Pokud hledáte nejosobitější stavební památku nepříliš vídané barokní gotiky, v hlavním městě plném architektonických skvostů se jí nedočkáte. Musíte se vypravit sto padesát kilometrů daleko do Žďáru nad Sázavou.

Ale věřte, že ta cesta bude stát za to.

Když se při stavebních úpravách na jaře roku 1719 ve svatovítské katedrále podařilo objevit domnělý jazyk svatého Jana Nepomuckého, rozhodl se žďárský opat Václav Vejmluva, velký Nepomuckého obdivovatel, vystavět poutní kostel k uctění světcovy památky a k podpoře myšlenky jeho svatořečení.

Projekt pojal vskutku velkoryse, protože oslovil významného architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela – nesmírně plodného umělce, který během své kariéry navrhl nejméně stovku významných staveb a proslul mimo jiné také zaníceností pro věrouku, mystiku, geometrii a numerologii.

Byla to doba, kdy k nám z Itálie pronikal zcela nový stavitelský sloh, jinde v Evropě málo vídaný, pro který se ujalo označení barokní gotika. A právě poutní kostel ve Ždáru je jednou z jeho nejúžasnějších ukázek.

Stavba ze světla stvořená

Pro poutní místo byl vybrán nezalesněný travnatý vrch, který sám opat Vejmluva pojmenoval Zelená Hora podle podobného vršku u Nepomuku, odkud světec pocházel. Holé okolí kostela pak vydrželo až do poloviny 19.

století, kdy byl vršek zalesněn. Dnes už jsou ale stromy opět vykáceny a poutní místo tak dokonaleji připomíná původní záměr svých tvůrců. Svou vášeň pro numerologii prokázal Santini při projektování kostela mnohokrát.

Fascinovalo ho především číslo pět jako připomenutí pěti hvězd, které se prý po umučení Jana Nepomuckého objevily nad jeho tělem. A tak má kostel na půdorysu pěticípé hvězdy pět východů, pět oltářních výklenků, dvakrát pět kaplí či pět andělů na hlavním oltáři.

Kostel pak obklopuje prstenec ambitů poskytujících přístřeší poutníkům. I v něm najdeme pět pětiúhelných kaplí a pět bran. Svou nevšední invenci prokázal architekt i v interiéru. Jeho vnímání prostoru bylo tak osobité, že ho do dnešních dob jeho následovníci studují a snaží se ho napodobovat.

Zejména Santiniho využívání světla nemělo ve své době konkurenci. Zatímco hlavní část kostela se utápí spíše v přítmí, okolní prostory jsou světlem doslova zality a slunce propouštějí dovnitř místy, kam by jiní, méně osvícení stavitelé umístili spíše nosné pilíře.

Celá stavba má na návštěvníka působit, jako by stěny byly pouhou skořápkou a kostel byl vlastně celý vytvořen pouze ze světla.

Čas k veselí i k rozjímání

Stačilo ovšem málo a jedna z nejvýznamnějších staveb svého druhu na našem území, zařazená i do Seznamu světových kulturních a přírodních památek UNESCO, by dávno neexistovala. Když totiž zdejší klášter i kostel v roce 1784 zachvátil požár, byl žďárský klášter zrušen a kostel se podařilo opravit až po letech.

Dlouhou dobu pak ale ani tak stále nebyl v dokonalém stavu a původní lesk mu navrátily až systematické opravy na základě odborně zpracovaného projektu započaté v roce 1974. Ani zdejší zvony neměly jednoduchý osud.

Poprvé byly zrekvírovány v době první světové války, a stejný osud čekal jejich náhradníky ve válce následující. Kostel se trojice nových zvonů dočkal až v roce 2016. Nesou jména svatého Vojtěcha, svaté Zdislavy a Cyrila a Metoděje.

Pokud se do Žďáru vypravíme a chtěli bychom se zúčastnit mše svaté, musíme si cestu naplánovat nikoliv na neděli, jak bývá u mší obvyklé, ale na sobotu od 16.30. Každý 16. den v měsíci se tu pak koná takzvaná Nikodémova noc určená k rozjímání.

Každoročně se také zdejší prostor stává dějištěm Svatojánské pouti, jedné z největších v republice, která letos proběhne ve dnech 16. a 17. května.

Foto: Gampe – CC BY-SA 3.0 (obě fotografie)