Machu Picchu: Tajemství starodávného města Inků
Machu Picchu: Tajemství starodávného města Inků

Tajemná Incká říše byla nejmocnějším státem celé Jižní Ameriky. V době své největší slávy, tedy v 15. a 16. století, ovládala rozsáhlou oblast od And až k pobřeží oceánu – dnešní Kolumbii, Chile, Bolívii, Ekvádor, Argentinu a Peru.

Tato území byla propojená důmyslným systémem silnic, který bychom mohli srovnat třeba s tím starořímským.

Dnes je symbolem Incké říše pro mnoho lidí především Machu Picchu, tajemná incká pevnost ukrytá vysoko v andských horách. Ta unikla pozornosti španělských dobyvatelů a po dosud neobjasněném zániku říše zmizela na čtyři staletí pod divokou tropickou vegetací.

Za tu dobu místní indiáni zapomněli původní jméno dnes jedné z nejznámějších jihoamerických památek. Zároveň ale právě díky jejich pomoci se mohlo ztracené město Inků znovu dotknout své dřívější slávy.

Avšak ani po mnoha desítkách let, které uplynuly od objevení pozůstatků posvátné incké pevnosti, nevydaly rozsáhlé rozvaliny všechna svá tajemství. Jedna z nejvýznamnějších a také nejnavštěvovanějších turistických atrakcí v Peru, od roku 1983 zapsaná na Seznamu světově chráněných památek UNESCO, tak zůstává stále velkou záhadou.

Rozsáhlé archeologické práce dosud uspokojivě neodpověděly na otázku, k jakému účelu vlastně sloužila. A zřejmě ani neodpoví, neboť její zakladatelé nepoužívali písmo.

Opravdu to byl ráj na zemi?

Z dnešního pohledu vypadá Incká říše téměř jako ráj. Impérium bylo bohaté na potraviny, látky, zlato i koku. Geniální architekti navrhovali a stavěli úchvatné stavby, které dodnes v mnoha ohledech nemají konkurenci.

O to podivnější je, že Inkové vůbec neznali peníze. Také neměli tržiště, na kterých by mohli obchodovat se svým zbožím. Jak je ale možné, že bez jakéhokoli náznaku ekonomiky dokázali tak dlouho fungovat, a hlavně prosperovat?

Není divu, že nás tajemní obyvatelé And stále fascinují. Vždyť byli nejlépe organizovaným státem předkolumbovské Ameriky, a přitom nepoužívali písmo.

Také postavili dokonalé silnice, ačkoli neznali kolo ani koně. Jejich stavby dodnes udivují dokonalostí. Jako první na světě pěstovali asi tisíc různých druhů brambor, znali měď a uměli vyrábět šperky tak krásné, až se tajil dech.

Stejně jako všechny visuté stavby nad Urubambou bylo Machu Picchu postaveno podle pečlivě propracovaného plánu jako tradiční andská vesnice. Pro zhruba tisíc obyvatel plnilo všechny základní funkce inckého sídla.

Nechybělo tu centrální náměstí, chrámy, obytná čtvrť, pohřebiště, důmyslný vodovodní systém, Inkův palác, lázně či zemědělské terasy. Jednoduchá, přitom však zásadní otázka přesto nedá archeologům a historikům spát: Proč ho vybudovali na tak obtížně dostupném místě?

Chrám tří oken

Pravým významem Machu Picchu se už mnoho let zabývá spousta vědeckých teorií. Toto magické místo patrně plnilo především náboženskou a astronomickou roli. Dokazují to poloha města vůči světovým stranám, některé charakteristické stavby, jako například chrám Tří oken, chrám Slunce nebo také El Torreón, tedy polokruhová věž, jejímž oknem přesně v den červnového slunovratu proniká paprsek slunce, vycházejícího nad protější horou, a dopadá na kámen vytesaný do podoby jaguára, posvátného zvířete incké mytologie, ale zejména Intihuatana.

Tento složitě opracovaný kámen představuje jakousi astronomickou observatoř, jejíž název v překladu doslova znamená „místo, kam se připoutávalo Slunce“.

Inkové totiž určovali čas právě podle zdánlivého pohybu nebeských těles a Intihuatana se nacházela v každém z významných středisek. Právě v období zimního slunovratu, kdy bylo Slunce nejdále, prý inčtí kněží prováděli symbolický obřad, jímž ho měli takzvaně přivázat ke kameni, aby se vrátilo a nemohlo zmizet.

Také nejspíše pečlivě sledovali stín, který vrhal kamenný sloup Intihuatany, a jakmile dosáhl nejzazšího bodu, po němž se začal vždy znovu vracet, bylo to důležité znamení v jejich zemědělském roce, doprovázené pravděpodobně příslušným rituálem.

Zatímco jinde v Incké říši neušla Intihuatana ničivým rukám dobyvatelů, tady se posvátný kámen dochoval v původní podobě. Navíc leží přesně uprostřed pomyslného kříže mezi Wayna Picchu a Machu Picchu v severojižní ose a na spojnici vrcholů San Miguel na západě a menšího Putukusi na východní straně onoho kříže.

Dokonalý správní systém

Na počátku 16. století byla Incká říše se svými dvěma miliony kilometrů čtverečních největším státním útvarem předkolumbovské Ameriky. Obývalo ji odhadem až 15 milionů lidí různého etnického původu, jež si dynastie Inků během své vlády od počátku 13.

století podrobila.

I proto je téměř k neuvěření, že tento vyspělý stát dobyla jen hrstka dobrodruhů. Inkové, jejichž prvním panovníkem byl Manco Cápac, řečený „syn boha Slunce“, prosluli zejména dokonalým správním systémem, na jehož vyšších úrovních vládli příbuzní panovníka a na nižších pak kmenoví náčelníci.

Inkové praktikovali systém veřejně nucených prací, v jehož rámci lidé určitý počet dní pracovali pro panovníka na veřejných stavbách. Státu též odváděli potravinovou daň, ale v případě neúrody zase stát rozděloval potraviny lidem.

Někdy se proto hovoří o inckém socialismu.

Kromě dokonalé státní správy měli též důmyslný systém silnic napříč celou zemí. V horských oblastech byly dlouhé úseky cest a schodišť vytesány do skal a přes řeky vedly visuté mosty. Podél cest byly dokonce rozmístěny i občerstvovací stanice.

To vše pomáhalo k rychlé přepravě zboží pomoci lam či důležitých zpráv pomocí běžců. Tato dokonalá dopravní infrastruktura však později bohužel přispěla k rychlému dobytí říše.

Jednou z teorií, k čemu sloužilo slavné město Inků Machu Picchu, je právě ta, že šlo o jakousi zemědělskou testovací stanici říše. Množství plodin, jež se tam dalo pěstovat, by totiž tisícové město neuživilo, ale terasovitá políčka skýtala odlišné mikroklima pro různé plodiny.

Kolem Machu Picchu však existují i další otazníky, na něž se asi nikdy nenajde stoprocentní odpověď. Španělé totiž tento komplex teras a chrámů, vystavěný z přesně opracovaných kvádrů bez pojiva, při dobývání neobjevili.

