Delfy kdysi fungovaly jako náboženské a politické centrum starověkého Řecka. Jako jakési hlavní město sjednocovaly stovky nezávislých městských států, které tvořily řecký svět.

Byly místem, kde nalezli společnou řeč i tací, již mezi sebou vedli dlouhé a komplikované spory.

Do Delf, ležících ve Fókidě asi 150 kilometrů severozápadně od Athén, oblasti ve středním Řecku, se sjížděli z nejrůznějších koutů země panovníci i obyčejní poutníci.

Na posvátné místo necestovali pouze pro radu místního orákula, ale také za účelem uctění svých mocných bohů nebo uzavření mírových smluv.

Oblast, kde se Delfy nacházely, byla osídlena již o mnoho let dříve, výstavba svatyní probíhala zejména v době 14. až 11. století před naším letopočtem, tedy v tzv. mykénském období.

Nejčastěji zde byla uctívána Matka Země, bohyně Gaia, ochranu města zajišťoval hrozivý dračí bůh Python, jenž byl podle bájí po příchodu řeckých kmenů přemožen bohem Apollonem.

O vzestup města se přičinili zejména kolonisté v době tzv. velké řecké kolonizace v 8. až 6 století př. n. l., jeho pád způsobil příchod křesťanství.

Do dnešních dnů zůstaly po proslulém městě pouze ruiny. 

Archeologická lokalita

Rozlehlý archeologický areál Delfy se rozprostírá na jižním úpatí pohoří Parnas v nadmořské výšce 500 až 570 metrů.

Pohoří čnící do výšky zhruba 2500 metrů v této oblasti prudce klesá do nížiny, jež je velmi úrodná, nacházejí se v ní četné olivové háje a vede až do Korintského zálivu.

Poloha Delf je důmyslná a strategicky výhodná, jsou totiž ze tří stran obklopeny skalami, které je chrání. Z jediné přístupové cesty, klikatící se směrem do hor, se návštěvníkům nabízí nádherný výhled na otevřenou krajinu a moře. Přírodní krásy ale nejsou tím, co Delfy nejvíce proslavilo.

Traduje se, že Delfy byly „středem celého světa“. Toto označení vzešlo z báje, kdy boha Dia údajně tížilo na srdci, že vládne světu, u něhož si není zcela jistý tím, kde má svůj střed.

Rozhodl se proto, že vypustí dva stejně rychlé orly, kteří se vypraví každý na opačnou stranu Země. Poté Zeus pozoroval, kde přesně dojde k protnutí jejich drah.

K setkání letících tvorů došlo nad Delfami, jimž se proto dodnes přezdívá omfalos – „pupek světa“. Omfalos je obvyklým označením kamenného sloupku, který ve starověkých svatyních označoval „střed světa“.

U kamene se nad tektonickou puklinou v zemi nacházel tzv. hadí sloup.

V pátém století před naším letopočtem byly Delfy v ohrožení, na řecké území vpadli totiž Peršané, v jejichž čele stál král Xerxes, vládnoucí od roku 519 př. n. l. do roku 465 př. n. l., jenž chtěl Delfy dobýt.

Traduje se, že když Peršané zdolávali horský masiv, propuklo zemětřesení a z boku skalního masivu vytrysknul silný proud vody, na vojáky navíc padaly i odlamující se kameny. To všechno bylo považováno za projev hněvu samotného boha Apollona.

Antika jako zlatý věk věštění

V dobách největšího rozkvětu nebylo učiněno jakékoli závažnější rozhodnutí, aniž by nebylo předem probráno s některou z kněžek, tzv. Pýthií, poskytujících příchozímu věštbu.

Lidé věřili, že tyto ženy byly obdařeny božskou přízní a že jim sluneční bůh Apollon propůjčil schopnost předpovídat budoucnost.

Při samotné věštbě seděla Pýthie na trojnožce, v níž byly uchovány kosti draka Pythona, věrného strážce posvátné půdy, a z trhliny v zemi pod ní se řinul kouř z vavřínových listů a dalšího stimulujícího kadidla.

Orákulum se totiž nacházelo na geodetickém zlomu. Při bližším archeologickém průzkumu však žádná trhlina nalezena nebyla.

Pýthie byla ukryta za závěsem, takže příchozí nemohli spatřit její tvář. Svá proroctví předkládala v jakémsi transu, do nějž ji pravděpodobně přiváděly omamné látky.

