Nepochybně nejzáhadnější horou světa, křižovatkiu čtyř náboženství, která je opředena množstvím mýtů a legend je hora Kailas. Proč na ní nikdy nestanul žádný horolezec, když byly dobyty už mnohem vyšší a náročnější hory?

Legendy hovoří o tom, že pod horou se nachází vstup do bájné země Šambaly, která je osídlena lidmi s nadpřirozenými schopnostmi. Místní horu uctívají jako nejvyšší modlu.

Hora Kailas v západním Tibetu se tyčí do výšky 6638 metrů nad mořem a okolní krajinu převyšuje o 1319 metrů.

Má nezaměnitelný tvar a její vrchol celoročně pokrývá sníh, což dohromady vytváří působivou přírodní dominantu, k níž s radostí vzhlédnou oči obyvatel z širokého okolí i cestovatelů, kteří se k hoře sjíždějí ze všech koutů světa.

Přesto se na samotný vrchol Kailasu nikdo nedostane. Jde totiž o jedno z nejpřísněji střežených náboženských míst světa.

Etymologie názvu hory zřejmě vychází ze sanskrtu, jednoho z nejstarších jazyků světa, v němž „kelāsa” znamená křišťál. Toto jméno bezpochyby odráží sněhem pokrytý vrchol, který se ve slunečním svitu na modré obloze třpytí jako křišťál.

Místní však mají pro horu ještě mnoho různých jmen, které se liší podle místa a také podle náboženského vyznání. Tibeťané hoře říkají Gang Rinpočhe, což by se dalo přeložit jako „drahocenný klenot sněhu“. „Tibetští buddhisté ji nazývají Kangri Rinpočhe;

Drahocenná sněžná hora. Texty Bönismu mají mnoho jmen: Vodní květ, Hora mořské vody, Devítipatrová hora svastik,” vyjmenovává Alice Albinia, britská novinářka a spisovatelka zaměřená na východní kultury.

Převažující vodní motiv v názvosloví náboženství bön má své vysvětlení.

Hora se totiž nachází nedaleko jezer Manasarovar a Rakshastal, tedy v blízkosti zdroje některých nejdelších asijských řek – Indus, Sutlej, Brahmaputra a Karnali, také známý jako Ghaghara (přítok Gangy) v Indii.

Možná není náhodou, že tyto řeky považovaly mnohé starověké kultury za posvátné. Vždyť pramení z místa, kde se setkávají hned čtyři významná náboženství! Za své nejposvátnější místo Kailas považují stoupenci bönismu, džinismu, buddhismu a hinduismus.

Mnozí z nich považují Kailas za pupek světa či střed vesmíru. Tolik hovoří fakta. Neméně zajímavé jsou také legendy jednotlivých náboženství, které horu obestírají.

Nebe na Zemi

V bönismu, což je původní náboženství Tibetu, které si až do příchodu buddhistického učitele Padmasambhavy v 8. století udržovalo dominantní postavení, je na Kailas nahlíženo jako na příbytek bohyně oblohy Sipaimen, jedné z nejdůležitějších postav bönistického pantheonu.

Bönisté, již byli nejspíše historicky prvními uctívači hory, Kailas dodnes vyobrazují jako devítistupňovou svastikovou horu. Na její jižní straně jsou skutečně patrné trhliny v hornině, které svastiku připomínají. Ve východních náboženstvích je tento symbol používán pro duchovní sílu.

A stejně jako vyznavači dalších náboženství, i bönisté mají za to, že se uvnitř Kailasu nachází bájný svět. Říkají mu Tagzig Olmo Lung Ring a popisují jej jako neduální dokonalý svět, kde neexistuje čas a kde mír a radost je esencí bytí.

Zjednodušeně řečeno, svět umisťovaný do nitra hory Kailas, odpovídá křesťanskému pojetí nebe či ráje.

S trochou nadsázky by Kailas mohl být označen za Olymp východu, neboť na jeho vrcholu sídlí hned několik významných bohů.

Vedle bönistické Sipaimen je také domovem Šivy, jednoho z hlavních bohů hinduismu, který zde sídlí svou manželkou bohyní Parvati a jejich syny Ganeshem a Kartikeyou.

Podle středověkých hinduistických textů tvoří čtyři strany Kailasu křišťál, rubín, zlato a lapis lazuli. Tyto texty jsou možná zdrojem legend o nevyčíslitelném bohatství, které se v nitru hory má nacházet.

Učení džinismu pro změnu vypráví, že na Kailasu dosáhl osvícení první duchovní učitel tohoto směru Rishabhanatha. S působením významných učitelů horu spojují také buddhisté, pro které je Kailas středem vesmíru a jedním z hlavních poutních míst.

