Magická svatyně, hvězdárna, sídlo údajného čaroděje… Pražský Belveder, nebo také Letohrádek královny Anny je obestřen tajuplnou minulostí. Každý sebemenší detail zde prý má symbolický význam a také svůj účel.

Má údajně úžasnou harmonizující energii, přináší vnitřní rovnováhu, uklidňuje mysl a má nás dokázat lépe připravit na zvládnutí těžké zkoušky. Mimo to je ale Belveder vyhledáván ještě z jednoho důvodu.

Skryté jasnozřivé schopnosti se zde údajně mohou dostat na povrch. Opravdu se v Belvederu „rodí“ jasnovidci? V nevinně vyhlížejícím letohrádku se vystřídá několik fascinujících osobností, ovšem události, k nimž zde má v minulosti docházet, už prý tak nevinné nejsou.

Má snad být stavba původně opravdu využívána jako jakási tajemná svatyně, čemuž údajně napovídá vzájemný poměr stran s rozměry třináct ku pěti? Jaké je prvotní poslání Belvederu, zůstává tajemstvím.

Výraz moci, nebo lásky?

Historikové usuzují, že letohrádek má oslavovat moc císaře a vládu rodu Habsburků. Jiné teorie ovšem mluví o tom, že Ferdinand I. Habsburský (1503 – 1564) nechává vystavět letohrádek pro svou manželku Annu Jagellonskou (1503 – 1547).

Stavba však trvá dlouhých 27 let (1538 – 1565). Hlavní příčinou je požár Pražského hradu (1541), jehož oprava je mnohem důležitější než dokončení nedalekého letohrádku. Anna zemřela po porodu svého 15.

dítěte, dcery Johany. Král potom žil až do své smrti v zármutku. Ovlivnila snad jejich hluboká láska energii letohrádku? Podle senzibilů je dnes Belveder jedním z významných míst s pozitivní energií.

Blahodárný vliv na zdejší návštěvníky mají mít především symboly základních živlů (voda, oheň, země, vzduch). Ty by v každém z nás měly být v rovnováze. Pokud v někom převládá ohnivý živel, je údajně příliš výbušný.

Přemíra zemního živlu prý zase člověku nedovoluje, aby se uvolnil, a tak jsou tito lidé neustále příliš vážní a zachmuření. Pravidelné návštěvy Belvederu, protkaného magickými symboly, údajně přispívají k vyrovnávání našich vnitřních živlů a navozují stav harmonie.

Foto: Creative Commons (Karen Blaha – CC BY-SA 2.0)