Jedna z nejznámějších poutních cest světa je ta, která vede ke hrobu svatého Jakuba Staršího v katedrále v Santiagu de Compostela ve španělské Galicii. Ve skutečnosti se nejedná o jednu cestu, ale o celou síť cest, jež mají různý počáteční bod.

Pro většinu cestovatelů začíná samotná cesta již před dveřmi jejich domu a záleží jen na jednotlivcích, jakou trasu si zvolí. Je však důležité si vybrat to správné roční období.

Do posvátného místa vedou desítky cest z různých koutů Evropy, těch hlavních vedoucích po Španělsku je celkem dvanáct.

Svatojakubská cesta je opravdu skvělou kulturní komunikační dálnicí, jež přispěla k rozšíření poutnických chrámových typů a výzdobných způsobů.

I když je více než zřejmé, že teorie poutních cest nabízela snadné vysvětlení jevu, že kostely od sebe značně vzdálené mívají dost podobný půdorys i vzhled, přesto není zdrojem uniformity či naprosté jednoty, nýbrž naopak rozmanitosti a vzájemného seznamování s různými proudy románského umění v Evropě.

Iberské státy, znovu dobývající ztracená území a rozšiřující se na úkor muslimů, dávaly pak navíc velké možnosti cizím umělcům. Řešení praktických otázek vedlo k novému přístupu i v mezinárodním právu.

Cesta do Santiaga de Compostela neboli také Svatojakubská cesta údajně mnoha jejím absolventům změnila život, některým dokonce natolik razantně, že svůj život navždy rozdělují na dvě části, a to před cestou a po ní.

Dokonce jsou poutníci, kteří při své dlouhé cestě potkali spřízněné duše, životní partnery nebo poutníky, na které budou vzpomínat po zbytek svého života. Mnozí cestovatelé během poutě nalezli sami sebe, což je zřejmě cíl celé mise.

V případě legendární Svatojakubské cesty zřejmě více než v jakékoli jiné situaci záleží především na samotné cestě než na jejím cíli.

Dalo by se tedy říct, že cesta není ani tak o kilometrech, které se podaří zdolat, ani o kilometrech, které zbývají, ale o samotném jejím průběhu.

Cesta proměny a znovuzrození

Camino de Santiago de Compostela nebo také Peregrinatio ad limina Sancti Jacobi, jak se pouť nazývala ve středověku, je podle jejích absolventů cestou proměny a znovuzrození, ale jde ve skutečnosti také o dlouhé očekávání, zadostiučinění a doopravdy náročné utrpení.

Každým rokem se na tuto dlouhou pouť vydá až dvě stě tisíc účastníků z celého světa a všech generací, mužů i žen.

Každý se z toho velkého počtu lidí na pouť vydává z určitého svého vlastního důvodu, tím hlavním je ale fakt, že se cesta odehraje především v jejich nitru. Mnozí se tak shodují, že změny v nich samých jsou právě tím, co je donutilo vydat se na cestu.

To jsou pádné důvody pro lidi, kteří by namítali, že stejná vzdálenost, kterou poutníci urazí, by se dala přeci zvládnout autem nebo letadlem, a to dokonce mnohem rychleji.

Cesta přesto neztrácí příznivce a poutníci se vydávají pěšky, na kole i na koni vstříc nalezení něčeho, co jim dosud scházelo.

Jak přiznává velký počet poutníků, vliv cesty se na nich podepisoval ještě dlouho dobu po jejím zdolání. Množí se také příběhy lidí, kteří mají za sebou několikero zdolání trasy a dle jejich vyjádření byla cesta pokaždé jiná, především citově, emočně.

Cesta také poskytuje možnosti, jak utéct od každodenní rutiny, nebo jak zažít něco skutečně dobrodružného. Pouť je ideální způsob pro obě varianty.

Je také důležité zmínit, že ani po dosažení hrobu svatého Jakuba Staršího v katedrále v Santiagu de Compostela pro některé poutníky cesta zdaleka nekončí.

Mnozí vytrvalci pokračují dalších zhruba sto kilometrů až na pobřeží oceánu do Finistery, což je místo z minulosti známé jako konec světa.

Pokud se na tuto cestu lidé vydají, správný směr si udrží především díky moderním značkám ve tvaru mušlí či žlutých šipek.

Na posledních sto kilometrech se pak navíc nachází několik betonových patníků, které kromě značení cesty také ukazují, kolik kilometrů ještě zbývá do cíle.