To mělo nejspíše i vliv na vyřčenou věštbu, která bývala často plná podivných výkřiků, a tím často nesrozumitelná. Ženu tak museli navštěvovat kněží, kteří její dvouznačná slova tlumočili, často ve verších.

A byli to pak právě oni, kdož měl zásadní vliv na politickou a ekonomickou situaci celé země.

Za věštby byly přijímány nejrůznější dary. Podle postavení žadatelů se určovala i částka, kterou bylo za předpovědi nutné zaplatit.

Když Pýthie věštila, nejčastěji byla spatřována na Sibylině skále, která se nacházela nedaleko trosek chrámu zasvěceného bohu Apollonovi.

Pokud by se člověk odklonil od legend, že do lidí vstoupil duch boha, je více než zřejmé, že na ženy muselo působit něco pozemského.

Dosud se většina starověkých spisovatelů a vědců domnívala, že za transem legendárních Pýthií stály sirné páry stoupající z rozsedliny, nad níž seděly, existují však také názory, že se do „nadpozemského“ stavu dostávaly s pomocí žvýkání omamných listů, přičemž podezření padá na břečťan, pití vody s určitou příměsí, nebo je za vším fakt, že prostě a jednoduše „braly drogy“.

Pýthie mluvily totiž často nesouvisle, jejich řeč byla útržkovitá, nesrozumitelná a trhaná. Jiné studie uvádějí, že snad žvýkaly listy vavřínu, symbolu vítězství, dnes se jim říká bobkový list.

Předtím, než mohla Pýthie pronést svá proroctví, musela se očistit v Kastalském prameni a poté se celá ponořit do kouře z vavřínových listů a ječmenné mouky.

Přání a tužby, jež překonaly staletí

V raných dobách věštírny odpovídaly Pýthie na otázky pouze jeden den v roce, konkrétně vždy sedmý den delfského měsíce bysios, což je dnes přelom února a března, jenž byl měsícem příchodu jara a zároveň se jednalo o den Apollonova zrození.

Později, jak narůstala popularita orákula, přijímala věštkyně návštěvy každý sedmý den v měsíci s výjimkou tří zimních měsíců. Určený den, jenž byl dnem věštění, začínala již od brzkého rána.

O radu mohl požádat prakticky každý, ať už byl problém závažný, či naopak zcela bezvýznamný.

Při archeologických vykopávkách byly ve městě objeveny destičky, které vypovídaly o běžných starostech tehdejších obyvatel, mezi nimiž figurovala partnerova věrnost, důvěryhodnost přítelova či pracovní příležitost, tedy nejednalo se problémy příliš odlišné od problémů, kterými se trápí celá řada lidí i v současné moderní době.

Cesta, jíž se říká Svatá, vedoucí k věštírně, je lemována pokladnicemi a jinými cennostmi, které Delfám darovaly nejrůznější vládci a jednotlivé městské státy.

Pýthie byla podle legend mladá krásná dívka, která měla dlouhé vlasy svázané do uzlu a jejíž oděv tvořil bílý šat. Jednoho dne se do jedné z nich zamiloval mladík Echekrates a unesl ji.

Od té doby se již Pýthií nesměla stát panna, která by podlehla svodům, nýbrž vybraná žena z vesnice pod věštírnou. Adeptka musela již mít rodinu a muselo jí být více než padesát let. Panenský bílý šat však věštkyním zůstal jako připomínka na jejich předchůdkyně.

Není bez zajímavosti, že když umělci Pýthie vyobrazovali, nikdy v jejich dílech nebyly zachyceny jako starší ženy, ale vždy jako mladé dívky.

Kroisos a věštba, jež mu měla změnit život

Panovník Kroisos (595 př. n. l.–547 př. n. l.) byl vůbec prvním vládcem, jenž nechal razit mince jako platidlo. Ty byly vyráběné z elektra, tedy ze slitiny stříbra a zlata, přičemž posléze se přešlo pouze na zlato.

V současné době to jsou vůbec nejstarší zlaté mince na světě a k vidění jsou v muzeu v Londýně.

Panovník byl opojen svým bohatstvím a ovlivněn řeckou kulturou, na jeho dvoře se scházeli mnozí básníci a filozofové. Kroisos toužil rozšířit své království, a tak si podrobil řecká města na pobřeží Malé Asie.

