Za jeden z nevšedních symbolů italské Sardinie jsou považovány megalitické kamenné věže, jejichž výstavba podle archeologů započala přibližně okolo roku 1800 před naším letopočtem, tedy v době bronzové.

Věže, nazývané nuraghi, jsou dílem nuragské civilizace, která Sardinii obývala přibližně až do 2. století našeho letopočtu.

Jejich pojmenování vychází ze slova „nurra“, jež ve volném překladu znamená haldu kamení. Nicméně jejich tajemné věže pouhou hromadou kamení opravdu nejsou.

Tajemné stavby přečkaly tisíce let a dodnes se přitom vědci nebyli schopni shodnout na tom, proč byly vlastně postaveny a k čemu sloužily.

Jedna z teorií operuje s podobným názorem, který byl zformulován například v případě soch na Velikonočním ostrově – šlo o boj o moc mezi jednotlivými kmeny, klany či skupinami lidí.

Ten, kdo byl schopen postavit větší a mohutnější stavbu, byl považován za bohatšího a mocnějšího. Jiná teorie hovoří o obranné funkci věží, i když není přesně známo, před čím či před kým by měly obyvatelstvo bránit.

Další názor formuluje funkci věží jako místo, které bylo pevností místních vládců, místem sněmů či náboženského chrámu, v jehož okolí byla rozmístěna běžná obydlí.

Tuto hypotézu podporuje fakt, že některé ze staveb vysokých až 25 metrů jsou vybudovány na strategických místech – na kopcích, odkud je možno lehce kontrolovat okolí, či na místech, kde se nachází zdroj vody. Místní legendy pak udávají, že nuraghi jsou dílem obrů…

Zajímavou skutečnost zjistili vědci v roce 2002, když zkoumali několik stovek těchto věží i běžných obydlí tehdejších lidí a zjistili, že většina vchodů do všech staveb směřuje k východu Slunce v době zimního slunovratu a k souhvězdí Alfa Centauri.

Toho se samozřejmě chytili záhadologové, kteří zformulovali svoji domněnku, že směr k Alfě Centauri není náhodný, ale odráží vztahy s mimozemskou civilizací, která právě z tohoto místa vesmíru, kde podle astronomů skutečně mohou na některých planetách panovat podmínky vhodné pro život, přišla a dala místním lidem potřebné znalosti, jak úspěšně rozvíjet zemědělství, stavebnictví, kulturu i další oblasti života.

Je pravda, že právě v době, kdy starší doba bronzová přecházela do doby střední, tedy v době, kdy začaly vznikat ony věže, započal poměrně prudký rozvoj nuraghské civilizace.

Kromě věží v té době Nuraghové stavěli i svatyně či posvátné nádrže, které nabízejí otázku, že pro ně byla voda natolik důležitá, že se stala až jakýmsi kultem. Vznikají však i obří hroby, objevují se první sochy apod.

Samotné nuraghi jsou věže ve tvaru komolého kužele a na ostrově jich dodnes stojí přes sedm tisíc.

Stavěny byly podle jasného plánu – kameny byly na sebe vrstveny bez jakéhokoli spojovacího materiálu a uvnitř každé věže se nalézá buď jedna, nebo i několik komor, které nad sebou mají falešnou klenbu.

Existuje mnoho různých typů nuraghi – některé mají jedno patro, jiné jsou vícepatrové, u některých se objevuje centrální věž s několika přístavbami. Z některé věže postupně vznikla celá vesnice.

Jak se žilo v Su Nuraxi?

K nejznámějším věžím patří komplex Su Nuraxi di Barumini, jenž byl objeven nedaleko obce Barumini a u kterého je jasně patrná strategická obranná funkce. Díky spojení čtveřice menších věží a velkém nádvoří působí trochu jako středověký hrad.

Nuraghská vesnice však z dnešního pohledu vypadá jako bludiště, ve kterém na ploše několika set metrů čtverečních stojí spleť malých kulatých staveb sloužících jako obydlí a střežených vysokou věží.

Su Nuraxi de Barmini patří mezi nejlépe dochované věže, a patří tak od roku 1997 na Seznam světového dědictví UNESCO. Tato lokalita se objevuje již v záznamech historiků a archeologů z počátku 19. století, ovšem místo bylo až o poloviny 20. století ukryto pod nánosy země a bylo zarostlé bohatou vegetací.

Ve 40. letech, krátce po skončení druhé světové války, usoudil archeolog Giovanni Lilliu, jenž se v Barumini narodil, podle objevu velkých balvanů a keramiky, že zde může ležet velké a zajímavé archeologické naleziště.

Jeho odhad se potvrdil, když bylo Su Nuraxi v letech 1950–1956 znovu přivedeno na svět a později zpřístupněno veřejnosti.

Centrální věž trůní na malém kopci, proti kterém se tyčí kuželovitá hora Marmilla. Věž je obklopena zdí a čtveřicí dalších menších věží.

V dalším „prstenci“, který stavbu obepíná byly odkryty pozůstatky dalších devíti věžovitých staveb a celá vnější oblast je doplněna o zbytky přibližně 150 pozůstatků po kulatých či oblých obydlích.

Ta nebyla přímo chráněna zdmi, ale byla strategicky zajišťována onou „pevností“.

Hlavní věž, tzv. Masti, má na výšku 14,1 metru, původně však měla až 20 metrů, a její vznik je podle radiokarbonové analýzy datován do období 1330–1250 před naším letopočtem.

Tyčinka z olivového dřeva, na kterou archeologové při kopání narazili byla datována dokonce do roku 1470 př. n. l., samozřejmě s odchylkou plus-mínus 200 let.

