Dlouhá léta probouzející se český národ toužil po vlastním divadle. A nakonec se dočkal. Typická silueta Národního divadla se zrcadlí v hladině Vltavy už sto čtyřicet let.

V pět hodin ráno 46. května 1868 byla celá Praha na nohou. Na seřadišti v Karlíně netrpělivě přešlapovaly zástupy a čekaly, až se budou moci dát na pochod městem. V davu zářily pestré lidové kroje, vyšňořili se zástupci nejrůznějších spolků a cechů od řezníků přes zlatníky až po bednáře a dráteníky, chybět samozřejmě nemohli ani politici a své zástupce vyslaly i krajanské spolky z Ameriky.

Pak konečně na Žižkově vystřelil moždíř a na ten povel se vše dalo do pohybu. Průvod nakonec čítal 150 000 lidí a pamětníci vzpomínali, že trvalo hodinu a půl, než se převalil celý kolem. Mířil na vltavské nábřeží, kde už pod ozdobným baldachýnem na staveništi čekal zdánlivě obyčejný kamenný kvádr – základní kámen budoucího Národního divadla.

Čest poklepat na něj pozlaceným kladívkem si postupně vyzkoušelo 42 osobností českého národa včetně Františka Palackého, Ladislava Riegera nebo Bedřicha Smetany.

Podzemí plné základních kamenů

Málokdo si uvědomí, že těch základních kamenů bylo ve skutečnosti víc. Původně se počítalo se dvěma – jedním českým z hory Řípu a jedním moravským z Radhoště. Ukázalo se ovšem, že ani jeden se svým složením nehodí k tomu, aby do něj mohl být vyvrtán otvor pro schránku s pamětními dokumenty.

A tak na dva takřka posvátné základní kameny byl uložen ještě jeden obyčejný žulový kvádr, opracovaný do rozměrů 123 x 106 x 77 centimetrů, do jehož dutiny se pak příslušná schránka vložila. Ovšem čestné označení „základní kámen“ přísluší i mnoha dalším, protože kvádry přivážené z nejpamátnějších míst naší země začaly rychle přibývat.

A tak v základech šest metrů pod úrovní Vltavy dnes těch základních kamenů leží celkem třiadvacet z míst jako Blaník, Vyšehrad, Boubín, Trocnov, Hostýn a další. Jeden z nich byl slavnostně vylomen dokonce i ze zdi nikdy nedobytého hradu Buchlov.

Když se nám podaří zúčastnit se prohlídky divadla, tyto památné kameny ve sklepení samozřejmě nemůžeme minout.

Přispěli císař i žebrák

I ti, kteří snad v Národním divadle nikdy nebyli, vědí, že nad oponou se skví jednoduchý nápis Národ sobě. Je to připomínka toho, jak se na stavbu svatostánku českého divadla lidé skládali. Významný výnos zajistily sbírky a loterie, finančně se kromě obyčejných lidí podíleli podnikatelé, řemeslníci i šlechta, osobně přispěl sám císař František Josef I., příspěvek poslal dokonce i ruský car.

Peníze se scházely opravdu odevšad. Dobové prameny dokonce zachytily například i žebráka Jaroslava Dvořáka, který dokázal uškudlit celé dva krejcary a přinesl je osobně do pokladny.

Každý uslyší i šepot

Žádné naše divadlo se nemůže pochlubit tak cennou vnitřní výzdobou, jako právě Národní divadlo. Vždyť se na ní také podíleli nejvýznamnější umělci své doby. Jejich jména ostatně dobře známe z učebnic: Josef Václav Myslbek, Václav Brožík, Julius Mařák, František Ženíšek, Mikoláš Aleš. Projektantům divadla se kromě toho podařilo vytvořit prostor s jedinečnou akustikou, kde je výtečně slyšet i v nejvyšších patrech hlediště. Prostoru vévodí dvoutunový lustr, široký tři metry a osazený 260 lampičkami.