Ale nejsou to pouze peníze, díky čemu vstoupil král do dějin. Proslavila ho především notoricky známá věštba, která mu byla předložena v Apollonově věštírně v Delfách.

Zajímavostí je fakt, že úplně stejná věštba mu byla sdělena také ve věštírně v egyptské Síwě. Bájná Pýthie měla Kroisovi říct následující slova: „Překročíš-li řeku Hallys, zničíš velkou říši.“

Podle legendy poslal král Kroisos velké dary do Apollonovy věštírny v Delfách s dotazem, zda má zasáhnout proti stále se rozmáhající Persii.

Prostřednictvím věštkyně mu Apollon odpověděl, Kroisos si však věštbu špatně vyložil, vytáhl proti perskému králi Kýrovi II. Velikému (asi 590/580 př. n. l. – 530 př. n. l.) a bitva u Pterie v Kappadokii skutečně vedla k tomu, že byla zničena velká říše.

Ovšem nešlo o říši perskou, jak Kroisos díky věštbě předpokládal, ale o jeho vlastní říši.

Přestože Kroisos věnoval mnoho času a financí podpoře chrámům řeckých bohů, nakonec ho bohové zradili a nedoprovázeli ho na jeho výpravě proti Peršanům.

Existují dvě verze příběhu, co se s lýdským králem stalo – podle jedné zemřel přímo během bitvy, ale druhá vypráví příběh o tom, že mu perský král daroval milost a nechal ho v poklidu dožít na svém dvoře.

Pyrrhovo vítězství a rozhodující čárka

Dnes je toto sousloví využíváno pro sdělení, že vítězství, jehož bylo dosaženo, bylo nakonec zbytečné. Základ tohoto tvrzení leží rovněž v samotných Delfách.

Podobně jako Kroisos se totiž dal oklamat také épeirský král Pyrrhos (asi 319 př. n. l.–272 př. n. l.). Ten vytáhl proti Římu povzbuzen líbivou Pýthiinou věštbou:

„Pravím ti, že lid tvůj římské vojsko překoná.“ Jenže panovník zapomněl, že výrok může mít dvojí výklad a že pokaždé záleží na způsobu jeho čtení. Pyrrhos sice nakonec opravdu zvítězil, jenže za cenu takových ztrát na životech, že mu to nijak nepomohlo. Pyrrhovo vítězství je tedy dodnes symbolem pro zbytečný boj.

Další příkladem typické věštby bylo například: „Živ ne mrtev se vrátíš zpět z bitvy.“ Po předchozích zkušenostech by něco podobného mohlo potěšit jen málokoho, velmi totiž záleží na tom, kam se ve větě umístí čárka.

Battos, syn vládce Théry, se k věštkyni vypravil z důvodu, že měl od narození problémy s řečí, měl slabý hlas a šišlal. Od kněžky se mu však dostalo rady poněkud zvláštní:

„Přišel jsi, Batte, zlepšit svou řeč, leč Apollon Foibos v bohatou Libyi káže ti jít a založit město.“ Panovník si však nebyl věštbou jistý, a tak se podle ní rozhodl neřídit, dokonce si myslel, že po něm Apollon chce něco nemožného.

Panovníkovo rozhodnutí se za několik let ukázalo jako špatná volba, protože jeho království postihlo sucho a s ním související hladomor.

Nakonec se přece jenom rozhodl do oblasti na severu Afriky vydat a založil město Kyréna, jež se v současnosti zapsáno na seznamu památek UNESCO.

Pověst má ještě dodatek a dobrý konec: Když se Battos jednou procházel v okolí města, které založil, potkal lva a lekl se natolik, že se přece jen své šišlavosti zbavil.

Do Delf zavítalo také mnoho významných historických osobností, mezi nimiž byl myslitel Sokrates či římský krutovládce Nero.

Věštírnu směli navštěvovat pouze muži, ženám byl vstup odepřen. Makedonský vojevůdce Alexandr Veliký (356 př. n. l.–323 př. n.

l.), jenž založil Alexandrii a který byl podle dobových záznamů vnímán jako osvoboditel Egypta z perského područí, stejně jako mnoho dalších neodolal a přišel si také vyslechnout Pýthiino proroctví.