Což je další záhada, když si uvědomíme, že toto město leží jen asi 100 kilometrů od Cuzca, v nadmořské výšce přibližně 2400 metrů.

Misionáři, kteří se do země dostali spolu se španělskými dobyvateli, později popisovali Inky jako důmyslné architekty, kteří svá města stavěli podle dlouhodobě promýšlených urbanistických návrhů. Což je něco, co bylo v té době v Evropě naprosto nevídané.

Incká společnost prý byla dokonce tak bohatá, že si mohla dovolit zaměstnávat stovky odborníků, kteří plánovali, co a jakým způsobem se bude pěstovat na nových polích. Takto úspěšně řízené zemědělství se nepodařilo napodobit až do druhé poloviny 20. století.

Na terasovitých polích pěstovali Inkové celou řadu plodin tak, že jejich experti vybírali vhodné odrůdy na ideální místa podle řady faktorů. Pole pak byla zavlažována speciálními systémy, kterými se na ně přiváděla voda z hor.

A co je ještě zajímavější, to vše plánovali pouze pomocí uzlíkového systému písma, které sloužilo hlavně k počítání.

Chrám slunce

Další z divů světa

Zemědělství Inků bychom plným právem mohli považovat za další z divů světa. V Peru totiž byly brambory vysoce rozvinutou plodinou a dokonalá byla i zemědělská technika jejich pěstování. Staří Peruánci uměli využívat změnu podnebí i drsné klimatické podmínky svého životního prostředí.

Podle prastarých mýtů stvořitel Inků Virakoča poslal na zem své děti, pojmenované Mama Ocllo a Manco Capac, aby založily novou říši a její obyvatele naučily pěstovat brambory. Archeologické výzkumy a nálezy však dokazují, že brambory představovaly důležitou součást životosprávy starých Peruánců dávno předtím, než první Inka usedl na sluneční trůn.

Existence brambor sahá totiž do nejstarší historie kultur, které obývaly tuto část jihoamerického světadílu. Již její první obyvatelé – lovci, sběrači a kočovníci – konzumovali divoké druhy a začali s jejich domestikací.

Před deseti tisíci lety, tedy v době, kdy se rodily první formy zemědělství na primitivních políčkách, se už sázely různé druhy divokých brambor a vzájemně se mezi sebou křížily. Postupem času tak rolníci vypěstovali odrůdy, které produkovaly brambory větší, méně hořké a lépe přizpůsobené rozličným podmínkám půdy a klimatu Peruánských And.

Lebky snad místních obyvatel

Snad ještě překvapivější je skutečnost, že se motivy brambor, ať už realistické, či symbolické, objevují na věhlasné keramice předinckých kultur Mochiků a Chimuánců obývajících písečné pouště na pobřeží Tichého oceánu.

Zemědělství zkrátka hrálo v inckém hospodářství klíčovou úlohu a o jeho významu svědčí jistě i skutečnost, že se podzimního obdělávání půdy účastnil sám Inka (nejvyšší vládce)). Ten měl v mnoha ohledech skutečně výsadní postavení.

Například byl jedním z mála tehdejších obyvatel, kteří směli jíst maso. To totiž bylo výhradně určeno pouze pro vládnoucí třídu a šlechtu, přičemž samotný Inka jedl pouze maso z bílé lamy rasy cuyro.

Ta se stávala také předmětem obětních obřadů. Na jídelníčku Syna slunce bychom našli i kachny a bílá morčata. Vládce incké říše měl právo ochutnat i brambory z první sklizně.

Dnes již víme, že obyčejní Inkové jedli velmi jednoduchou stravu, a velmi prosté byly i jejich hostiny. Přesto je pořádali k oslavě každé významné události. Na takových hostinách se dělili o všechno, co si s sebou přinesli.

Obyvatelé Incké říše prý převážně vařili na horkých kamenech. Upravené potraviny pak balili do listů různých druhů rostlin. Ke konzervaci potravin nepoužívali sůl a nejedli ani solené maso.

Potraviny uchovávali ve speciálních skladištích vysoko v horách. Zatímco v jídle se patrně odbývali, na alkohol prý nedali dopustit. Zkrátka se opíjeli při každé sebemenší příležitosti.

Potomek jedné z inckých princezen a španělského dobyvatele, který žil na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století, dokonce tvrdil ve svých Královských komentářích, že se v Inkově paláci vypilo tolik alkoholu, že se to nedalo ani změřit.

Jednalo se hlavně o nápoj z kvašené kukuřice, kterému Inkové holdovali často až dlouho do noci.

Inckému panovníkovi u stolu prý posluhovalo dvacet žen a čtyři stovky šlechtických synků. Zbytků potravin po jídle se už nikdo nedotýkal. Jídlo bylo shromažďováno pro pozdější život. Mrtví byli podle nedávného bádání mumifikováni a uchováváni i se služebnictvem, téměř jako kdyby byli naživu.

Živili se samotným duchem potravin, jež za života snědli a které bývaly jednou ročně páleny, aby si je odnesl vítr.

Obětování dětí

Bohové chtěli živé oběti

O tom, jak bohatá sklizeň bude, podle inckého náboženství rozhodovala Pachamama – bohyně země a plodnosti. Její přízeň si proto lidé museli pravidelně vyprošovat a k jejím svatyním přinášeli oběti.

Španělští kronikáři píšou, že ji Inkové zpodobňovali jako kulovité těleso ve tvaru dýně s ženskými rysy. Součástí obřadů bylo používání koky a opojného kukuřičného nápoje chicha. Lístky koky byly páleny a chicha vylévána na zem jako obětina.

Při mimořádných příležitostech, za jaké byl považován například nástup nového panovníka, čas, kdy panovník onemocněl, či období sucha a neúrody, byly božstvům předkládány i živé oběti, především děti nebo důležití váleční zajatci.

Zde nás opět překvapí, že to vše se dělo bez použití peněz a obchodování. Historik Gordon Francis McEwans vysvětloval, že až na několik výjimek v dobytých státech na pobřeží neznali Inkové nic jako obchodnickou třídu.

Vznik jakéhokoli soukromého bohatství obchodem tak vlastně nebyl možný.

Pokud se přece jen objevilo nějaké zboží, které v Incké říši nebylo dostupné, zakládaly se kolonie, které je měly do centra dodávat. Právě tehdy přišel na řadu občasný obchod s cizinci, kterým se platilo zlatem.

Ale výroba, distribuce a použití všech těchto komodit byly centrálně kontrolované vládou impéria. V Incké říši tak neexistovalo nic jako volný trh. Pokud nějaký občan něco potřeboval, dostavil se pro životně nezbytné výrobky do státních skladišť, kde mu bylo zboží vydáno.

Takto se mezi incký lid distribuovaly potraviny, nástroje, materiály i oblečení. I z toho důvodu neměli místní obyvatelé žádnou potřebu cokoli kupovat. Je až s podivem, jak dobře to fungovalo. Tajemství úspěchu tohoto, z našeho pohledu skutečně neobvyklého, systému patrně spočívalo v daních.

