Návštěvou jednoho města si snadno zajistíme program třeba na celý víkend. Boskovice totiž nabízejí hned dvě významné architektonické památky, vzdálené od sebe jen půl kilometru. A tak se vydejme za hradem i za zámkem do krásné jihomoravské krajiny.

Trhová osada Boskovice na okraji Drahanské vrchoviny vznikla někdy ve13. století, a už v roce 1313 kronikáři zaznamenali první zmínku o boskovickém hradu.

A protože Boskovice se pyšní kromě hradu i zámkem a obě významné architektonické památky od sebe nedělí ani půl kilometru, můžeme se k nim vydat současně. Adresu si nespleteme, protože oba historické objekty sídlí ve stejné ulici, která nese symbolické jméno: Hradní.

Ptáčník už není bosý

Jedna z pověstí vypráví, že kdysi v lesích, kde později vznikl boskovický hrad, bydlel chudý ptáčník jménem Velen.

Ke dveřím jeho chaloupky jednou během lovu zabloudil unavený brněnský kníže, a protože mu laskavý Velen nabídl přístřeší i jídlo, povýšil ho do šlechtického stavu a daroval mu celý okolní les. Velen si na místě své chaloupky postavil hrad.

Kdoví, jestli je ale pravda, že si jednou spokojeně povzdychl: „Už nikdy nebudu chodit bosko více!“

Co šlechtic, to architekt

Historie o Velenovi mlčí, zato nás informuje o Jimramovi z Boskovic, který už byl znám v roce 1222. Tehdy ale ještě hrad nestál, vznikl až o pár desetiletí později. Hrad od počátku zřejmě nebyl výrazně opevněn, protože byl hned několikrát dobyt a poničen.

Až páni z Kunštátu ho kolem roku 1400 dali pořádně dohromady. Přicházeli další a další majitelé a každý měl svou představu o stavebních úpravách.

Šlechtické rody se měnily a postupně tvořily z boskovického hradu neopakovatelnou kombinaci stylů s originální atmosférou.

Domy vybudované z hradu

O mnoho změn se postarali rytíři ze Zástřizl, za jejichž časů dostal hrad pohodlnější renesanční tvář. V roce 1568 třeba nechali vybudovat honosný portál hradní brány.

Zástřizlové však také odešli, jako mnoho majitelů před nimi, a hrad se dostal do vlastnictví Waltera Františka Ditrichštejna. Ten se raději přestěhoval do nového paláce v centru, kterému se začalo říkat Rezidence, a odsoudil tím hrad k zániku.

V roce 1733 už záznamy uvádějí, že hrad nemá střechy, a od té chvíle se rozběhl nezadržitelný proces proměny pyšného sídla ve zříceninu.

Možná trochu radosti to přineslo obyvatelům Boskovic, pro které se hrad stal vítaným zdrojem stavebního kamene pro jejich nové příbytky.

Kolo, které čerpá vodu

Atmosféra opevněného rytířského sídla ale boskovickému hradu zůstala. Vysoko položený areál stále láká k prohlídce i k výhledům do daleka.

Milovníci historie mohou hradní komplex procházet donekonečna a stále nacházet nové a nové, detaily vyprávějící o životě na hradě i o etapách jeho stavební historie.

Obdiv si zaslouží třeba dochovaná nádrž na vodu se šlapacím kolem z roku 1671. Je hluboká 26 metrů a voda do ní proudí z další nádrže, umístěné před hradem chodbou vytesanou ve skále. Vnější nádrž už je ale dávno zasypaná. Mechanismus s kolem o průměru 3,6 metru je jediný funkční v České republice.

Co bylo dřív, bašta, nebo hrad?

Při pohledu na boskovický hrad si povšimneme ve vzdálenosti přibližně 200 metrů poněkud stranou stojících pozůstatků bašty, součásti původního předsunutého opevnění z přelomu 15. a 16. století.

Historikové se stále nemohou shodnout, zda byla bašta vystavěna jako nová, nebo zda se jedná o pozůstatek jiného objektu, možná sousedního a staršího hradu.

V roce 1707 ovšem podlehla explozi střelného prachu, a tak se do dnešních dnů zachovaly jen zbytky obvodových zdí.

Pro návštěvu hradu můžeme využít parkoviště v Hradní ulici a potom se k cíli vydat buď po silnici, nebo po turistické trase obcházející hradní kopec. Před první bránou jsou umístěny stojany pro kola, takže ani cyklisté nepřijdou zkrátka.

Klášter zasvěcený barvám

Po prohlídce hradu se můžeme vydat k zámku. Ne každý zámek je zámkem od samého počátku.