Jenže do Delf dorazil v den, kdy věštění neprobíhalo. To mu však údajně v ničem nebránilo a po ostrých dohadech s kněžími, kteří ho odmítali, uchopil Pýthii za vlasy a dožadoval se věštby, jež zněla:

„Nikdo na světě ti neodolá.“ Po návštěvě věštírny v Síwě, jež potvrdila jeho nárok na egyptský trůn, nechal údajně Alexandr Veliký krátce po své korunovaci vybudovat chrám v oáze Bahríja jako poděkování bohům za to, že jej nechali bezpečně projít pouští.

Potlačování pohanství

Město Delfy bylo v souvislosti s věštbami spojováno i s mnoha korupčními skandály, týkalo se to zejména předplacených věšteb a záměrného ovlivňování na politickém poli, a tak orákulum postupně pozbývalo na důvěryhodnosti.

K uzavření Apollonova chrámového okrsku, jehož byla věštírna součástí, nakonec vydal rozkaz císař Theodosius I. zvaný také Theodosius Veliký (347 př. n. l.–395 př. n.

l.), jenž byl odpůrcem všeho pohanského, což se projevovalo v podobě mnoha jeho zákonů proti pohanství.

Delfy však nebyly jediným místem, kde se věštilo. V Efyrosu například věštili duchové zemřelých. Nedaleko Athén se nacházela věštírna v Oropě, která byla velice honosná. Ovšem za nejvlivnější věštírnu Malé Asie byla považována ta v Didyme.

Zřejmě nejstarší věštírnou v Řecku byla věštírna Dodóna se svatyní boha Dia. Dodóna se jako město dochovala do dnešních dnů, věštírna však takové štěstí neměla.

Slovutná svatyně má své počátky již v prehistorických dobách, zhruba ve 3. tisíciletí př. n. l. zde místní lidé uctívali bohyni Gaiu, později se jejich víra zaměřil spíše na Dia a Dioné.

Přes své stáří byla svatyně spíše lokální věštírnou, situace se však změnila okolo roku 400 př. n. l., kdy dosáhla svého největšího významu.

Samotným středobodem svatyně byl posvátný Diův dub, který místní kněží využívali k věštění, traduje se, že dokázali číst ze šumu jeho listů.

Ve 3. století př. n. l. zde épeirský král Pyrrhos vybudoval nevelký počet chrámů a další budovy jako např. stadion. Dodónská věštírna zanikla koncem 4. století n. l.

a spolu s ní zaniklo i město, to bylo objeveno až v roce 1875. Z Diovy svatyně se dochovaly pouhé fragmenty, dny její slávy jsou tak už definitivně pryč.

Věštírna v egyptské Síwě

Oáza Síwa se nachází mezi Dunami Západní pouště na hranici s Libyí. Na skále v Aghurmi byla kdysi postavena nejvýznamnější svatyně, chrám boha Amona, s proslulou věštírnou. Kdo nechal tuto stavbu zbudovat, není badatelům známo.

V zapadlém místě na konci světa byla vystavěna věštírna, která se potýkala s konkurencí nejen v Delfách, ale také v Persii a Libyi.

Orákulum v Síwě roku 332 př. n. l. navštívil sám Alexandr Veliký, dále také lýdský panovník Kroisos a pro radu sem zavítal i kartaginský generál, stratég a taktik Hannibal (247 př. n. l.–183/181 př. n. l.), jenž chtěl táhnout do Itálie.

Výzkum archeologů odhalil, že z vyschlé chrámové studny vedla tajná chodba až do hlavního sálu věštírny, která disponovala dvojitými stěnami. Kněží tak měli přehled o všem, co se uvnitř děl, a v malé komůrce nad svatyní přijímali otázky.

Charakteristické pro síwskou věštírnu bylo, že své věštby oznamovala jedině písemně. Jak Alexandr Veliký, tak i Kroisos Lýdský zavítali pro radu i do řeckých Delf.

Řecko si určovalo specifické podmínky

Starověké posvátné místo bohužel čekal tragický osud, postupně upadalo v zapomnění a časem bylo zasypáno zeminou. Z Delf se stala holá pláň, na které byla později zbudována vesnice Kastri.

V roce 1840 se objevila první snaha o archeologický průzkum, za tímto projektem stála Francouzská archeologická škola nacházející se v Athénách, která byla zpočátku podporována císařem Napoleonem III. (1808–1873).

Ovšem oficiální povolení k vykopávkám od řecké vlády dostali Francouzi až o padesát let později. Ale nebylo to jen tak, badatelé se upsali k odkupu roční sklizně řeckých rozinek.