Místo aby Inkové platili daň v penězích, vypláceli se prací, kterou státu poskytovali. A za ni dostávali věci nezbytné k životu. Tato daň se však patrně netýkala úplně všech. Výjimku tvořili šlechtici a jiní prominentní občané.

Další zajímavostí zdejší ekonomiky byl fakt, že Inkové měli poněkud zvláštní majetkové poměry. Pozemky a domy prý mohly patřit i mrtvým lidem. Určení správci pak mohli tento majetek dále rozšiřovat. Například slavný chrám v Pachacamacu byl ve vlastnictví mrtvého šlechtice.

Hypotéz, jak se incké hospodářství mohlo obejít bez peněz i obchodu, existuje několik. Jednou z těch nejpravděpodobnějších je náročnost pěstování potravin v Incké říši. Podnebí tam bylo natolik drsné, že většina inovací a energie šla přímo do vylepšování zemědělské výroby.

Na obchod už nezbylo dost prostředků. Před několika lety našla skupina archeologů v peruánském údolí Cuzco přesvědčivé důkazy o tom, že zde fungovalo intenzivní zemědělství po tisíce let.

Právě po těchto objevech vznikla teorie archeologa A. J. Chepstowa-Lustyho o inovacích v zemědělství, které nedaly obchodu dostatek příležitostí. Na území, kterému téměř každý rok hrozila sucha a s tím spojená neúroda, to byl patrně jediný způsob, jak zajistit obyvatelstvu dostatek potravin.

Těžká práce otroků

Toto podivuhodné ekonomické uspořádání dodnes fascinuje nejen spoustu ekonomů, ale také ideology. Někomu se může dokonce zdát, že Inkové vybudovali jakýsi pra-komunismus, kde se všem dařilo skvěle. Pokud se touto myšlenkou zabýváte, musíte si uvědomit, že prosperita říše Inků stála také na práci tisícovek otroků a na spoustě drastických vojenských výbojů, které likvidovaly okolní národy.

Inkové totiž rozhodně nebyli žádnými mírumilovnými holubičkami. Války mezi rivalskými inckými kmeny byly naprosto běžné a velmi krvavé. Často také končily vyvražděním celých komunit. Když například incký vládce Wayna Capac porazil kmen Caranque, nařídil všechny jeho zbylé příslušníky popravit.

Obyvatelé bájného Machu Picchu mohl potkat podobný osud. Jinou možností je, že některý kněz znesvětil jednu z posvátných Panen slunce, zvaných ajlly. Garcilaso de Vega, syn Španěla a incké princezny, napsal obšírný komentář o zvycích Inků.

Podle něho byl každý, kdo byl shledán vinným ze sexuálního zneužití ajlly, popraven. Spolu s ním i jeho sluhové, příbuzní, sousedé, obyvatele téhož města, a dokonce i všechna hospodářská zvířata. Místo, kde dotyčný žil, bylo prokleto a exkomunikováno, aby je nikdo nemohl najít.

Postihl tedy podobný osud i Machu Picchu? To stále nevíme. Ve světle některých objevů se můžeme zabývat i myšlenkou, že místní obyvatele vyhladila některá z tehdy smrtelných chorob. Epidemie tu byly běžné ještě dřív, než sem vstoupila noha prvního kolonizátora.

Nalezená kostra zámožné ženy ukázala, že měla syfilidu, a je velmi nepravděpodobné, že by touto chorobou trpěla sama. Možná že město bylo postiženo epidemií tak strašnou, že bylo úřady natrvalo uzavřeno.

Hrdý národ, opředený spoustou mýtů

Inkové, jejich kultura, zemědělství, každodenní život, a především geniální stavby jsou navíc dodnes opředeny spoustou záhad. Jak je možné, že pouze s pomocí primitivních nástrojů dokázali postavit tak úžasné stavby, jako byly Sacsayhuaman, Machu Pichu, Tiahuanako či Puma Punku?

Dodnes také například nevíme, proč na náhorních plošinách Nazca v Peru a svazích And zobrazovali úchvatné obrazce, které je možné spatřit jen z velké výšky. Měli snad znalosti, o kterých evropská společnost neměla dlouho ani tušení?

Znali snad něco jako letadla? Například taková, jejichž zlaté modely jsou vystaveny v Muzeu zlata v Bogotě?

Milovníci záhad jsou dodnes přesvědčeni, že Inkové věděli o kulatosti Země. A to proto, že některá jejich strategická místa se nalézají s udivující přesností na významných zeměpisných šířkách. Typickým příkladem je Catequilla na rovníku v Ekvádoru anebo svatyně na 6000 metrů vysoké vyhaslé sopce Licancabur na hranicích Chile s Bolívií, nalézající se ve čtvrtině vzdálenosti mezi rovníkem a jižním pólem.

Je možné, aby toto všechno zvládli bez jakéhokoli písemného projevu? Víme, že Inkové přece jen jeden způsob záznamu měli – bylo to legendární uzlové písmo „kipu“. Archeologické výzkumy potvrzují, že historie kipu v andské oblasti sahá až do období kolem roku 3000 před naším letopočtem.

To znamená, že jde o jeden z nejstarších písemných systémů na světě vůbec. V tomto směru mu může konkurovat snad jen klínové písmo Sumerů nebo tajuplné písmo kultury Vinca. Texty v kipu se skládaly ze soustavy provázků a uzlíků, kde měl svůj význam jak počet uzlíků, tak vzájemná poloha nebo barva pramene.

Uzlíky byly vázány na základní šňůru o průměru 5–7 mm. Vědcům trvalo velice dlouho, než se jim alespoň zčásti podařilo toto tajuplné provázkové písmo rozluštit. A zcela vyluštěno není dodnes. Jistě víme, že význam měla především barva uzlíků.

Žlutá znamenala zlato, bílá stříbro, zelená obilí, modrá náboženství a růžová majetek. Nejčastěji se tak však zaznamenávaly číselné údaje. Kolik uzlíků bylo na pramenu, o takové se jednalo číslo.

Pomocí dalších druhů uzlů, podle počtu závitů i podle mezer se pak zobrazovala i čísla vyšší. Vědcům však nedá spát jiná skutečnost. Bylo totiž objeveno množství kipu, která nejsou čísly a jejich význam dosud rozluštěn nebyl.

Protože kipu obsahuje celkem 1000–1500 znaků, je dokonce možné že dosud nevyluštěné texty obsahují třeba básně, mýty či příběhy, nebo dokonce sčítání lidu, které se provádělo jednou za rok. Kdo ví, co vše bychom se z něj mohli dozvědět?

Je docela dobře možné, že se tam ukrývá i svědectví o tom, jakým způsobem vlastně Inkové stavěli svoje úžasné stavby. Nebo snad i to, kdo byli jejich bohové, kteří podle pověstí do And sestoupili z nebe?

Indiáni Jižní Ameriky nebyli jediní, kdo používal zvláštní druh písma stávající z uzlíků. Podobný způsob zaznamenávání číselných údajů je například známý ze staré Číny. Tam se na šňůry vázaly uzly z třtiny.

Je skutečně jen pouhou shodou náhod, že datování tohoto systému je také cca 5000 let?