Mnoho cest a mnoho důvodů

Svatojakubská cesta byla již od středověku vnímána jako duchovní, k jejímu absolvování vedly zájemce především náboženské pohnutky. Zdoláním trasy vyjadřovali svoji zbožnost, víru a pokání, zároveň šlo o jakýsi prostředek k očištění.

V současné době samozřejmě duchovní účel zůstává, rozšířil se však také do jiných sfér.

Škála důvodů ke zdolání poutě je dnes mnohem pestřejší, někteří zájemci rádi překonávají sportovní výzvy a touží poznat, co všechno vydrží, někoho žene touha po objevování vzácných památek nebo krásné přírody a další láká například poznávání nové kultury.

Za těmito účely novodobí poutníci zdolávají cestu různými způsoby. Zajímavostí je, že již dlouhá léta se jedná o pouť natolik oblíbenou, že byla zapsána i na seznam Světového dědictví UNESCO, a značení je financováno z grantů Evropské unie.

Záleží jen na člověku, jakou trasu si vybere – s tím se také pojí počet kilometrů, které bude muset ujít. Během cesty se poté sbírají razítka do poutního pasu. Všechna získaná razítka z celé trasy pak tvoří finální potvrzení o vykonání celé pouti.

O poutnících se také vedou podrobné statistiky, a to v Kanceláři poutníků v samotném Santiagu. Celé putování je tedy očividně velmi oficiální a má svá pravidla i zvyky.

Jednou ze zmíněných tradic poutě je pozdrav „Ultreia a Buen camino“, což znamená v překladu něco jako „měj dobrou cestu“.

Každý výletník by si měl uvědomit, že cesta začíná již v místě bydliště, odkud je možné se následně napojit na jednu z dvanácti tratí. Pro zajímavost – několik cest navazuje také z České republiky.

Cíl cesty

Město Santiago de Compostela bylo založeno na přelomu 4. a 5. století n. l. Název města je odvozen z Campus Stellae, což znamená Hvězdné pole. Později pak byl název zkomolen na Compostele.

V 9. století zde byly podle legendy objeveny údajné ostatky svatého Jakuba Staršího, jednoho z dvanácti apoštolů, kterému se ve španělštině říká Santiago. Jeho ostatky jsou uloženy v katedrále.

Katedrála je cílem Svatojakubské pouti, ve španělštině el Camino de Santiago. Historie pouti navazuje na legendu, podle které byl svatý Jakub Starší jako jeden z Kristových učedníků poslán konat misijní činnost na Iberijský poloostrov.

Po návratu byl popraven v Jeruzalémě, ale jeho ostatky byly přeneseny zpět do místa jeho misijního působení. Podle tradičního výkladu, který nelze doložit dále než do 12. století, ostatky svatého Jakuba Staršího nalezl v roce 835 biskup Theodomir z Iria Flavia. Biskup našel místo, kde je svatý Jakub Starší pohřben.

Události, které pojí postavu svatého Jakuba Staršího a vznik kultu s ním spojeného, připomínají směs skutečnosti, tedy historických faktů a také víry a legend. Všechny informace se zachovaly v dokumentech, přičemž některé jsou více a některé méně důvěryhodné.

Jakub byl syn Zebedův a do historie se zapsal jako Jakub Starší. Narodil se v Betraidě v Galileji a živil se rybolovem na Galilejském jezeře, dokud nebyl povolán Ježíšem, aby se spolu s bratrem Janem stali jeho učedníky.

Od té chvíle oba dva nesli označení Boanerghés neboli Synové hromu. Toto přízvisko si zřejmě vysloužili díky jejich charakteristickému zápalu a nadšení, se kterým se pustili do šíření učení svého Pána.

Podle posledního autora latinské patristiky a jednoho z nejvlivnějších autorů raného středověku, svatého Isidora ze Sevilly, žijícího v letech 560–636, podnikl Jakub Starší svou vůbec první cestu do Španělska proto, aby tam hlásal Evangelium, a podle skutků apoštolských byl po svém návratu do Jeruzaléma na příkaz krále Heroda Agrippy I. (10 př.

n. l.–44 n. l.) popraven. Legenda vypráví, že bylo Jakubovo tělo po jeho smrti převezeno zpět do Galicie na mramorové lodi, jež sama, bez vesel a bez plachet, obeplula celý Pyrenejský poloostrov a pak po řekách Ulla a Sar putovala vnitrozemím. Jakubovy ostatky následně převezli do přímořské diecéze.