A navíc to nebylo vše – francouzští archeologové si veškeré náklady vynaložené na vykopávky museli financovat sami a Řecko mělo poté slíznout všechnu smetanu v podobě nalezených předmětů, které mu měly zůstat.

Vesnice Kastri byla k nevoli všech jejích obyvatel zbořena a nově postavena mimo archeologickou lokalitu.

Apollonův chrám

V roce 1892 Francouzi objevili pozůstatky Apollonova chrámu. První známý chrám zasvěcený Apollonovi byl postaven někdy na sklonku 7. století př. n. l. V roce 548 př. n. l. jej však zasáhl požár a až do základů vyhořel.

Sochařská výzdoba chrámu se připisuje sochaři Antenorovi z Athén. Pod dohledem odborníků se při rekonstrukčních pracích úspěšně podařilo vztyčit šest zborcených sloupů.

Tento akt navrátil místu alespoň částečně jeho ztracený lesk. Jižně od Apollonova chrámu byla postavena athénská kolonáda. Hlavním oltářem delfského chrámu byl Chioský oltář, jenž byl věnován chioskému obyvatelstvu.

Součástí delfského komplexu byly také honosné pokladnice. Kněží za služby věštírny nasbírali značný majetek, proto bylo zapotřebí pokladnic, kam by byl ukládán.

K uchovávání darů a také jako místo odpočinku poutníků sloužila pokladnice Sifnu. Zbudována byla přibližně v letech 530–525 před naším letopočtem v tzv. iónském stylu.

Legendy vyprávějí, že bůh Apollón nakázal Sifnijským, aby dodávali desetinu výdělků z dolů do Delf. Když odmítli tento příkaz splnit, byly doly zatopeny.

Athénská pokladnice byla postavena mezi léty 510 a 480 př. n. l. z pariánského mramoru. Nacházela se přímo pod Apollonovým chrámem a její zdi byly zdobeny hrdinskými výjevy bájného Hérakla a Thésea.

Zřejmě největší bohatství pokladnice nahromadila po vítězném boji s Peršany. Na základě dlouhodobého archeologického výzkumu se podařilo odborníkům vytvořit 3D rekonstrukci athénské pokladnice.

Turisticky atraktivním místem je pravděpodobně nejzachovalejší antické divadlo v Řecku, které bylo zbudováno asi ve 4. století př. n. l. a jež se nacházelo severozápadně od Apollonova chrámu.

Ve velmi dobrém stavu se zachovala většina sedadel, dokonce i ta, která byla určena pro prominentní diváky. Kapacita byla podle jednoho z historických pramenů zhruba 7000 míst, jiné prameny uvádějí, že se vešlo asi 5000 osob.

Ať tak či onak, místa byla plně obsazena vždy při tzv. Pýthijských hrách, jež se konaly každé čtyři roky. Hry byly pořádány k uctění boha Apollóna, syna nejvyššího boha Dia, ochránce života a pořádku, vůdce Múz a boha slunečního jasu.

Byla to vlastně taková menší olympiáda a rozhodně není bez zajímavosti, že po olympijských hrách se jednalo o druhé nejdůležitější hry vůbec. Pýthijské hry se konaly také na stadionu s přilehlou závodní drahou, jež byla 178 metrů dlouhá a 22,5 metru široká.

Podle bájí měl Apollon údajně doplout v podobě delfína z Délu do Delf, kde zabil draka Pythona, a stal se tak patronem města. Pýthijské hry se tedy slavily na počest Apollónova vítězství nad drakem a podle bájí je založil sám bůh Apollón.

Pokud by skutečnost stála na legendách, byly by tyto hry ještě starší než ty olympijské.

Nejdříve hry tvořila pouze jedna disciplína, a to zpěv za doprovodu kythary (lyry), následně byla přidána soutěž ve zpěvu s doprovodem píšťaly, sborový zpěv, přednes básní a dramatický výstup. Údajně se měl jedné soutěže účastnit také slavný řecký básník Homér.

Součástí her byly rovněž sportovní soutěže zahrnující atletické disciplíny zavedené na olympijských hrách. Tyto a další hry byly součástí tzv. Panhelénských her a jejich konání bylo naplánováno tak, aby se časově nepřekrývaly.

Na čtyřletý cyklus (periodos) se konaly každý rok jedny hry. Pod starořecké Panhelénské slavnosti patřily hry Olympijské, Pýthijské, Isthmické a Nemejské.