V Číně je za tvůrce uzlového písma považován hadí bůh z vesmíru, otec zakladatele čínské kultury Fu si, a prvního ze tří mytologických vládců. A aby toho nebylo málo, obdobné uzlové písmo je doloženo i z Šalamounových ostrovů v západním Tichomoří a i ze západní Afriky.

Je skutečně pozoruhodné, že všechna čtyři místa, kde se uzlové písmo používalo, se nalézají zcela v jiných částech světa, vzdálených od sebe tisíce kilometrů. Nebo snad před tisíciletími tu fungovalo něco, co by všechny zmíněné lokality nějak spojovalo?

I to je stále předmětem mnoha spekulací a fantastických teorií.

Výstavba posvátného města

Dnešního návštěvníka Machu Picchu nejvíce fascinuje velkolepost kamenické práce. Inkové neměli žádná tažná zvířata, a přece vztyčili masivní zdivo z kamenů o váze mnoha tun, které dodnes zapadají do sebe tak dokonale, že nikde ve spojích nelze zasunout do spár ani střenku nože.

Jednou z charakteristik inckého zednictví je způsob, jak je kámen otesán do mnoha ploch, které dokonale zapadají jedno do druhé bez použití malty a tvoří jakousi trojrozměrnou skládačku. Taková metoda značně zvyšuje stabilitu zdí.

Té bylo zapotřebí, aby zdi odolaly častým zemětřesením, která Andy postihují.

V Cuzcu je v dochované incké zdi slavný kámen o dvanácti úhlech mezi stranami. V Torontoy, jednom z menších míst shluknutých kolem Machu Picchu, je dokonce kámen o 40 takových úhlech. Jak dosáhli Inkové této nepřekonané úrovně v kamenicko-zednickém řemesle?

Problém pracovních sil byl řešen tak, že do práce byli nasazováni všichni zdatní muži ze zajatých kmenů. Tak například blízký chrámový komplex v Ollantaytambu postavili indiáni z kmene Kolla z pobřeží jezera Titicaca.

Ale jak Inkové otesávali tvrdou žulu do velkolepě dlouhých a přímých linií? I když byli mimořádně obratní ve slévání a tavení měkkých kovů, vyráběli vykládané předměty a cloisonné neboli tzv. přihrádkový email ze zlata, stříbra, mědi a bronzu, nikdy nepřišli na to, jak vyrábět železné nástroje.

Nikdy se tu nenašly ani žádné artefakty dostatečně tvrdé pro zpracování tak nepoddajného kamene. Inkové prostě neměli pro takové tesání technologii, a přece je zvládli. To je další ze záhad, které tento tajemný národ světu předkládá.

V poslední době se vynořilo mnoho teorií, které nabízejí různá řešení.

Průvodce v Sacsayhuamanu nedaleko Cuzca tvrdí, že se některé stavební práce prováděly pomocí úlomků meteoritního hematitu. Je-li to pravda, musely Andy kdysi zažít úplné bombardování meteority, neboť hematit předělaný na nástroje by dlouho nevydržel.

Další, poněkud fantastická teorie, hovoří o tom, že obrovské zděné komplexy postavili návštěvníci z kosmu.

Anebo si jen neumíme představit, že obyvatelé Incké říše dokázali něco skutečně výjimečného? Že moderní lidstvo ztratilo některé schopnosti dostupné starověkým národům. Vždyť druidští zasvěcenci prý dovedli létat, cestovat v čase a ovládat počasí.

Používali snad inčtí šamanští kněží okultních sil, aby postavili a vytvořily z nezkrotné skály Machu Picchu? V současné době to vypadá, že se odpověď na tyto otázky asi nikdy nedozvíme. Tak proč nechceme přijmout myšlenku, že tu zkrátka jen vidíme výsledky milionů hodin těžké lidské práce?

Náboženství a každodenní život Inků

Náboženství Inků bylo jakousi syntézou jejich vlastních duchovních tradic a tradic jimi podmaněných území, která respektovali. Incká říše byla ve svém principu teokracií. Jejím vládcem a zároveň hlavním božstvem byl Sapa Inka, který byl potomkem slunečního boha Intiho.

Hlavním svátkem Inků byl Inti Raymi, který trval devět nocí a během kterého bylo Sapa Inkou podáváno aqhachicha – kukuřičné pivo. Patrně z náboženských důvodů Inkové praktikovali kraniální deformace, které nám přijdou přinejmenším poněkud barbarské.

Novorozencům totiž ovazovali hlavičky obvazy, kterými tvarovali jejich lebky do kuželovitého tvaru. Také se zajímali o lékařství, ve kterém v mnohém předčili zbytek tehdejšího světa. Dokázali například do lebek svých pacientů vrtat malé otvory, kterými pak vypouštěli záněty či nahromaděnou tekutinu.

Antropologické nálezy potvrdily, že naprostá většina jejich pacientů tyto složité operace také přežila. Při tom se jim patrně hodily lístky koky, kterou užívali jako anestetikum. Ostatně koka hrála v jejich každodenním životě podstatnou roli.

Inkové totiž zjistili, že kokové lístky utišovaly hlad či bolest při práci.

Kameny hrály magickou roli

Je víc než pravděpodobné, že obrovský cit pro kámen, který se zřetelně projevoval právě při velkolepých a náročných stavbách, byl odrazem inckého mytologického světa. Celé okolí Cuzca i město samotné je poseto posvátnými kameny.

Některé jsou obyčejné, vystavené vlivu počasí, jiné přírodní balvany pokrývají rytiny ve tvaru šlépějí, hadů a dalších vzorů. Každý z nich patřil určité skupině lidí a odehrávaly se u nich náboženské obřady.

Existuje mnoho mýtů o původu Inků, jak o nich vypráví kronika dochovaná ze šestnáctého století, a kámen v nich hraje vždy důležitou, ne-li zásadní roli. Tak například podle jedné verze bůh stvořitel vytesal z kamene prvního muže.

Podle jiné se stvořiteli napoprvé nepodařilo vytvořit ideálního prvního člověka, a tak jej proměnil v kámen. Zajímavé je, že Inkové připouštěli, že bůh nemusí být vždy dokonalý.

Poněkud romantičtější je pověst o osmi prapředcích národa Inků. Byli jimi čtyři bratři a čtyři sestry, kteří prošli na svět vezdejší kamennou bránou. Mýtus má zřejmě na mysli jeskyni. Vyšli tedy z jeskyně v jezeře Titicaca, v jehož blízkosti leží Tiahuanaco, a z posvátné skály na tomto ostrově se zrodilo Slunce.

Co se stalo se sestrami, není zcela jasné, osudy čtyř prvních bratří jsou různé. První z bratrů se vrátil zpátky do jeskyně a už ho nikdy nikdo nespatřil. Dva další zkameněli. A jen ten poslední zůstal.

Jmenoval se Manco Capac a právě on se stal prvním Inkou, prvním vládcem.

Nejprve založil své sídelní město, metropoli budoucí říše, legendární Cuzco. Postavil se do jeho středu a na každou světovou stranu, na východ, západ, sever a jih, vystřelil kámen z praku. Tak byla určena jeho rozloha.