Pokud by bylo třeba ho opravit, je k dispozici důmyslný systém, který tohoto obra vtáhne do půdního prostoru.

Prezident toho moc neuvidí

Úchvatné jsou samozřejmě i prostory královského salonku a královské lóže, dnes lóže prezidentské. Nejmocnější divák si ovšem představení příliš neužije. Lóže je umístěna na pravém prvním balkoně až téměř nad orchestřištěm, takže je z ní vidět sotva třetina jeviště.

Naopak toho, kdo v lóži sedí, velice dobře vidí všichni diváci. Zlí jazykové tvrdí, že toto nevhodné usazení panovníka mělo být trestem za příliš malý příspěvek od císaře, ale pravda bude spíš ta, že architekt zvolil pro umístění rozsáhlých reprezentačních místností jediné možné řešení vzhledem k omezeným rozměrům stavby.

Ta opona se nám nelíbí, Mistře!

Když se 11. června 1881 divadlo představením Smetanovy opery Libuše otevíralo, nikdo netušil, že se v něm odehraje jen jedenáct jejích repríz. V srpnu téhož roku zachvátil budovu ničivý požár, po němž bylo nutné divadlo zcela přestavět.

I tentokrát se scházely prostředky z celé země, jen v Praze prý přispěla téměř polovina obyvatel. Rekonstrukce přinesla i některé změny. Původní dřevěná střecha byla například nahrazena ocelovou konstrukcí a přibyly i ústřední topení a elektrické osvětlení.

Bylo také třeba nahradit zničenou původní Ženíškovu oponu. Práce se tentokrát ujal Vojtěch Hynais, jehož dílo můžeme obdivovat dodnes. Na malbu o ploše 140 čtverečních metrů potřeboval tehdy 26 kilogramů barev, a přestože příslušná komise s olejomalbou nebyla úplně spokojena a nařídila mu ji přepracovat na „více slovanskou“, opona z nedostatku času před znovuotevřením přece jen zaujala své místo.

A 18. listopadu 1883 zněla prostorami Národního divadla slavná Libuše znovu.

Kdyby dnes někdo z tvůrců Národního divadla na místo zavítal, asi by Zlatou kapličku ani nepoznal. Na přelomu 70. a 80. let minulého století tu totiž proběhla generální rekonstrukce. Při té příležitosti se například zvýšil sklon hlediště, snížil se počet sedadel na 986 a i jeviště získalo variabilnější podobu.

Největší změny by ovšem na překvapeného pamětníka čekaly venku. Vedle původní budovy se od roku 1983 vypíná Nová scéna s typickým vnějším pláštěm ze skleněných tvarovek. Mimochodem, těch je 4306 a každá váží čtyřicet kilogramů.

A historické Národní divadlo se v nich krásně zrcadlí podobně jako ve vltavské hladině.

Rudolfinum

Když se stavělo Národní divadlo, jen kilometr odtud panoval čilý ruch i na jiném velkém staveništi. Kromě divadla totiž národ potřeboval také další umělecký stánek, zasvěcený především hudbě, kde by ale našla své sídlo i konzervatoř a galerie.

Palác pojmenovaný Rudolfinum na počest následníka trůnu, arcivévody Rudolfa, měl původně stát 500 000 zlatých, ale rozpočet byl čtyřnásobně překročen. Budova, slavnostně otevřená v únoru 1885, byla ale výjimečná i v evropském měřítku.

Přestože byla pak za první republiky na dvacet let proměněna v sídlo parlamentu a třikrát tu byl prezidentem zvolen T. G. Masaryk, dnes už opět dávno slouží svému účelu. Je sídlem České filharmonie a Galerie Rudolfinum.

Hlavním koncertním sálem je Dvořákova síň s kapacitou 1148 míst, hudební zážitky nás ovšem čekají i v menších prostorách Sukovy síně, Kubelíkovy síně a v respiriu.

Foto: PX FUEL, SHUTTERSTOCK