Málokterého českého básníka si ze školních let pamatujeme tak dobře jako Petra Bezruče.
Možná je to proto, že se na počátku 20. století stal autorem jediné, a tedy snadno zapamatovatelné básnické sbírky Slezské písně, možná to ale bude tím, že opravdu dokázal promlouvat k duši národa.
Objekt fojtství, zvaný Kuhejdovice, v Ostravici jižně od Frýdlantu nad Moravicí si básník koupil spolu se svým kamarádem, také básníkem Otakarem Bystřinou. Nadchla ho tenkrát blízkost řeky Ostravice, v jejíchž ledové vodě se rád a často koupal.
S Otakarem si rozdělili teritorium – Bystřina obýval přízemí, Bezruč opanoval podkroví, kterému říkal „skrýš v mračnech nebeských“. Soužití ale nebylo takové, jak si představovali, protože do jejich života stále více mluvila Bystřinova manželka.
Oba básníci si tak mezi sebou své rezidenci začali tajně říkat Ďábelský ostrov a Bezruč sem nakonec úplně přestal dojíždět.
Dědictví se stává domovem
Když ale Bystřina v roce 1931 ve věku 70 let zemřel, bylo třeba majetek náležitě vypořádat. Petr Bezruč v dědickém řízení získal nejen les a část zahrady, ale i stodolu.
Tu pak v průběhu 30. let podle vlastních představ nechal přebudovat na obytný srub, kde pak strávil zbytek života. Bylo mu devadesát, když v roce 1958 opustil tento svět, a srub se podařilo získat Slezskému muzeu.
Od počátku bylo jeho záměrem ponechat objekt v původním stavu a zřídit tu expozici, která by měla připomínat život a dílo uznávaného slezského barda.
Útěk před nevítanou návštěvou
Srub se snaží zachovat autentickou atmosféru z doby, kdy tu básník žil.
V době instalace první expozice pomáhala pracovníkům muzea Bezručova dlouholetá asistentka Zdenka Tomášková, která poskytla cenné rady ohledně přesného umístění jednotlivých předmětů v interiéru.
Původní uspořádání se projevuje především v takzvané hrubé jizbě, tedy největší místnosti srubu, kterou Bezruč nejvíce užíval.
Vede z ní okno do zahrady a traduje se, že Bezruč, který příliš nemiloval společnost, v okamžiku, kdy oknem viděl, že přichází nevítaná návštěva, s níž by musel konverzovat, měl dost času se potichu vytratit do lesa za srubem.
Starý ještěr si vychutnává viržinko
Bezruč, který sám slyšel na přezdívku Starý ještěr, prostě společnost nevyhledával.
Když za ním jednou přijela výprava z ministerstva kultury, aby mu předala titul národního umělce, nechal delegaci několik hodin sedět v neútulné kuchyni, přestože seděl ve vedlejším pokoji a neměl nic na práci.
V hrubé jizbě básník i přespával, pokoj označovaný jako ložnice příliš nevyužíval a nabízel ho jen k příležitostnému přespání přátelům. Součástí srubu je i skromná kuchyňka, kde Petr Bezruč pokuřoval a popíjel kávu a víno.
Mezi přáteli se šuškalo, že podle toho, zda si zapálil cigaretu, nebo viržinko, se dalo usuzovat, kolik času hodlá návštěvě ze svého vzácného času věnovat.
Kamínek za každý kilometr
Srub obklopuje zahrada s původními stromy a keři. Odtud se také Bezruč vydával jednak na delší túry s přáteli, kterým říkal výplazy, a také na svou pravidelnou vycházku po okolí, po níž si každý ušlý kilometr označoval kamínkem položeným na zápraží.
Ostatně po Bezručově smrti se na jeho památku Klub českých turistů rozhodl zachovat tradici a každoročně v září, v měsíci básníkova narození, se od té doby koná Výplaz na Lysou horu, nejstarší turistická akce v České republice.
Co nesmíte minout: Rodný dům Petra Bezruče v Opavě
Pokud nás srub Petra Bezruče zaujme a k básníkovi si vytvoříme vztah, pak možná budeme mít chuť dozvědět se o něm něco víc. Příležitost k tomu se naskýtá v Opavě. Památník Petra Bezruče stojí na místě jeho rodného domu v Ostrožné ulici.
Expozice Život a dílo Petra Bezruče tu vznikla v roce 1967 pod záštitou UNESCO v rámci 100. výročí básníkova narození. V přízemí najdeme expozici, věnující se osobnosti Petra Bezruče, sál v prvním patře pak slouží ke krátkodobým výstavám a přednáškám.