Když první Inka Manco Capac dovršil své dílo zrození velkého národa a založení obrovské říše, sám se proměnil v kámen. Pozdější inčtí válečníci nosili jeho kamennou sochu do svých dobyvačných bitev. A zřejmě jim to pomáhalo, neboť jejich říše se rozrůstala.

Francisco Pizarro

Dobytí Incké říše

Kultura Inků se nacházela na vrcholu právě v době svého dobytí španělským conquistadorem Franciscem Pizarrem, který na jejich území poprvé vstoupil v roce 1526. Po další expedici v roce 1529 se Pizarro vrátil do Španělska, kde získal povolení královny Isabely Kastilské dobýt Inckou říši a stát se jejím místokrálem.

Když se Španělé v roce 1532 vrátili do Peru, právě probíhala válka o následnictví mezi dvěma bratry, Huascarem a Atahualpou. Inckou říši oslabila i epidemie neštovic, která si vyžádala mnoho životů místních obyvatel.

Pizarro se pak postaral o rozšíření pověsti, že neštovice jsou trestem jeho boha proti pohanským rituálům původního inckého obyvatelstva, čímž se mu podařilo zničit bohatou civilizaci. K dispozici měl tehdy pouze sto osmdesát mužů, dvacet sedm koní a jeden kanon.

Po několika bitvách Pizarro dosáhl pozvání tehdejšího vládce říše Atahualpy do Cajamarcy, kde Atahualpa pobýval se svou armádou osmdesáti tisíců mužů. Pizarro nekompromisně požadoval, aby Atahualpa přestoupil na křesťanství.

Nabídl mu Bibli, kterou však Atahualpa nejspíše kvůli nedorozumění hodil na zem. Španělé si toto nešťastné gesto velmi rádi vyložili jako vyhlášení války, okamžitě napadli incký doprovod a Atahualpu zajali.

Ten pak Španělům jako výkupné nabídl zaplnit místnost svého vězení zlatem a dvojnásobkem stříbra, což splnil. Věrolomný Pizarro však svůj slib nesplnil, a nakonec dal Atahualpu v srpnu 1533 popravit.

Poté Španělé vyrazili dobýt hlavní incké město Cuzco. Když se jim to v roce 1536 podařilo, prohlásili říši Inků pod jménem Nová Kastilie za kolonii Španělska. Vyhnali Mancu Incu Yupanquiho do hor Vilcabamba v Peru, kde pak on a jeho potomci vládli ještě dalších třicet šest let.

Téměř okamžitě se také pustili do plenění dobytého území.

V Cuzcu nalezli chrámy, jejichž zdi byly obloženy zlatem a stříbrem. To začali někteří vojáci ihned loupat. Další se neštítili vykrást zlaté a stříbrné nádoby z hrobek mrtvých. Z Chrámu Slunce odnesli zahradu s rostlinami vytepanými ze zlata.

Uloupenou kořist dávali Španělé na hromadu. Dvacet procent pokladu připadlo králi a zbytek mezi ně rozdělil osobně Francisco Pizarro.

Soudobé přehrávání tradiční oslavy

Tradice přetrvávají dál

V roce 1572 byl zajat a popraven poslední incký vládce Túpac Amaru, čímž Incká říše zcela zanikla. Její původní obyvatelstvo bylo krutě vykořisťováno a jeho tradice byly systematicky potlačovány.

O zánik incké civilizace se postarala také epidemie neštovic, která zkosila až 94 procent populace. Mnoho obětí si v roce 1546 také vyžádal tyfus. Pak už to šlo doslova ráz na ráz. V roce 1558 se přehnala další epidemie neštovic a chřipky, záškrt v roce 1614 a spalničky v roce 1618.

Tyto strašlivé nemoci dokázaly během několika mála let téměř zlikvidovat původní obyvatele. I když byla říše Inků v tu chvíli nenávratně ztracena, její tradice stále přetrvává v kulturním odkazu národů Quechua a Aymara.

A nejen tradice, naštěstí nám zbyly alespoň kusé písemné svědectví. O tehdejším místním způsobu života dokázal velmi poutavě vyprávět Don Mancia Serry de Luguisama, který byl jedním z původních dobyvatelů Cuzca.

Ten popsal kulturu Inků následujícími slovy: „Našli jsme tato království ve velmi dobrém pořádku, a Inkové jim vládli tak moudře, že mezi lidmi nebylo zloděje nebo zle smýšlejícího, ani smilnice, ani mezi sebou netrpěli špatnou ženu nebo nemravných lidí.

“ Don Mancia dále líčil, že místní obyvatelé měli poctivá a užitečná povolání. Země, lesy, doly, pastviny, domy a všechny druhy výrobků byly řízeny a rozdělovány tak, že každý znal své vlastnictví bez toho, aby se musel obávat jiného, který by mohl jeho majetek vzít nebo zabrat.

V tomto ohledu prý mezi nimi neprobíhaly vůbec žádné spory nebo žaloby.

Don Mancia tehdy cítil, že musí vydat pravdivé svědectví. Chtěl totiž ulevit svému svědomí, neboť cítil obrovskou vinu vůči původním obyvatelům. „My jsme svým zlým příkladem zničili dobrou vládu nad těmito lidmi, kteří se jí rádi podřizovali,“ řekl doslova a kajícně dodával, že Inkové neznali páchání zločinů a chamtivosti.

Jak muži, tak i ženy, kteří měli ve svém domě zlato nebo stříbro v hodnotě sta tisíc pesos, nechávali svůj dům otevřený s pouhým klacíkem u dveří na znamení, že nejsou doma. Podle jejich tradic pak každý věděl, že nikdo do domu nemůže vstoupit a něco z něho vzít.

Když viděli, že Španělé dávali na svoje dveře zámky a klíče, mysleli si, že je to z obav před nimi. Že se snad báli, aby místní obyvatelé někoho z příchozích nezabili. Že se Španělé bojí krádeže, to je ani ve snu nenapadlo.

Když pak mezi dobyvateli objevili zloděje a muže, kteří sváděli jejich dcery, opovrhovali jimi.

Jaký byl muž, který způsobil zánik Incké říše?

Pokud bychom byli spravedliví, museli bychom o Franciscu Pizarrovi říct, že to byl jeden z nejlepších válečníků své doby. To však bohužel zároveň znamená, že kvůli obrovskému množství zlata, po kterém toužil, zničil fascinující říši.

Francisco Pizarro se narodil se v Trujillu ve Španělsku ve velmi chudé rodině. Snad proto není přesné datum jeho narození známo. Byl nelegitimním synem Gonzala Pizarra Rodrígueze de Aguilar staršího, který se jako plukovník pěchoty pod velením dona Gonzales Fernándeze de Córdoba vyznamenal ve válkách v Itálii a v Navarrském království.

Přes svoji matku byl Francisco vzdáleným příbuzným dobyvatele Mexika Hernána Cortése.