Věž má v spodním patře průměr 10 metrů a postupně se zužuje do třetího patra, které má průměr pět metrů.

Vnější věže jsou orientovány podle světových stran a dnes mají výšku okolo 8 metrů, původně však byly přibližně dvakrát tak vysoké a atakovaly 17–18 metrů. Ve věži umístěné na jižní straně je studna, jejíž hloubka dosahuje 20 metrů.

Ke stavbě věží byl použit čedič, který byl na sebe skládán bez použití malty. Někdy okolo roku 1250–1000 př. n. l.

došlo k „přestavbě“ či úpravě, při které byla bašta zesílena o kruhovou stěnu širokou 3 metry a byly přistavěny další věže – celkem tak vzniklo dalších pět staveb, což vedlo k uzavření starší jižní věže uvnitř nově vzniklého kruhu.

Nejstarší části venkovní vesnice datují archeologové přibližně do roku 1250 před naším letopočtem.

Jedna z kruhových staveb podle všeho nesloužila jako obydlí pro konkrétní rodinu či člověka, ale byla místem setkávání, dnešní terminologií bychom ji mohli nazvat hostincem či klubem. Byly v ní objeveny pozůstatky laviček a výklenků. V jednom z nich byl objeven model věže, vyrobený z vápence.

Celkem zde bylo postaveno na sedm desítek obydlí, která měla pouze jednu místnost a byla stejně jako věže postavena z čedičových bloků bez pomoci malty či jakéhokoli pojidla. Střechy pak byla podle pozůstatků vyrobeny z dřevěné kulatiny a pokrývaly je větve.

Od druhé poloviny 8. století před naším letopočtem prošlo osídlení Su Nuraxi výraznými změnami, při kterých byla pravděpodobně v důsledku války poničena vesnice a byl postaven nový obytný komplex, jenž se částečně rozšířil zvláště na východ.

Dnes je zde k vidění 14 bytových jednotek, z nichž každé obydlí mělo k dipozici 8–12 „pokojů“ či komor. Vesnicí pak vedla ze severu na jih hlavní silnice, na kterou se napojovaly úzké uličky.

V této době nastaly doslova zlaté roky nuraghské civilizace – objevovali se řemeslníci, kultura, ale také obchodníci, kteří zprostředkovávali kontakty i se vzdálenými zeměmi.

Archeologické vykopávky jasně ukazují, že tehdejší civilizace byla založena na zemědělsko-pasteveckém hospodářství a lovu ryb, ale dokázala již využívat i nerostné bohatství, zvláště olovo a měď.

Všechny věže sice nejsou naprosto totožné, ale základní postupy při jejich stavbě byly dodržovány patrně po celo dobu jejich stavění.

Uvnitř je jakési náměstí z udusané hlíny, uprostřed něhož je v některých případech umístěna studna, a dokola jsou na sebe kladeny kameny bez spojovacího materiálu, a to klidně až do výšky dvaceti metrů.

Mnohé kvádry mají vskutku úctyhodné rozměry a jejich hmotnost se pohybuje v řádech tun. Zdi mají místy šířku až pět metrů. Pokud je několik místností nad sebou, jsou spojeny schodištěm vytvořeným ve zdi.

Uvnitř věží se pak kromě studny mohou nacházet třeba spižírny, nebo „strážnice“ pro bojovníky.

Mohou za to Féničané?

Přibližně od devátého století před naším letopočtem se na pobřeží Sardinie usazovali Féničané. Mezi nimi a původními Nuraghy vznikaly střety, ale domorodci stále rozvíjeli vlastní civilizaci.

Po porážce Féničanů Římany se Sardinie ve třetím století před naším letopočtem dostala do vlivu Říma a stala se jeho provincií.

I v této době nuraghská kultura podle archeologických nálezů stále přežívala uprostřed ostrova, k jejich pohlcení došlo až někdy během druhého století našeho letopočtu.

Ovšem jejich věže díky strategickému umístění užívali již Féničané, a jejich příkladu následovali i Římané, pro které byly tyto stavby pevnostmi.

Udělal si někdo výlet do Skotska?

Podobné kamenné věže bez oken se nacházejí i v odlehlých částech Skotska. Přibližně přes sto těchto staveb stojí na Orknejských ostrovech.

Podle výzkumu vznikaly v době železné – v období přibližně od rok 700 před naším letopočtem až asi do roku 40 před naším letopočtem – a ve Skotsku se jim říká broch.

Ovšem proč tyto brochy vznikaly, ani kdo je stavěl netuší ani britští archeologové, ani jejich kolegové z jiných států. Podle jedné teorie je možné, že si na ostrovy „odskočili“ právě Nuraghové a tak, jak byli zvyklí z domova, i zde začali stavět kamenné věže. Jenže z hlediska výstavby jsou nuraghi a brochy poněkud odlišné.

Upravená teorie pak operuje s tím, že šlo o obranné věže, které navrhli „architekti“ z ciziny, což by opět teoreticky mohli být Nuraghové, ale stavěli je domácí usedlíci. A důvodem byla obrana před nepřáteli.

Třetí teorie vzniku brochů uvažuje, zda nešlo o „pouhá“ obydlí. Velké brochy měly být centrem sídel či vesnic, které se okolo nich rozkládaly, ty malé pak sloužily jako obydlí pro jednu rodinu.

Archeologové tento názor dokládají objevem kamenného nábytku, který se jim podařilo v některých brochách objevit – šlo o poličky, skříňky či jakési „kuchyňské díže“.

Foto: PX FUEL, Shutterstock, Freepik, Pixabay