Dlouhá léta ostatky světce ležely v zapomnění, a to až do roku 813, kdy měl poustevník Pelayo na místě Jakubova posledního odpočinku vidění. Údajně spatřil, jak na pole padá déšť hvězd – Campus stellae, odtud se zrodil název místa.

Vidění se mělo opakovat den co den, takže nakonec tamní biskup nařídil prohlédnout místo a díky tomu byly ostatky svatého muže objeveny.

Nadpřirozenou povahu daného objevu ještě zdůraznila událost z roku 844, kdy se během bitvy u Clavija měl poblíž místa objevit sám svatý Jakub na bílém koni.

Ostatky, které se pak v průběhu dějin staly symbolem samotné cesty, byly nakonec ponechány na místě onoho nálezu, v původním antickém hrobě. K nim se přestěhoval sídelní biskup z Iria Flavia Theodomir, jenž pomáhal ostatky nalézt.

Král Alfons II. Asturský, který tehdy panoval v Asturii a Galicii, dal okamžitě, jak to bylo možné, nad náhrobkem vybudovat malý kostel a při něm benediktinský klášter. Poblíž vznikla i osada s 300 obyvateli, jež zanedlouho začala rychle růst.

Románská bazilika z 11.–12 století, která na místě stojí nyní, je už čtvrtá v pořadí.

Okolo nálezu hrobu světcova existuje řada pochybností, nicméně 6. května 899 byl na tomto místě vysvěcen nový bazilikální kostel podle pokynu krále Alfonse III., ale až počátkem 12. století se biskup Diego Gelmírez zasloužil o to, že se Santiago dostalo jako poutní místo na úroveň Říma a Jeruzaléma.

Doslova se tak stalo r. 1095, kdy papež Urban II. udělil městu statut apoštolského stolce, a tak povýšil Santiago do stejné kategorie jako Řím.

Spolu s Římem a Jeruzalémem se tak Santiago de Compostela stalo jedním z hlavních poutních míst středověku, a to až do 15. století.

Údajný hrob apoštola Jakuba, který je uctíván jako španělský národní patron už od poloviny 9. století, sloužil jako poutní místo skutečně celoevropského významu. Prvním známým zahraničním poutníkem byl biskup Goteschalk z Puyr.

Ve 12. a 13. století už svatyně v Santiagu s půl milionem poutníků ročně mohla začít soutěžit s Římem a Jeruzalémem, zejména poté, co od roku 1244 začali vládnout v Jeruzalémě opět muslimové, čímž se pro křesťany stalo prakticky nemyslitelným, aby se do něj vydávali.

Pouť byla účinným prostředkem spásy a pokáním uloženým za těžké hříchy. Také se stala velice důležitou z hlediska uměleckého pro rozmach románského umění. Ve středověku se pouti do Compostely zúčastnily i velmi známé osobnosti, např. sv.

František z Assisi vlastním jménem Giovanni Battista Bernardone (1188–1226), vlámský malíř Jan van Eyck (1390–1441), španělští katoličtí panovníci Ferdinand Aragonský a Isabela Kastilská a další.

Češi sice mezi poutníky tvořili jen zanedbatelný počet, ale i tak byl jejich počet nemalý.

V roce 1170 král Ferdinand II. dokonce založil řád rytířů z Cáceres. Šlo vlastně o skupinu mnichů, kteří se zavázali bránit město před nájezdníky.

O několik let později se stal protektorem tohoto řádu Ferdinandův rival Alfonso VIII. Kastilský a se souhlasem papeže vytvořil z původního bratrstva regulérní náboženský řád svatojakubských rytířů, jeho členové složili přísahu chudoby a poslušnosti, jediné, s čím nesouhlasili, byl celibát.

Řád přetrval do dnešních dnů a v současné době má 35 rytířů a 30 noviců, přičemž jde o potomky vznešených rodů. Symbolem řádu je červený kříž, který je zakončen protáhlým ostřím.

V souvislosti s posvátnou cestou sv. Jakuba vznikla také takzvaná hůl sv. Jakuba čili Jakubova hůl, která je prostým, ale velmi užitečným „přístrojem“, předchůdcem sextantu.