Jako chudý potomek vojáka toho Pizarro vlastně moc neuměl. V podstatě dokázal jenom bojovat, ale zato naprosto bezohledně. K tomu měl v Novém světě příležitostí víc než dost. Krátce po svém přistání na březích Nového světa se Francisco připojil k dobyvatelské výpravě Vascy de Balboy, který jako první pěšky překonal Panamskou šíji.

Pizarro byl za své válečné schopnosti brzy odměněn. Ačkoli se stal roku 1519 starostou Panama City, jeho ambice to moc neuspokojovalo. Když se doslechnul o indiánské říši přetékající zlatem, spojil se s dalšími dvěma dobrodruhy, knězem Hernandem de Luque a vojákem Diegem de Almagrem.

Společně pak připravili expedici, která měla bájné město zlata dobýt. Této trojici rozhodně nechyběla odvaha. Ačkoli se jim podařilo sehnat finance pouze na najmutí několika desítek mužů, vydali se na cestu.

Jejich dobrodružná výprava však skončila fiaskem. Už od začátku se totiž vojáci museli potýkat s nehostinnými podmínkami tropických pralesů, bojechtivými domorodci a smrtelnými chorobami. Pizarrovi a jeho druhům se tak nepodařilo dostat dál než na území dnešní Kolumbie.

O tom, jaká panovala na výpravě atmosféra, svědčí i jména, která dali vojáci pevnůstkám postaveným během cesty. Názvy Puerto deseado, Puerto del habre a Puerto quemado totiž v překladu znamenají Vytoužený přístav, Přístav hladu a Spálený přístav.

Když byla jejich výprava navíc přepadena bojovnými indiány, musel dát Pizarro příkaz k návratu.

Pizzaro dobývá říši Inků.

Chtěl dobýt říši Inků

Po návratu do Panamy však nesložil ruce do klína. Hned začal se společníky shánět peníze na novou výpravu. Ani ta však nebyla úspěšná. Ale během této expedice se konečně dozvěděl nějaká fakta o říši, kterou chtěl dobýt.

Nešlo sice o bájné Eldorádo, po kterém toužil, nýbrž o bohaté impérium Inků. Teprve potřetí měl Pizarro konečně štěstí. Snad proto, že byl nejen lépe vybaven, ale tentokrát byla jeho výprava třikrát větší.

Zkušený voják také čerpal ze zkušeností svého předchůdce Hernána Cortéze, kterému se několik let předtím podařilo dobýt říši Aztéků. Když se Pizzarova výprava vylodila u Tumbesu, byl doprovázen pouhými 200 muži a 50 koňmi.

Tam se setkal s vládcem Inků, Atahualpou. Ten si musel říši vybojovat v krvavé občanské válce nad svým bratrem. Když mu Španělé namluvili, že jeho zemí jen procházejí a chtějí s ním uzavřít mír, byl nadšen.

Domníval se, že by mu ozbrojení cizinci mohli pomoci porazit zbytek rebelů. Jeho nadšení však netrvalo dlouho. Pizarro měl totiž jiný plán. V čele 150 vojáků se nechal pozvat do Cajamancy. 16. listopadu 1532 se tak setkal s vládcem říše, kterou obývaly dva miliony lidí.

Pizzaro měl při sobě pouhých 150 mužů, zatímco Inku doprovázelo asi 7000 vojáků. Bohužel, naivní indiáni prý vůbec nečekali, že by si nějaký šílenec troufl na takovou přesilu zaútočit. Španělé však Inky dokonale zaskočili a Atahualpu zajali.

Přinutili ho, aby svůj život vykoupil, jak jinak než drahocenným zlatem. Ačkoli Indiáni nashromáždili velký sál plný zlata, byl jejich vládce nakonec popraven. Další tragické události už dobře známe.

Pizarro pak zamířil na hlavní město říše, Cuzco. Po cestě potkal jednoho z možných následníků trůnu, Manca Inku.

Dokázal ho přimět, aby se s pomocí španělských jezdců vypravil proti ostatním skupinám, které chtěly říši Inků vládnout, a společně tak mocné impérium definitivně zničili. Krutý dobyvatel si však svého úspěchu moc neužíval.

Brzy se nepohodl se svými společníky, což vedlo k malé občanské válce. Pizzaro porazil vojáky Diega Almagra a svého dřívějšího společníka nechal popravit. Pak se stal guvernérem Peru. Roku 1541 ho ale Almagrovi bývalí přátelé přepadli ve vlastním paláci.

Sedmdesátiletý veterán ještě dokázal přemoci tři nepřátele, ale pak ho někdo z protivníků probodl. Geniální a všehoschopný voják zemřel tak, jak žil. Jeho poslední slova údajně byla: „Věrný meči, můj druhu, kde jsi?“

Je zlato Inků prokleté?

Je smutnou ironií osudu, že bájné zlato Inků nikomu štěstí nepřineslo. Způsobilo pád Incké říše, kterou právě kvůli zlatu rozvrátili španělští dobyvatelé, ale ani hrabiví kolonizátoři se z něj dlouho netěšili.

Pro uloupené zlato se někteří pobili mezi sebou, jiní se stali obětí pirátů při cestě domů.

Uloupené zlato neznamenalo velký přínos ani pro Evropu. Obrovský příliv zlata v 16. století totiž vyvolal první a největší vlnu inflace, což je vlastně velký pardox. Vždyť pro Inky mělo zlato úplně jinou hodnotu než pro Evropany.

Bylo totiž posvátné. Zlato bylo pro ně symbolem Slunce, čistoty, a protože se dobývalo ze země, stalo se symbolem plodnosti země. Inkové byli přesvědčeni, že zlato se rodí v zemi.

Užívání zlata pro ozdobu a zlatých obřadních předmětů bylo vždy vyhrazeno pouze panovníkovi a jeho rodině. Prostí lidé zlato vlastnit nesměli a také se jím nesměli zdobit. Zlato bylo pro Inky zkrátka svaté a určené výlučně pro šlechtu.

Šlechta měla ovšem i jiné výsady. Jen příbuzní panovníka, Syna Slunce, se například směli oblékat do šatů z jemné lamí vlny. Inkové si vážili zlata jako daru bohů a bylo pro ně věrným obrazem Slunce a Země, ze kterých se zrodilo.

Důležitý byl přitom hlavně lesk a dokonalost zpracování zlata, nikoli jeho množství. Tenké zlaté masky byly pokládány za stejně cenné jako masivní těžké poháry nebo koruny. Zlato mělo svou funkci hlavně při náboženských slavnostech, kdy obřadní nápoje pili kněží z těžkých zlatých pohárů.

Zlaté obětní nože tumi pak zkrápěla krev obětovaných lam nebo válečných zajatců. Kromě náboženských obřadů se zlaté nástroje používaly například i pro chirurgické zákroky a po smrti dostávali příslušníci elit do hrobu zlaté šperky.

Zlato tak přinášelo inckým panovníkům jako synům Slunce hlavně úctu a moc.

Zničili velké kulturní bohatství

Protože prostí Inkové po zlatu z těchto důvodů netoužili, pochvalovali si Španělé ještě v 17. století, že když zaměstnávali indiány v dolech, tak indiánští dělníci nekradli. Ještě 200 let po zániku Incké říše v nich totiž přetrvával strach a vlastně i obrovská úcta ke zlatu.

