Rozlehlý palác po sobě na Krétě zanechala vyspělá a poněkud záhadná minojská civilizace. V legendách je Knóssos domovem obávaného krvelačného netvora, který si pochutnává na lidských obětech. Jaká je ale skutečná minulost místa? Některé archeologické nálezy skutečně poukazují i na její temná zákoutí.

V řeckých legendách je krásná Pásifaé, manželka krétského krále Minoa, svedena bílým býkem a zanedlouho poté přivede na svět syna, či spíše monstrum s lidským tělem a býčí hlavou, kterému se začne říkat Minotaurus.

V překladu toto jméno znamená „býk Minoův“. Nevěrná královna je brzy poté zabita a králův nevlastní syn, aby zůstat skryt před očima veřejnosti, je uvězněn ve spletitém labyrintu, jež pro něj Minos nechal vybudovat. Autorem bludiště neměl být nikdo jiný než proslulý řecký stavitel Daidalos.

Poté, co je při hrách v Athénách zabit syn zabit syn krále Minoa Androgeos, vypukne mezi Krétou a Athénami válka. Spor končí porážkou Athén, na které je uvalena povinnost posílat každoročně sedm panen a sedm paniců, dokud bude Minotaurus živ.

Athénští nešťastníci pak končí v labyrintu Minotaura jako jeho oběti.

Jednoho dne se však k vybraným dorostencům dobrovolně připojuje syn athénského krále Théseus, jemuž se nakonec podaří netvora v zabít a pomocí klubka nití, které mu věnovala Ariadna a které si cestou odvíjel, najít z labyrintu cestu zpět.

S tímto slavným příběhem z řeckých bájí jsou žáci obvykle seznamováni již na základních školách a zřejmě neexistuje nikdo, kdo by o něm nikdy během svého studia neslyšel.

Mnohem méně se však ví, že některé archeologické nálezy z paláce Knóssos, kde se měl labyrint smrti nacházet, naznačují, že možná nešlo jen o pouhý mýtus.

A podivných tajemství má tento prastarý komplex k dispozici celou řadu.

Neznámí Minojci

V pátrání po tajemstvích obrovského paláce se musíme vrátit do minulosti o tisíce let zpět, kdy řecký ostrov Kréta obývali ti, kteří jej na severním pobřeží nedaleko dnešního města Heraklion postavili.

Ale i tak zůstane stále mnoho otázek nezodpovězených, samotná minojská civilizace je totiž obestřená tolika tajemstvími, že bývá občas porovnávaná s bájnou Atlantidou. Navzdory vzácným archeologickým nálezům toho o Minojcích víme jen pramálo.

Jisté je, že se tato neobvykle vyspělá civilizace zformovala na Krétě v období asi 2700 let před naším letopočtem a pak náhle a nevysvětlitelně zanikla kolem roku 1450 před naším letopočtem.

Není známo, jakou řečí tito lidé hovořili, vědci jen předpokládají, že šlo pravděpodobně o starší variantu nějakého indoevropského jazyka. Vyvinuli si vlastní písmo, které však dodnes nikdo z vědců vědci nedokázal rozluštit.

Nevíme ani, jaké měli Minojci zvyky, jaké bylo jejich náboženství, ani to, co způsobilo rychlý rozvoj této civilizace, či co naopak stojí za jejím stejně rychlým pádem.

Co však víme s naprostou jistotou je, že centrem této civilizace byl obří palác Knóssos, který byl svého času největší stavbou v Evropě. Dnes po něm zůstaly jen ruiny a nespočet působivých legend.

Palác jako bludiště

Ve své době byl Knóssos skutečně mimořádnou stavbou. Rozsáhlý komplex podle odhadů obývalo okolo 5–80 tisíc Minojců.

Samotný palác byl tvořen přibližně tisícovkou místností rozličných funkcí, místnosti navzájem spojovaly spletité chodby, což z paláce skutečně dělalo obrovské několikapatrové bludiště.

V paláci se nacházely nejen příbytky Minojců zásobené vodou tekoucí z jakýchsi kohoutků a odváděnou odpadními stokami, ale také rozsáhlá skladiště, administrativní prostory a překrásný trůnní sál.