Létající mágové buddhismu

Bönisté si společně s buddhisty vyprávějí o Kailasu zvláštní legendu. Tibetský buddhistický světec a čaroděj Milarepa zde svedl vítězný boj s bönistickým mágem Naro Bon-čungem.

Divoká nadlidská bitva dlouho neměla žádného vítěze, neboť oba čarodějové byli stejně silní a mocní. Nakonec se tedy rozhodli pro závod na vrchol Kailasu. Bon-čung přitom použil jakýsi druh magického bubnu, zatímco Milarepa zvítězil pomocí „paprsků slunce“.

Co tato legenda znamená? Může jít o pouhou pohádku o čarodějích s nadpřirozenými schopnostmi. Někteří badatelé se však domnívají, že příběh pojednává o skutečných bytostech s létajícími stroji.

Možná šlo o stejné stroje, které se nacisté pokoušeli sestrojit podle starých sanskrtských textů.

Úřady Kailas tajily

O tajemném vrcholu Kailas se ve světě poměrně dlouho dobu vůbec nic nevědělo. První informace do Evropy přišly až v 17. století a podrobnosti se dozvídáme teprve až od švédského zeměpisce Svena Anderse Hedina, který se v roce 1906 prošel poutním okruhem.

Ale v roce 1951 byl Tibet násilně připojen ke komunistické Číně a až do roku 1985 byla hora Kailias, stejně jako celý Tibet, pro cizince zcela nepřístupná.

Někteří horolezci, například známý italský dobrodruh Reinhold Messner, žádali o výjimky a doufali, že jim bude vstup do Tibetu umožněn. Dostalo se jim však překvapivé odpovědi. Žádná hora Kailas podle čínských úřadů totiž vůbec neexistuje!

V roce 1987, po oficiálním zpřístupnění Tibetu, Messner zkusil své štěstí znovu a povolení k výstupu na Kailas nakonec dostal. Z úcty k Tibeťanům se však rozhodl zanechat jejich posvátnou horu neposkvrněnou a prošek si pouze „běžnou“ poutní trasu.

Ani v současnosti není snadné se do Tibetu dostat. Je totiž nutné požádat čínské úřady o udělení víza, což může být překážkou hned na začátku.

„Pokud zmíníte Tibet ve vaší žádosti o vízum, bude vízum čínským velvyslanectvím pravděpodobně odepřeno,“ tvrdí čínský průvodce Pazu Kong, který zprostředkovává cesty do tibetského města Lhasa.

Pokud se však člověk k hoře přece jen dostane, může se připojit k poutníkům různých vyznání, kteří v touze dostat se co nejblíže posvátné modle, stoupají po svazích Kailasu tak vysoko, jak jen je jim umožněno.

V současnosti je možné si Kailas prohlédnout díky 56 kilometrů dlouhému okruhu, který je okolo hory zřízen. Poutníci na trase mohou narazit na tři buddhistické kláštery a vystoupat až do výšky 5670 metrů.

Ale zde cesta, během níž lidé odkládají obětiny v podobě kusů oděvů, či například pramínků vlasů, končí. A dál už nikdo nesmí!

Bájná Šambala

Zákaz vstupu na vrchol hory má možná jiné důvody než to, že na něm sedí bohové, kteří si nepřejí být rušeni.

Dle některých tvrzení se právě tam může ukrývat vchod do nitra hory, či přímo do jakési podzemní říše, která je v nejrůznějších východních kulturách a náboženstvích opakujícím se motivem spojeným s horou Kailas.

Podle amerického mystika Dr. Raymonda W. Bernarda je o existenci bájné podzemní říše stále mnoho lidí přesvědčeno.

„Věří také, že tento podzemní svět má miliony obyvatel a mnoho měst, kterým vládne Šambala, kde sídlí Nejvyšší vládce této říše, známý v Orientu jako král světa,“ uvádí.

Tato říše je nazývána Šangri-La a zřejmě není překvapením, že vchod do jejího hlavního městě Šambaly se má nacházet právě na hoře Kailas.

Mýty tuto podzemní říši popisují jako neuvěřitelně vyspělou civilizaci obývanou velice inteligentními bytostmi, kde všichni obyvatelé žijí v nekonečném klidu a míru.

„V Tibetu, Mongolsku a Číně jsou dodnes živé tradice, vyprávějící o tunelech a chodbách, vlastně o celé podzemní říši, která neznala války a jejíž obyvatelé, žijící v pokoji a míru, dosáhli mnohých úspěchů v oblasti vědy a umění,“ popisuje současný americký historik Harold S. Wilson.

S říší je rovněž spojována jakási tajemná síla, která člověku propůjčuje nadpřirozené schopnosti. Jde o pohádkové místo, nebo v sobě legendy mají pověstné zrnko pravdy?