To se ovšem o Španělech v žádném případě říct nedalo. Naopak, s inckým zlatem nakládali neuctivě až hanebně. Protože pro přepravu do Evropy byly vhodnější zlaté cihly než sošky či poháry, nádherně propracované zlaté předměty roztavili, a tím zničili obrovské kulturní bohatství, které přeměnili na hodnotu pouhého kovu.

Ziskuchtiví dobyvatelé roztavili i zlatý disk, který měl v ústředním chrámu Slunce zobrazovat boha Slunce. Byl to obrovský kus zlatého plechu, který měl přes metr v průměru a byl nastaven tak, aby na něj dopadl první paprsek vycházejícího slunce a on se rozzářil.

Naštěstí se něco z pokladů jihoamerických indiánů přece jenom podařilo uchovat. A to především v hrobech, které byly odkryty až v pozdějších dobách. Takto byla například objevena zlatá maska, která zdobila obličej zesnulého hodnostáře.

Na první pohled na ní zaujmou obrovské uši. Jsou příkladem dalšího rozdílu ve vnímání světa Inky a Evropany. Ušatost byla totiž byla znakem moci. Jedině nejvýše postavení muži tehdejší společnosti mohli nosit náušnice, které jim protáhly uši téměř na ramena.

Proto také Španělé tyto domorodé hodnostáře nazývali orejones neboli ušatí.

Hiram Bingham

Hiram Bingham… jako Indiana Jones

Objevení Machu Picchu se dodnes připisuje Hiramu Binghamovi, muži, který se prý stal předlohou pro filmového Indianu Jonese. Hiram Bingham, oficiálně Hiram Bingham III., byl americký cestovatel, profesor Yaleovy univerzity a politik.

Narodil se 19. listopadu 1875 v Honolulu na Havaji v misijní stanici, kterou vedl jeho otec. Mladý Hiram vystudoval v Honolulu střední školu a poté vycestoval do USA, kde své vzdělání dokončil. Pak se stal pastorem na Havaji.

Ale když potkal svoji budoucí ženu Alfrédu, která patřila k bohatým dědicům klenotnické firmy Tiffany, zaměstnání pastora opustil. Z lásky k Alfrédě i z touhy po dalším studiu si vyhrnul rukávy a začal tvrdě pracovat, kde se dalo.

Chtěl si tak vydělat dostatek peněz, aby mohl dále pokračovat ve vzdělávání, což se mu nakonec povedlo. Během studia na Harvardu se s Alfrédou oženil a začal pracovat na své doktorské práci.

Po celou tu dobu ho jeho oddaná manželka hmotně podporovala. Hiram získal doktorát v roce 1905. Na Harvardu pak vyučoval historii a politologii, poté působil na Princetonu jako asistent profesora politické ekonomie a pozdějšího 28.

prezidenta USA Woodrowa Wilsona. V roce 1907 byl na Yaleově univerzitě jmenován docentem pro jihoamerickou historii. V souvislosti s jeho pozdějšími objevy je skutečně paradoxní, že Bingham nikdy nestudoval archeologii.

A i když byl mnohými považován za renomovaného akademika a vědce, on sám dával přednost prostému označení průzkumník. Svoji první výzkumnou cestu na jih uskutečnil již za svého působení na Princetonské univerzitě.

V roce 1908 se jako delegát zúčastnil Prvního všeamerického vědeckého kongresu v Santiagu de Chile.

Na zpáteční cestě pak navštívil zbytky předkolumbovského města Choquequirao v Peru, které ho doslova uhranulo. Fascinovala ho představa neprozkoumaných inckých sídel, a tak se v roce 1911, v době, kdy přednášel jako docent na Yaleově univerzitě, vrátil do Peru s univerzitní expedicí, aby v Andách našel tajemné incké město.

Místo, odkud měli stateční Inkové vést ozbrojený odpor proti španělským dobyvatelům po pádu Cuzca. Dne 24. července 1911 vystoupal Hiram Bingham v doprovodu Melchora Arteagy na vrcholek hřebenu vysoko v horách, který spojoval vrcholky Machu Picchu a Huayna Picchu.

Podle místních svědectví tu mělo ležet ztracené poslední útočiště Inků před španělskými dobyvateli.

Doslova oněměl úžasem

Jak se asi cítil, když měl v červenci 1911 po mnohaletém bádání a hledání ztraceného města Inků svůj objev konečně nadosah? Ať už byly důvody jeho pátrání jakékoli, nejspíše téměř oněměl úžasem. Po několikadenní obtížné cestě džunglí byli členové jeho expedice k smrti unavení, a už se jim nechtělo pokračovat dál.

Bingham však nedbal jejich námitek, a vyrazil sám jen v doprovodu domorodého jedenáctiletého chlapce Pablita Alvareze na další průzkum. Indián Melchor Artega z nedaleké usedlosti mu totiž vyprávěl o zajímavých ruinách na skále vysoko nad řekou.

Objev, který Bingham 24. červenec roku 1911 učinil, mu doslova vyrazil dech.

Později si do svého deníku zapsal, že kombinace důmyslných linií a symetrie opracovaných kamenů objevené stavby na něj působila doslova ohromným dojmem. Na první pohled totiž bylo zřejmé, že při stavbě nebyla použita malta, přitom mezi kameny nebyly žádné ošklivé spáry.

Na první pohled to vypadalo, jako by zdi ze země vyrostly již hotové. Nádherou bílé žuly tato stavba předčila nejkrásnější incké zdi v Cuzcu.

Bingham si jasně uvědomoval, že tato stavba se svou krásou vyrovná největším divům světa. O tomto zapomenutém sídle věděla jen hrstka lidí, žijících v přilehlém údolí, pravděpodobně včetně dvou místních misionářů Thomase Paynea a Stuarta McNairna, jejichž potomci tvrdí, že navštívili ruiny už v roce 1906.

V letech 1912 a 1915 zde Bingham vedl za podpory Yaleovy univerzity a National Geographic Society archeologické vykopávky. Pak však byl nucen Peru opustit, neboť byl zdejšími úřady obviněn z porušení zákonů o archeologickém výzkumu.

Poté se sem již nikdy nevrátil. Přesto mu tyto objevy zajistily nesmrtelnou popularitu a finanční zajištění až do konce života. Získaná sláva mu přinesla post guvernéra státu Connecticut, a nakonec i křeslo v americkém senátu.

Jeho kniha o objevení Machu Picchu Ztracené město Inků se téměř okamžitě po svému uvedení na trh stala bestsellerem.

Mumie patnáctileté dívky

Bingam nebyl pravým objevitelem

Ale jak se později ukázalo, Bingam patrně nebyl pravým objevitelem Machu Picchu. Americký historik Paolo Greer totiž narazil v peruánských archivech na dokumenty, které dokazují, že Bingham přišel do Machu Picchu více než 40 let po jeho skutečném objeviteli, málo známém německém podnikateli Augustu Bernsovi.