Ceremoniální část komplexu vynikala svou působivou krásou. Nacházely se tu vysoké sloupy a stěny jsou zdobeny pestrobarevnými freskami s nejrůznějšími výjevy, mezi nimiž nechybí ani různá fantastická zvířata, která později zaujala také kryptozoology.

Pro Řeky byl pochopitelně labyrint v Knóssu fascinující natolik, že jej zařadili do svých legend. Stavitelům pradávné minojské kultury ovšem labyrinty nejsou vůbec cizí, podobných struktur již archeologické výzkumy odhalily několik.

Jako obří bludiště jsou stavěny také další krétské paláce vznikající ve stejném období jako Knóssos.

Další labyrint byl objeven například u městečka Gortyn, ležícího přibližně 45 kilometrů jižně od správního centra ostrova Heraklionu, jiný leží v jeskynním komplexu Skotino, který leží od Heraklionu asi 20 kilometrů na východ.

Knóssos opět na scéně

Po zániku tajemné civilizace na dlouhou dobu Knóssos upadl v zapomnění a jeho moderní dějiny se začaly psát až v roce 1878, kdy zbytky starobylé ruiny objevil obchodník a starožitník Minos Kalokairinos.

Ten si okamžitě uvědomil, že narazil na něco velkého, a pustil se tedy do prvních výzkumu, během nichž se mu podařilo odkrýt v západní části paláce část někdejších skladů.

V březnu roku 1900 celou lokalitu zakoupil britský archeolog sir Arthur John Evans, jenž byl o pár let později za své služby pro archeologii pasován na rytíře.

Jeho tým navázal na práci krétského starožitníka a během rozsáhlých výkopových prací odkryl to, co zbylo z dávné pýchy zaniklé civilizace.

John Evans posléze nazval palác Minoovým podle bájného krále z řeckých pověstí. V té době zřejmě ještě netušil, jak blízko pravdě možná skutečně je.

Pokud tedy ovšem existuje mýtický labyrint, mohl by být skutečný i onen tvor jménem Minotaurus?

Vrozená deformace

Historikové připouštějí, že stejně tak jako Knóssos mohla opravdu existovat také reálná osoba či událost, která se stala předlohou pro postavu krvelačného lidského monstra s býčí hlavou. Možných vysvětlení existuje hned několik.

S jednou hypotézou přišla například současná americká historička Cathy Gereová, která se domnívá, že Minotaurus mohl být ve skutečnosti jedinec s nějakým vrozeným postižením

„Dnešní medicína zná řadu nemocí a vývojových poruch, které vedou k deformaci či abnormálnímu zvětšení lebky. Jednou z nich je kupříkladu Crouzonův syndrom,“ uvádí Gereová.

Král si takovou deformaci dítěte neuměl vysvětlit jinak, než že mu žena byla nevěrná s býkem. To, a možná i postižení dítěte, ho rozlítilo natolik, že svou manželku nechal zabít a syna raději skrýt před světem.

Nebylo by divu, že by se v takto odvrženém dítěti mohla také rozvinout nezvládnutelná agrese.

Kostry v podzemí

Jinou teorii prosazuje významný americký archeolog přelomu druhého a třetího tisíciletí Lewis Binford, který zastával názor, že pověst o Minotaurovi má kořeny v pradávných rituálech probíhajících ve spletitém labyrintu paláce.

Jeho tvrzení skutečně nachází oporu v různých archeologických nálezech. Ten nejdůležitější pochází z roku 1979, kdy archeologové v suterénu Severního domu paláce v Knóssu postupně odkryli celkem 337 lidských kostí.

Ostatky byly následně podrobeny důkladné analýze a pomocí radiokarbonového datování bylo určeno, že kostry pocházejí z 2. tisíciletí před naším letopočtem, tedy z éry minojské civilizace. Poněkud znepokojivé je ovšem další zjištění.

Nalezené kostry prý patří čtyřem dětem a jsou na nich znatelné stopy po opracování ostrým předmětem, jako by z kostí byly odstraňovány kusy masa!