Ten boskovický býval kdysi dominikánským klášterem, založeným v roce 1682. Když se ovšem císař Josef II. pustil do svých reforem, jejichž součástí bylo i rušení klášterů, opuštěný areál odkoupili Ditrichštejnové, i když zpočátku ne právě pro reprezentativní účely.

Zřídili tu totiž manufakturu na výrobu barev. Jenže krásná stavba si zasloužila lepší využití, a přišli na to i noví majitelé.

Kostel se zmenšuje v kapli

Byl to František Xaver Ditrichštejn, kdo v letech 1819–1826 nechal bývalý klášter přestavět na zámek. Neobešlo se to bez bourání a přistavování.

Za oběť jim padl především kostel, který se výrazně zmenšil a proměnil v kapli, klášterní areál dostal podobu čtyřkřídlé empírové budovy s vnitřním arkádovým dvorem, v dalších letech se pak Ditrichštejnové věnovali dokončování interiéru, což pojali velkoryse především ve vstupní části, která se nyní pyšnila monumentálním trojramenným schodištěm. A nezanedbali ani okolí, kde vznikl anglický park.

Co s nebezpečnými arkádami?

Až do znárodnění v roce 1950 to zde ale Ditrichštejnové nedotáhli. Poslední století totiž zámek spravoval rod Mensdorff-Pouilly. Tento rod si ovšem zámek nezakoupil.

Přešel na něj díky tomu, že Terezie Rosa Ditrichštejnová se provdala za hraběte Alfonse Fridricha Mensdorff-Pouilly. Noví majitelé ale zámku asi nevěnovali tolik pozornosti jako jejich předchůdci.

V roce 1916 se zřítila část západního křídla a pro jistotu byly pak zazděny vzdušné a romantické arkády, které nyní dostaly nyní zcela jinou podobu, protože v zazděných obloucích zůstala pouze nově vytvořená okna.

V předválečném i válečném období sloužil zámek jen jako kasárna postupně pro československé, německé i sovětské vojáky. Až po znárodnění se sem nastěhovalo Muzeum Boskovicka a veřejnost mohla využít první prohlídkovou trasu.

O prohlídky turisté nepřišli ani po roce 1991, kdy byl zámek rodu Mensdorff-Pouilly v restituci vrácen.

Glóbus je světovým unikátem

Co tedy v zámku můžeme vidět? Úchvatné jsou především reprezentační prostory v prvním patře. Velký sál zaujímá dvě podlaží a stále ještě má původní šachovnicovou podlahu z roku 1830 a iluzivní výmalbu na stěnách.

Velkým zážitkem je také návštěva Salonu bitev s rozměrnými výjevy válek s Turky na buvolích kůžích.

Je tu také barokní knihovna s 11 tisíci svazky, kde můžeme obdivovat nejen vzácný intarzovaný nábytek z poloviny 17. století, ale třeba i měděný glóbus hvězdné oblohy ze stejného období.

Hvězdná obloha je na něm zobrazena pomocí heraldických znaků a glóbus je jedním z pouhých tří obdobných exemplářů na světě. Raritou je také rokokové dětské divadélko, dar královny Viktorie, nebo miniaturní nábytek pro děti. Zámecká kaple sv.

Jana Sarkandera, která kdysi vznikla přestavbou zadního traktu kostela, je stále působivá díky své valené klenbě s lunetami a malovanými ornamenty.

Která podoba parku je lepší?

Zámek má ale také řadu míst mimo hlavní budovu. Spojuje je sala terrena, otevírající se velkými francouzskými okny do parku. Dnes je vítaným místem k pořádání svatebních obřadů stejně jako Velký sál nebo zámecký park.

Vydat se pak můžeme parkem k jízdárně v novogotickém stylu z roku 1870 s cimbuřím a lomenými okny, v parku stojí také historický skleník z roku 1829 s prosklenými arkádami na toskánských sloupech. Rekonstruovaná budova dnes slouží k výstavám.

Park se vlastně skládá ze dvou poněkud odlišných částí. Prostor kolem samotného zámku je úpravnější, v jižní části se pak krajina mění v přírodní lesopark s mnoha vzácnými dřevinami.

Kupte si lístek od pana hraběte

Zámek Boskovice je mezi podobnými českými objekty výjimečný i v jiném ohledu. Příslušníci rodu Mendsdorff-Pouilly na něm totiž stále žijí i za turistického provozu. Návštěvníci je mohou běžně potkávat v prostorách zámku, na nádvoří nebo v parku.

A hrabě Hugo Mensdorff-Pouilly, který se v Boskovicích v roce 1929 narodil, se také s oblibou zaskočí podívat do pokladny.