V odborných kruzích je Šangri-La považována za pouhý mýtus, neboť teorie dutozemě neodpovídá dnešním vědeckým poznatkům, přesto po ní neúnavně pátrá mnoho dobrodruhů i okultistů.

Šangri-La bývá často ztotožňována s Agarthou, po které v Tibetu, zejména ve Lhase, kde se má nacházet jeden z vchodů do říše, pátrali i nacisté.

Když se k nim dostala informace o civilizaci, která je nejen vyspělejší než soudobé lidstvo, ale navíc má být tvořena bytostmi s árijskými rysy, bylo jasné, že se ji pokusili nalézt.

Chtěli tím prokázat nadřazenost Árijců, které chápali jako potomky rasy nadlidí, a toužili se dozvědět více o tzv. tajemné síle vril. Mohla by prý pomoci vyhrát Německu válku.

„Existují silné éterické proudy, které pokrývají celý povrch Země od pólu k pólu v takové míře, že jejich síla je tak ohromná, jako síla přílivu.

Zároveň však existují metody, jimiž lze tuto nesmírnou sílu bezpečně využívat,“ tvrdil britský mystik Alfred Percy Sinnett.

V roce 1938 do Tibetu dorazila německá expedice pod vedením biologa Ernsta Schäfera.

Do roku 1940, kdy se museli kvůli válce vrátit do Německa, provedli Schäfer a jeho muži množství měření a pozorování, ale do Berlína šéfovi SS Heinrichu Himmlerovi, který ve výpravu vkládal velké naděje při hledání „nadlidí“, žádné hmatatelné výsledky nepřinesli.

Kailas dráždí fantazii

Tak jako mnoho dalších utajovaných či nepřístupných míst, i vrchol Kailasu přímo vybízí různé badatele, záhadology a snílky k přemítání o různých více či méně věrohodných hypotézách o tom, co vlastně zapovězený vrchol hory skrývá.

V tomto případě je navíc fantazie poháněna řadou legend o nadpřirozených bytostech, létajících strojích či utajené říši.

Někteří si také všímají specifického tvaru hory, který téměř odpovídá čtyřhranné pyramidě, což určitou skupinu záhadologů vede k myšlenkám o umělém původu Kailasu.

„Svým tvarem se podobá obrovské katedrále,“ píše na počátku 20. století britský cestovatel G.C. Rawling. Holé kamenné stěny protkané hlubokými rýhami podle něj „dávají celé hoře vzhled, jako by byla obříma rukama postavena z ohromných bloků načervenalého kamene“.

Přestože je dnes již dobře známo, že příroda dokáže vytvořit skutečně pozoruhodné útvary, leckdo při pohledu na Kailas dokáže jen obtížně stát nohama pevně na zemi.

Horu jednoduše obklopuje atmosféra tajemna a v krajině, kde čas jako by se zastavil, lidská mysl ochotně zabloudí i do světa za hranicí reality. Nebo jsou snad nškteré neuvěřitelné příběhy z dávných pověstí opravdu pravdivé?

Když se na expedici k hoře v srpnu roku 1999 vydal ruský dobrodruh Ernst Rifgatovič Muldašev, údajně mu místní mniši potvrdili umělý původ hory a prozradili, že do jejího nitra, kde žijí posvátné duchovní bytosti, existují tři vchody zakryté masivními kamennými deskami.

Mnoho tamních obyvatel je o existenci tohoto tajemného světa skutečně přesvědčeno.

Muldašev v blízkosti hory následně prováděl různé výzkumy a během svého pobytu na úpatí Kailasu zjistil mimořádně zvláštní anomálii. Čas tu prý plyne mnohem rychleji!

Podle rychlosti růstu nehtů a vlasů došel k závěru, že za dvanáct hodin v blízkosti hory Kailas člověk zestárne přibližně o dva týdny.

Místní mniši prý Muldaševovi vysvětlili, že za vše může jakési vyzařování z podzemní říše, jejíž vstup má být právě na posvátné hoře. Věrohodnost Muldaševova vyprávění je však mnohými vědci současnosti zpochybňována.

Viní jej, že ve svých knihách míchá legendy, fakta i fikci jen proto, aby zvýšil jejich prodej. Do jaké kategorie spadají jeho prohlášení o časové anomálii a podzemní říši, se můžeme jen dohadovat.

Pravdou ale zůstává, že i bez Muldaševova pozoruhodného svědectví je Kailas horou mnoha jmen, legend a záhad, za jejichž oponu se člověku zřejmě nikdy nepodaří nahlédnout.

Foto: PX FUEL, Shutterstock, Creative Commons