To, že v oblasti dnešních Poděbrad je krásně, si pravděpodobně mysleli lidé už v paleolitu, protože se tu usadili.

Líbilo se tu dalším a dalším generacím, král Přemysl Otakar II. tu v polovině 13. století nechyl zbudovat kamenný hrad, z něhož se postupně stal pohodlný zámek, a o dvě stě let později byly Poděbrady slavnostně povýšeny na město.

Obliba Poděbrad ale nebyla jen krásným okolím. Skrz město vedla ve středověku důležitá obchodní stezka z Prahy do Polska zvaná Kladská cesta. Překračovala tu řeku Labe v místě, kde byl zřízen brod, a jméno města tak zřejmě vzniklo z označení „pod brody“.

Každopádně Poděbrady nabývaly na významu, ostatně král Přemysl Otakar II. i jeho syn Václav II. si město oblíbili a často se zajížděli. Ta panovnická obliba ostatně přetrvala staletí.

V polovině 18. století se do Poděbrad zamilovala pro změnu Marie Terezie, nechala nákladně přestavět zdejší zámek v barokním stylu a několikrát tu i pobývala. Město se pak stalo důležitou křižovatkou císařských silnic.

Minerálka je lepší než voda

Všechny historické mezníky ale nejspíš překonává rok 1905, kdy při vrtání studny na zámeckém nádvoří místo obyčejné vody vytryskl z hloubky téměř sta metrů pramen vody minerální.

Zásluhu na tom má jeho objevitel, německý hrabě Karel Bülow z Bothkampu, a proto se zdejší minerálce říká také Bülovův pramen. Zanedlouho přibyly další dva prameny a už v roce 1908 byly oficiálně založeny lázně. Teprve teď nabral rozvoj Poděbrad opravdu pořádnou rychlost.

Počátkem 20. let už těch pramenů bylo dvanáct, v následujícím desetiletí přibyly čtyři další. Aby lázně přilákaly klientelu, bylo třeba město zvelebit, a tak se zrodil koncept lázeňského centra v secesním stylu.

Panovník z dvanácti kusů

Ne vždy historie Poděbradům přála, třeba třicetiletá válka je zanechala téměř v ruinách, a co nestihli Švédové a Sasové, to dokončil mohutný požár v roce 1681. I tak ale máme ve městě co obdivovat.

Už víme o zámku, v němž dnes sídlí muzeum – Památník krále Jiřího z Poděbrad. Představuje osudy českého panovníka, zdejšího rodáka, ale v expozici se dozvíme i o dalších slavných jménech spojených s Poděbrady.

Patří k nim třeba sochař 2. poloviny 19. století Bohuslav Schnirch, kterého tu připomínají desítky jeho děl a návrhů.

Ostatně jezdecká socha Jiřího z Poděbrad na Jiřího náměstí je také jeho dílem a je považována za jedno z vrcholných děl české monumentální plastiky 19, století.

Zajímavé je, že socha vzhledem ke své nadživotní velikosti není odlita z bronzu, ale sestavena z celkem dvanácti vytepaných měděných plátů upevněných k ocelové kostře.

Dokonale sladěná historie

Když už budeme na Jiřího náměstí, neměli bychom přehlédnout Mariánský sloup z roku 1765 na památku morové epidemie, cennou budovu občanské záložny nebo renesanční starou radnici, která ale od počátku 20. století už není sídlem městských radních, ale domovem městské knihovny.

Nedaleko zámku stojí za pozornost kostel Povýšení svatého Kříže ze 14. století s renesanční olověnou křtitelnicí, barokní kazatelnou nebo oltářem z postříbřené mědi. Kostelní věž je ovšem o poznání novější. Původní zvonici nahradila až na počátku 19. století.

V ní spolu ve shodě napříč staletími znějí zvon Vojtěch z roku 1789 a jeho moderní soused z roku 1974.

Trpaslík ví, kolik je hodin

K procházkám a odpočinku obyvatel i lázeňských hostů slouží v posledních letech nově zrekonstruovaný park, k němuž přiléhá prosklená kolonáda z 30. let minulého století postavená nad jedním ze zdejších minerálních pramenů.

Ze stejné doby pocházejí slavné květinové hodiny, každoročně obměňované. Malý trpaslík odbíjející kladívkem každou celou hodinu je ale stále stejný. Na druhém konci protáhlého parku pak stojí první české funkcionalistické nádraží.

A tak ať už se do Poděbrad vydáte za léčebným pobytem či jen tak na výlet, rozhodně se nudit nebudete.