Vítěz byl obdarován palmovým listem a vavřínovým věncem z posvátného Apollonova stromu, jenž byl pokládán za největší poctu.

Jeden klenot vedle druhého

V delfském místním muzeu je návštěvníkovi poskytnut pohled na plejádu význačných nálezů. Zřejmě tím nejvzácnějším kouskem je bronzová socha vozataje, která byla objevena v roce 1896.

Měla být podle tvrzení badatelů vytvořena jako připomínka vítězství v závodě během Pýthijských her v roce 478 př. n. l. Socha byla součástí čtyřspřeží, jež Delfám věnoval sicilský tyran Polyzalos z Gely.

Na hlavě vozky se nalézá čelenka vítězů, oči má postava z barevných kamenů a smaltu. V muzeu jsou ke spatření také pozůstatky Apollonova chrámu, jako je například výzdoba štítu chrámu, sochy z mramoru, sloupy se zdobenými hlavicemi či obětní dary.

Dalším vystavovaným artefaktem je sousoší označované jako „Trojice tančících dívek“ – to údajně sloužilo jako opora trojnožky, na níž sedávala samotná Pýthie při svém věštění.

„Po athénské Akropoli jsou to Delfy, které působí nejmohutnějším dojmem – vynikají jednou z nejkrásnějších scenérií v Řecku, uchvacují velkolepostí, obklopuje je jejich tajuplnost, člověk v nich cítí bázeň boží,“ popsal krásu města francouzských archeolog Théophile Homolle, žijící na přelomu 19. a 20. století.

Sibyly podle Římanů

Věštkyně byly starověkými Římany označovány také jako Sibyly. Pojem byl určen jednak pro prorokyni, jednak pro starší ženu. Mužští věštci bývali nazýváni Bakové.

Antičtí spisovatelé, jako např. Aristoteles nebo Marcus Terentius Varro Reatinus, popsali třicet Sibyl, jejichž počet lze zredukovat na deset základních. Nejčastěji ženy své věštecké umění provozovaly ve skalní jeskyni.

Původní Sibyla byla podle starých vyprávění dcerou krále Dardana a nymfy Nésy. Vůbec první Sibyla působila v Delfách, alespoň to tak tvrdil známý dějepisec a myslitel Plutarchos, její jméno bylo Libyssa, ta měla za rodiče boha Dia a najádu Lamii.

Perská Sibyla, někdy nazývána také „babylonská Sibyla“, se jmenovala Sambethe. V pozdějších dobách byla vytěsněna hebrejskou (chaldejskou) Sibylou.

Libyjská Sibyla sídlila v Síwě v Západní poušti v Egyptě. Její matkou byla najáda Lamia, zvaná „zaslíbená“ či „zasvěcená“.

Delfskou Sibylou byla Pýthie nebo jinak Herofila a není bez zajímavosti, že jako Sibyly či Pýthie byly nazývány všechny tamní věštkyně.

Kumská Sibyla pocházela z Itálie, konkrétně z Kýmu, dříve nazývaného jako Kum. Jmenovala se Amalthea nebo také Herofila. Proslavila se tím, že římskému panovníkovi Tarquiniovi Superbovi prodala sibylské věštby.

Pro archeology bylo velkým úspěchem, když se jim podařilo objevit jeskyni kumské Sibyly.

Cimmerijská Sibyla byla v mnohém podobná kumské Sibyle.

Erytrejská Sibyla byla nejznámější helénskou věštkyní, měla údajně pocházet ze země v Malé Asii, z Erytreji. Její nejslavnější předpovědí je ta o porážce Trojanů. Údajně je autorkou tzv. Sibyliných věšteb.

Samoská Sibyla byla původem, jak je již z jejího označení patrné, z ostrova jménem Samos. V antických dílech se o ní píše jako o Phemonoe či Phyto.

Hellespontská Sibyla nebo jinak také Trojská Sibyla z Marpessosu sídlila v Alexandrii. Řadí se mezi nejstarší starořecké Sibyly a podle bájí byla obdařena prorockým nadáním od samotného Apollona.

Frýgická Sibyla pocházela z Ancyry, dnešní Ankary.

Tiburská Sibyla, jejíž jméno znělo Albunea, byla z dnešního Tivoli. Její věštby souvisely zejména s křesťanstvím, slávy se jí dostalo především ve středověku.

Foto: Shutterstock