznání kláštera

Neznamená to ovšem, že by byl uzavřen před veřejností. Naopak. Na návštěvníky čekají hned čtyři prohlídkové okruhy. První je zavede do historické budovy barokního konventu – obytné budovy mnichů. Podrobnější prohlídka nabízí také starý královský palác, barokní sýpky, kaple a unikátní hodinový stroj z roku 1686 ve věži sýpky.

Je sestaven bez jediného šroubku, jednou denně se natahuje a na čtyřech cifernících ukazuje hodiny, na dvou menších pak minuty. Pomocí táhel, kladívek a tří cimbálů odbíjí hodiny i čtvrthodiny. Zájemce o umění jistě potěší prohlídka umělecká galerie a zřejmě nejvíce zájemců bude mít prohlídka základů s unikátním vodním systémem včetně větracích chodeb a vodních zrcadel – nádrží, na jejichž hladině se nepřetržitě sleduje stav spodní vody pod základy konventu.

Klapot mlýna je cestou k bohatství

Možná právě příchozí, kteří navštíví základy konventu, si vzpomenou na starou pověst o pokladu ukrytém kdesi v klášteře. Uschoval prý ho tu poslední opat Werner těsně před tím, než byl na sklonku 18. století klášter oficiálně zrušen.

Podle legendy si tenkrát pozval na pomoc místního zedníka Křížka, kterého se zavázanýma očima dovedl do sklepení, nechal ho tam cisterciácký poklad zazdít a zase ho poslepu odvedl na denní světlo. Křížek po celý zbytek života dodržel slib, že se o své nočním melouchu nikdy živé duši nezmíní.

Až na smrtelné posteli se cítil být ze své přísahy vyvázán a svěřil se svým potomkům. „Kdybyste, milé děti, měly možnost ten poklad hledat, vydejte se po zvuku tam, kde nejjasněji uslyšíte klapot strojů klášterního mlýna,“ poradil jim. Víc už však prozradit nestačil, a tak cisterciácké klenoty nezměrné ceny dodnes zůstávají neobjeveny.

Co nesmíte minout při návštěvě kláštera v Plasech?

Zámek Manětín

Necelých dvacet kilometrů od Plasů stojí ve stejnojmenné obci půvabný zámek Manětín. Původně středověká tvrz byla několikrát přestavována, naposled v barokním stylu. Prostory zámku jsou přístupné veřejnosti, zaujme třeba bohatá knihovna s pěti tisíci svazky, lovecký salon, pracovny hraběte Karla Maxmiliána Lažanského i jeho ženy Marie Gabriely a také unikátní soubor obrazů zámeckého služebnictva.

Množství památek ale najdeme i v samotném městečku Manětín, kterému se ostatně přezdívá barokní perla západních Čech.

Zámek Kaceřov

Na místě původní tvrze zhruba 15 kilometrů od Plasů vznikl v polovině 16. století zámek, jedna z prvních renesančních staveb tohoto druhu na našem území a i v evropském měřítku pozoruhodná. Kaceřov dlouho patřil cisterciákům z kláštera v Plasech, kteří neprováděli velké stavební úpravy a změny dispozic či výzdoby.

Dodnes tak můžeme obdivovat cenné ukázky jemné kamenické práce a dochovaly se také části unikátního potrubí, které přivádělo vodu z tři kilometry vzdáleného pramene. K zámku patřila rozsáhlá francouzská zahrada se sochou Neptuna na fontáně.