O čem to vypovídá? V paláci zřejmě docházelo ke kanibalismu, což však s ohledem na další evropské nálezy podobného stáří není příliš výjimečné. Prvky kanibalismu, zejména během různých obětních rituálů byly zaznamenány již na mnoha místech, dokonce i u nás. A oběťmi při nich bývaly velmi často právě děti.

Býčí kult v Evropě

Úvahy Lewise Binforda jsou zcela opodstatněné. Analýzy kosterních pozůstatků prastarých Kréťanů totiž dokazují, že přišli z Evropy. A právě v Evropě nebylo uctívání býků jako symbolu slunce a s ním přicházející síly a plodnosti ničím neobvyklým.

Posvátného býka v průběhu historie uctívaly různé kultury už tisíce let. Na síle býčí kulty nabraly zejména v době bronzové. Ta je zároveň dobou, z níž pochází řada archeologických nálezů, které potvrzují rituální vraždy lidských obětí. A do téhož období rovněž spadá působení minojské civilizace na Krétě.

Ostatně i samo sídlo Minojců také vykazuje znaky býčího kultu. Býk je častým motivem na freskách paláce, a v jeho ruinách byla dokonce nalezena keramická hlava býka, kterou bylo možné naplnit tekutinou – možná dokonce krví –, jež pak vytékala býkovi z nozder.

Tato býčí hlava je poměrně známým artefaktem a k vidění je spolu s dalšími archeologickými nálezy, na které je Knóssos velice štědrý, v muzeu v nedalekém Heraklionu.

Vzpomínka na rituál

Pokud je myšlenka Lewise Binforda správná, není těžké si představit, jak celý mýtus o Minotaurovi v podzemním labyrintu, který požírá panny a panice, vlastně vznikl.

Bájná krvelačná bestie podle Binforda i dalších archeologů a historiků vůbec nemusela být doslovným křížencem býka a člověka.

Mnohem pravděpodobnější je scénář, při němž v labyrintu chodeb rozlehlého paláce probíhal rituál k uctění slunečního boha, jemuž byla předkládána lidská oběť – mladý chlapec či dívka.

Během obřadu měl minojský král, kněz či snad šaman na hlavě nasazenu býčí masku. Poté, co jím byly vybrané děti při obřadu usmrceny, docházelo ještě k jejich rituálnímu pojídání. To prováděl sám šaman, ale možná i další účastníci obřadu.

Pokud šlo navíc o významnou událost, k níž docházelo jen jednou ročně, a za tímto účelem byly pečlivě vybírány děti ze širokého okolí, jak to obvykle při podobných slavnostech bývalo, stává se najednou pověst o Minotaurovi naprosto uvěřitelnou.

Uchovává se tedy v řeckých bájích vzpomínka na krvavé rituály, které se odehrávaly v suterénu paláce v Knóssu?

Vše do sebe zapadá

Podobností, které pověst se známými historickými fakty nese, je mnohem více. Za zmínku stojí zejména jisté atributy připisované slunečnímu býkovi.

„Sluneční býk podle tehdejších představ sestupoval večer do propasti na západě a do rána musel projít spletitými chodbami podsvětí, aby ze skalní brány na východě opět vystoupil na nebe,“ vysvětluje současný český publicista Otomar Dvořák.

Je tak legenda o Minotaurovi odrazem těchto prastarých představ? Dvořák upozorňuje také na další zajímavý detail. Časem se totiž vlivem klimatických změn a s nimi souvisejících dlouhotrvajících veder, a tedy i sucha, stal býčí kult čímsi nežádoucím.

Dříve uctívaný sluneční bůh se z životadárné síly rázem ocitl v pozici nepřítele a zabijáka. Tato změna se možná odrazila i v pozdějších rituálních zápasech s býky, které se v této době zrodily. Přemožení slunečního býka se stalo symbolem pro ukončení sucha.

Přemožení Minotaura řeckým hrdinou v pověsti tak možná znamená konec lidských obětí, které jsou mu každoročně předávány. Možná se tedy i starým Řekům kult slunečního býka nakonec zprotivil.

Gryfové na královském dvoře

Příběh býčího monstra je sice nejslavnější, ale zdaleka není jedinou záhadou, která se k tisíce let starému paláci váže.