Ten našel nejslavnější peruánskou archeologickou lokalitu už na sklonku šedesátých let 19. století. Objevem se však příliš nechlubil a v následujících letech město systematicky plenil. Peruánská vláda mu prý k tomu dala oficiální povolení za desetiprocentní podíl na zisku.

Tichými Bernsovými společníky byly tehdejší peruánské celebrity, mezi nimi zřejmě i prezident Andres Avelino Caceres.

To by vysvětlovalo, proč Hiram Bingham nalezl na Machu Picchu mnoho předmětů z kamene, bronzu, keramiky a obsidiánu, ale žádné zlato ani stříbro. Vždyť by tu přece měly být bájné poklady z těchto kovů, srovnatelné s množstvím nalezeným ve Slunečným chrámu v Cuzcu, kde i zahrada obsahovala zlaté reprodukce kukuřice a jiných rostlin.

Je velmi nepravděpodobné, že by zlato a stříbro ukradli Španělé, protože o Machu Picchu není ve španělských kronikách ani sebemenší zmínka. Mnohem reálnější se tedy jeví hypotéza, že to nejcennější pomohl vyvézt ze země právě August Berns.

Zavlažování

Co zbylo z krásných památek?

V uličkách Cuzca, které v sobě skrývají tajemství minulosti a mnohá vyprávění z inckých králů, dnes indiáni, kteří kvůli turistům přijíždějí z okolních vesnic, prodávají své výrobky. Typické kulichy s chrániči na uši, které dnes běžně dostaneme i u stánků v centru Prahy, obrovské množství dalšího oblečení z vlny, a figurky indiánů i lam.

Suvenýrů lační turisté si mohou domů odvézt i jednoduché hudební nástroje a ochutnat nejen spoustu gastronomických specialit, ale také obyčejné kuře s hranolky. Cuzco je mnohem barevnější než Arequipa.

Vše je zde totiž už na první pohled podřízeno zisku z turistiky. Indiánky, nádherně nastrojené v krojích, se sice centrem procházejí, ale vyfotit si je můžete pouze za peníze. Srdcem Cuzca je Plaza de Armas.

Tady v okolí stávaly paláce inckých panovníků. Dnes zde stojí katedrála jako památník vítězství křesťanské víry. Ale jaké křesťanské víry? Uvnitř je obraz poslední večeře, na kterém je zpodobněn Ježíš a jeho žáci, jak popíjejí chichu a pochutnávají si na kukuřici a morčatech.

Cuzco je dnes především jedinečnou architektonickou perlou. Všudypřítomné španělské stavby totiž stojí na inckých základech. Kamenné monolity z inckých dob jsou poskládány bez jakéhokoli spojovacího materiálu s naprostou těsností a dokonalostí.

Když bylo Cuzco poničeno zemětřesením, budovy z koloniálních dob byly značně poškozeny, ale incké zdivo zůstalo neporušené.

Legendární Chrám Slunce, Coriancha, už ale bohužel neexistuje. Na jeho základech postavili evropští dobyvatelé kostel sv. Dominika, který je tak fascinujícím příkladem propojení incké, koloniální a moderní architektury.

Za jedním z nejhezčích pohledů na Cuzco můžete vystoupat půvabnou uličkou Resbalosa ke kostelu San Cristobal.

Dnešní Cuzco je oblíbeným centrem výletů za inckými památkami. Především je ale hlavním startovním místem na výlet do Machu Picchu. Tam lze dojet buď předraženým vlakem, nebo se vydat na několikadenní pouť džunglí a horami.

Takovou túru však už dávno nemůžete podniknout na vlastní pěst. Každý turista si musí zaplatit průvodce, kteří mu poskytnou stan, jídlo a případně první pomoc. Bohužel cena takové asistence se pro běžného smrtelníka už dávno vyšplhala do astronomické výše.

Peru přestalo být levnou turistickou destinací. I tak ale do vyhledávaného Machu Picchu denně zamíří až čtyři tisíce lidí. To způsobuje, že krásné památky stále více chátrají. Již v roce 2019 proto příslušné úřady rozhodly, že výrazně omezí počty návštěvníků.

Chtějí tak své kulturní bohatství zachovat pokud možná co nejdéle.

Foto: PX FUEL, Shutterstock

reklama

Komentáře

Mohlo by Vás zajímat

Palenque: Obřadní město Mayů

Palenque: Obřadní město Mayů

Stonehenge: Záhadné kameny lákají už tisíce let

Stonehenge: Záhadné kameny lákají už tisíce let

Mocné říše Střední a Jižní Ameriky byly nakonec pokořeny

Mocné říše Střední a Jižní Ameriky byly nakonec pokořeny

Nuraghi: Kde se vzaly obrovské kamenné věže?

Nuraghi: Kde se vzaly obrovské kamenné věže?

Stal se zámek v Roudnici nad Labem sídlem alchymistů?

Stal se zámek v Roudnici nad Labem sídlem alchymistů?

Planina Nazca: Jaký byl účel podivuhodných obrazců?

Planina Nazca: Jaký byl účel podivuhodných obrazců?

Nenechte si ujít další zajímavé články

Stalker v kempu nebyl pouhým mýtem: Turisty okrádal dlouhých 27 let!
enigmaplus.cz

Stalker v kempu nebyl pouhým...

Kempy a tábory jsou podle sběratelů současného...
Krásnou herečku dostali na kolena milovaní muži
nasehvezdy.cz

Krásnou herečku dostali na...

Za svůj život toho herečka...
Rafinovaná elegance propojená s uměním
rezidenceonline.cz

Rafinovaná elegance propojená...

Luxusní byt v budově Ginko Club v čínském městě...
Vánoční zázvorový punč
tisicereceptu.cz

Vánoční zázvorový punč

Výborný vánoční punč si můžete vykouzlit i sami ve své...
Tomu člověku se nelze zavděčit
skutecnepribehy.cz

Tomu člověku se nelze zavděčit

Můj tchán byl vždycky...
Věčný boj s kosmickým smetím
21stoleti.cz

Věčný boj s kosmickým smetím

Není to tak dlouho, co hrozila Mezinárodní...
Nenávist v krasobruslení: Útok s ledovým klidem
epochaplus.cz

Nenávist v krasobruslení:...

Možná bychom mezi sportovci marně hledali...
Proč ji tak trápí vlastní rodina
nasehvezdy.cz

Proč ji tak trápí vlastní...

Na začátku května...
Romantiku vyzařující Hotel Soyka sází na zážitky
iluxus.cz

Romantiku vyzařující Hotel...

Ještě není otevřený ani rok a už se stal jedním z...
Jak se s online výukou popasovali senioři?
epochalnisvet.cz

Jak se s online výukou...

„Všechno si musíme stále opakovat. Pracovat s...
Hvězdné pozadí můžete mít v každém věku
panidomu.cz

Hvězdné pozadí můžete mít v...

Mít sexy zadeček neznamená mít ho malý, ale...
Homeopatie: Důvěřují jí Hess, Himmler i Alžběta II.
epochaplus.cz

Homeopatie: Důvěřují jí Hess,...

Jedni jí opovrhují, druzí na ni nedají dopustit. Je...