Skládá se z jednoho delšího nebo kratšího pozorovacího pravítka, na němž byly upevněny dvě nebo tři příčné tyčinky, které bylo možno posouvat a nastavovat libovolně na obě strany, takže se prostým a rychlým způsobem dala měřit vzdálenost dvou hvězd navzájem či od horizontu.

Ve středověku jí popsal židovský učenec Levi ben Gerson. Hůl se přiloží k oku a posuvným pravítkem se posunuje tak dlouho, až konce pravítka splynou s měřeným úhlem.

Mše pro poutníky

Samotná cesta prochází velkým počtem skutečně významných historických center, k tomu všemu je důkladně lemována a protkána různorodými církevními památkami, a to především ve španělské části. Všem zájemcům je k dispozici značné množství různých map a průvodců. Všechna místa chovají křesťané v posvátné úctě.

V celé řadě kostelů, jež se na cestě nacházejí, je možné se zúčastnit mše, která je určená právě poutníkům. Mše se slouží často v několika jazycích dle znalosti či připravenosti té které farnosti.

Na samém konci cesty, v Santiagu de Compostela, se v katedrále každý den v poledne slouží mše přímo pro poutníky. Při mši jsou pak zmíněni ti, kteří přišli předchozí den. Pokud s sebou poutníci nemají již vyřízený tzv.

Credencial del Peregrino, což je jakýsi průkaz poutníka se jménem, do něhož je možné si nechat při své pouti dávat razítka, nemusejí zoufat, vyřídit si ho mohou na jakémkoli místě cesty, buď v kanceláři, nebo farnosti pro poutníky.

Razítka slouží jako důkaz toho, že dotyčný skutečně ušel alespoň požadovaných 100 kilometrů, ale jinak pro pouť nejsou absolutně důležitá, většina zájemců se cesty účastní proto, aby šli a nalezli „něco“ a ne aby na konci získali potvrzení.

Je logické, že na cestě budou novodobí poutníci potkávat mnoho jiných poutníků z různých zemí a světadílů.

Občas si dokonce možná budou někteří jednotlivci připadat jako na olympiádě, neboť existují také jednotlivé skupinky, které mají vyvěšenou i svoji národní vlajku, pouť rozhodně umožní navázat řadu nových přátelství.

Existuje mnoho symbolů, které poutníci na cestě do Santiaga potkávají. Některé jsou k vidění přímo na Svatojakubské cestě, kde fungují jako značení, a další symboly nosí lidé, aby jimi vyjádřili svůj status poutníka.

Pomocí navršených kamenů či kamenných křížů poutníci značí cestu – přesněji z nich vytvářejí tzv. kamenné mužíky, aby tak dali najevo, že na místě byli.

Zřejmě tím nejtypičtějším symbolem značícím Svatojakubskou cestu je však mušle, jež se zcela běžně objevuje na značkách podél cest. Nejčastější barvou, kterou je zobrazována, je žlutá, jako pozadí je pak zvolena modrá barva.

Jde o stylizovanou skořápku hřebenatky svatojakubské neboli také Pecten jacobaeus. Jde o měkkýše, kterého je běžné najít na plážích podél Atlantiku.

Typickým důkazem, že poutník došel až na finis terrae, jak byl označován konec světa, bylo, že si domů přinesl právě tuto zmíněnou mušli. Poutníci také mívali ve zvyku si mušle přišívat na klobouky či jiné části oděvu.

Žlutá šipka označuje směr cesty, je možné ji najít na oficiálním značení, ale vůbec nejčastěji je nakreslená a vybarvená na zdech, na stromech, na světlech veřejného osvětlení, nebo úplně jednoduše na kamenech.

Slávy se jí dostalo díky faráři, jenž od roku 1959 podporoval obnovu svatojakubské cesty. Sám tak začal šipky malovat od roku 1984, když od dělníků opravujících silnici získal plechovku žluté barvy.

Kromě toho cestu značí i mojones – kamenné sloupky, vyskytující se především v závěrečných úsecích cesty. Ty ukazují vzdálenost do Santiaga de Compostela.

V roce 1993 byly vztyčeny přibližně každých 500 metrů, ale je třeba počítat s tím, že některé již byly zničeny.

Mnoho zajímavých míst okolo

Jsou místa, která by poutník na své cestě rozhodně neměl minout. Svatojakubská cesta vede přes tolik zajímavých míst, že je prakticky nemožné vyjmenovat úplně všechna. Ta, které zmiňujeme, jsou jen jakýmsi výňatkem cílů, které by neměly zůstat bez povšimnutí.