Jak již bylo zmíněno, pozornost záhadologů, zejména pak kryptozoologů, přitahují i další monstra a bájní tvorové zachycení na freskách v ruinách paláce.

Velmi zajímavá jsou například vyobrazení gryfů. Gryfové jsou bájní strážci zlatých pokladů s podobou napůl lví a napůl orlí. Jsou prý natolik silní, že dokážou ve svých spárech odnést koně i s jezdcem.

Kombinace dvou majestátních zvířat a ohromné síly gryfům zaručuje přízeň panovníků, kteří je hrdě chovají na svých dvorech.

Možnost, že jde o reálného tvora a že by se jeho živý exemplář mohl před několik tisíci let vyskytovat právě v Knóssu, zmínila již řada badatelů.

Hrstka z nich ve svých úvahách zachází ještě dál a gryfa připodobňuje k některým druhům dlouhoocasých pterosaurů, které jsou však považovány za nejméně 65 milionů let vyhynulé.

Podoba víc než náhodná

Ač se tato tvrzení zdají až příliš fantastická, jistou logiku jim upřít nelze. Ačkoli se popis bájného gryfa nepodobá žádnému žijícímu zvířeti, můžeme nalézt vskutku zarážející podobnost s vládci pravěkého nebe.

Bylo již popsáno mnoho druhů ptakoještěrů, z nichž největší dosahovali rozpětí přes deset metrů. Pták jen o něco málo větší než lev a vedle něj tedy nevypadá vůbec nereálně.

Lví ocas je u dlouhoocasého pterosaura koneckonců výstižné přirovnání, přesně tak totiž vypadá. Dračí přední pracky možná představují jen nesprávně interpretovaný dlouhý „prst“, který pterosaurům sloužil jako podpěra křídla a byl silný stejně jako jeho nohy.

Někteří pterosauři se aktivně pohybovali i po zemi a používali k tomu všechny čtyři končetiny. Křídla měli při chůzi ohnutá v „lokti“ a opírali se o své silné prsty. Dnes je již prokázáno, že tělo některých druhů bylo dokonce pokryto srstí.

Jejich vzezření tak mohlo u vzdělaných pozorovatelů vyvolat dojem, že mají co do činění s orlem a lvem v jedné bytosti. Vyskytovaly se tedy na dvorech starých vladařů přežívající exempláře pterosaurů? A mohl jeden z nich být právě na Krétě? K takovým úvahám se člověk uchýlí obvykle jen tehdy, popustí-li uzdu fantazii.

Záhady Knóssu se však netočí pouze kolem bájných tvorů.

Tajemné písmo

Nezpochybnitelnou a pro vědce zatím nezodpovězenou hádankou, na kterou zatím věda nezná odpověď, je krétské písmo. Během vykopávek bylo v Knóssu objeveno velké množství hliněných destiček popsaných hned třemi různými druhy písma.

Nejstarším z nich jsou krétské hieroglyfy užívané v rané době bronzové. Toto písmo s nejvyšší pravděpodobností reprezentuje minojštinu, pro vědce stále neznámý jazyk. O minojštině se v současné době ví jen tolik, že nevycházela z řeckého jazyka.

Ale to, z jaké rodiny jazyků pochází, je stejně nejisté jako cokoliv dalšího, co je s touto tajemnou kulturou spojeno.

A nerozluštěné zůstává i obrázkové písmo, stejně jako o něco mladší lineární písmo A. To svůj název získalo podle způsobu, jakým jsou znaky zapisovány – byly totiž vyrývány krátkými čarami v liniích.

Obrázkové a lineární písmo A byla používána souběžně, avšak ani jednomu se do dnešního dne nedaří porozumět.

Více úspěchu zaznamenali vědci s lineárním písmem B. Na počátku 50. let minulého století je rozluštil britský amatérský filolog Michael Ventris, kterému se podařilo zjistit, že písmo slouží k zapisování starořečtiny.

Jenž ani to bohužel mnoho světla do tajemství někdejších obyvatel paláce Knóssos nevneslo.

Zda zůstane navždy pohřbeno v jeho troskách, nebo se nám nakonec podaří Minojcům porozumět, zůstává ve hvězdách.

Foto: Shutterstock