V Praze na návrší zvaném Větrov, dnes v Apolinářské ulici č. 446, stávala již od 13. století hospoda. Šlo o nízký domek s mansardovou střechou krytou šindelem.
Původně se hospoda nazývala Na vinici. Jak napovídá název ulice, byla v blízkosti kostela sv. Apolináře. Ale také byla místem, kterému se po setmění slušní lidé vyhýbali.
Tato oblast proslula řadou přepadení, násilností i vražd. Hospoda pak byla vyhlášeným doupětem pražské galerky.
Jak hospoda přišla ke svému názvu?
Podle jedné legendy prý tuto hospodu navštěvoval i král Václav IV. Byl to oblíbený panovník, který občas v přestrojení chodil mezi lid, aby se sám přesvědčil, jestli se dodržují obchodní ceny a jaká je spokojenost s vládou šlechticů.
Ti se naopak snažili krále odstranit a tak ho jednou nechali odvléci do Vídně, kde se ho najatí vrazi pokusili otrávit jedem v nápoji.
Otravu přežil, jen ho do konce života trápila palčivá žízeň. Tenkrát mu ze zajetí údajně pomohla žalářníkova dcera a král pak pátral po svých vrazích.
Právě v hospodě Na vinici tyto dva zlotřilce při své utajené návštěvě spatřil. Nechal povolat kata, který mužům tajně nasypal do vína jed. A tak skončili tím, s čím sami zacházeli. Od té doby se hospodě začalo říkat Jedová chýše.
Existuje i další, méně romantická verze. Do hospody velmi rádi a často docházeli studenti, kteří nedaleko odtud studovali medicínu. A protože je medicína spojována s přípravou a mícháním různých léků, začali ji říkat Jedová chýše.
Jak to tady fungovalo?
Tak jako jinde se zde konaly různé tancovačky, hrály se karty, kulečník a scházela se tu spodina nejrůznějšího druhu. Majitelé hospody se často měnili.
Traduje se, že jeden z nich, aby mu lidé nekradli vybavení, vymyslel zvláštnost při stravování. Lžíce nechal přivázat řetízkem ke stolu. V něm také nechal vydlabat otvory ve tvaru misky. Do tohoto otvoru nalil strávníkovi polévku.
Když ten dojedl, hadrem vytřel tento svérázný „talíř“ a mohl zasednout další host. Zvláště po večerech se zde scházeli kriminálníci. Také mezi návštěvníky byli funebráci, kteří se tu stavili na sklenici i se svým nákladem.
Protože s nimi nechtěla děvčata tancovat, tak prý jeden z nich jednou vytáhl z truhly mrtvolu ženy, aby si mohl zatancovat.
Tenkrát šlo o poměrně odlehlé místo. A tak se též traduje, že v hospodě občas i strašilo. V pokojících se prý hýbaly židle, z kamen se někdy ozýval zpěv, za dveřmi bylo slyšet hádky, ačkoliv byly místnosti prázdné apod.
Také se ozývalo klepání na dveře, za kterými nikdo nestál. Prý při tom psy vyli a kočkám se ježila srst. Ale občas se tu stavili také různí kejklíři, tak kdoví, zda tomu někdy také nepomohli.
Konec Jedové chýše
Postupně však hospoda začala upadat a chátrat. Nakonec došlo v roce 1933 k jejímu zbourání. Na jejím místě vyrostl obytný dům. Ale i tak má jeden primát. Zřejmě jde u nás o hospodu s nejdelším nepřetržitým provozem.
S ní skončil i jeden z koloritů staré Prahy. Její bouřlivý život připomněl i známý televizní seriál Hříšní lidé města pražského.