Santiago de Compostela

Je zcela logické, že cíl cesty by na seznamu míst, která stojí za vidění, nesměl chybět. Santiago de Compostela má přes 95 000 obyvatel a je hlavním městem autonomního společenství Galicie ležícího v provincii La Coruña na severozápadě Španělska.

Poté, co bylo zničeno Maury, bylo přebudováno a stalo se náboženským poutním místem. V roce 1985 bylo vyhlášeno památkovou rezervací zapsanou v seznamu UNESCO a v roce 2000 se stalo Evropským hlavním městem kultury.

Kolegiátní kostel svatého Isidora

Budova ukrývá ostatky samotného svatého Isidora ze Sevilly a pochází z 11. století. Místo ukrývá hroby také dalších významných osobností, konkrétně 23 leónských králů a královen a veliké množství fresek.

Za návštěvu rozhodně stojí také klášter San Marcos de León a modernistická budova Casa los Botines od Antoniho Gaudího.

Astorga – Palacio Esposcopal

Budova byla navržena podle plánu od Antoniho Gaudího v gotickém stylu a byla postavena mezi lety 1889–1913. Půdorys budovy je ve tvaru řeckého kříže a má čtyři poschodí.

Přestože se jí přezdívá biskupský palác, ve skutečnosti nikdy domovem žádného biskupa nebyla.

León – katedrála Santa María de Regla

Leónská katedrála je tím skutečným gotickým skvostem, stavitelé budovy se zřejmě nechali inspirovat katedrálami ve Francii, protože se jim stavba velice podobá.

Návštěvníci mohou obdivovat úchvatné průčelí mezi dvěma unikátními čtverhrannými věžemi vymezujícími středovou loď, jejíž dominantou je skutečně působivé rosetové okno nalézající se nad třemi vstupními portály s lomenými oblouky.

Estella – Palacio de los Reyes de Navarra

Jedná se o jediný příklad profánní románské architektury v provincii Navarra.

Zhruba ve druhé polovině 12. století byl palác postavený jako dvoupodlažní a za povšimnutí stojí především jeho čelní stěna, kterou dole tvoří čtyři oblouky, jež jsou podpírané sloupy se skutečně nádherně zdobenými hlavicemi.

Boadilla del Camino – kostel Santa María a Rollo Jurisdiccional

Kostel byl vystavěn zhruba na počátku 16. století na místě, kde dříve stál románský kostel. V 18. století proběhla kompletní přestavba do podoby, v jaké je znám nyní.

Na náměstí před kostelem strmí gotický sloup, postavený v 15. století jako symbol autonomie města.

Bohatě dekorovaný sloup zdobený mušlemi, chrliči a hlavami vlků a lvů je více než sedm metrů vysoký a v minulosti se u něj odehrávaly soudní pře a byl rovněž místem vykonávání trestů.

Roncesvalles – Real Colegiata

Za vidění zajisté stojí také architektonické seskupení několika budov včetně kostela Nuestra Seňora. Budova kostela se může pochlubit třemi loděmi a je vystavěna ve stylu francouzské gotiky, ale honosí se také okny s moderními vitrážemi.

Nalevo od kostela je možné najít obranou věž ze 14. století. V cisterciáckém klášteře návštěvníci obdivují kapli svatého Augustina.

Pamplona – katedrála Santa María la Real

V roce 1394 započala výstavba pamplonské katedrály, ale dokončena byla až v roce 1501, kdy byla hotova její gotická fasáda, jež byla později předělána do neoklasicistního stylu.

Zájemci mohou obdivovat krásnou gotickou křížovou chodbu s lomenými a trojlístkovými oblouky. Uvnitř kostela se nacházejí majestátní hrobky, mezi nimiž leží také sám král Karel III. Navarský a jeho žena Eleonora Kastilská.

Koncem 20. století byla během restaurátorských pracích objevena původní malba na zdech a zbytek románské krypty.

Logroňo – katedrála Santa María de la Redonda

Na místě dnešní katedrály byl v 9. století nejdříve vybudován kostel, který sloužil jako základ současné stavbě. Přestavby se odehrávaly od 16. do 18. století.

Katedrála se pyšní třemi loděmi, čelní fasádou se dvěma věžemi a za hlavním oltářem se nachází skutečný poklad, obraz ukřižování, jehož autorství je přisuzováno samotnému Michelangelovi.

Foto: Shutterstock