Unikátní komplex staveb z nejrůznějších historických dob a doklad proměny architektonických slohů. A také památné místo, odkud se svého času po českých zemích šířila tolik potřebná vzdělanost. Sázavský klášter na nás i dnes dýchne neopakovatelnou atmosférou.

Tam, kde se malebná řeka Sázava vine v půvabných meandrech středočeskou krajinou, se v roce 1009 v nevelké jeskyni usadil poustevník. Jmenoval se Prokop a nedlouho předtím opustil svůj světský i manželský život a zvolil si životní dráhu askety a zbožného muže.

Podle pověstí měl k tomu mnoho předpokladů. Z vybrané jeskyně ve skále nad Sázavou musel nejprve vyhnat tisíc démonů a nečistých sil se nezalekl ani později. Pověst vypráví o tom, že do pluhu zapřáhl samotného ďábla a pomocí kříže ho donutil zorat jeho skromné políčko.

Víno z poustevníkovy studánky Pověst o výjimečné osobnosti se rychle šířila a za Prokopem přicházeli další a další následovníci. Nad jeskyní společně vystavěli prostý dřevěný kostelík, který se také stal někdy kolem roku místem osudového setkání.

Během lovu sem totiž při pronásledování statného dvanácteráka zabloudil sám český kníže Oldřich. Jelena, který prý nalezl ochranu za poustevníkovými zády, sice toho dne neskolil, ale Prokop mu na přivítanou nabídl pohár vody ze své studánky.

Voda se v tu chvíli zázrakem změnila ve víno a Oldřich se tak přesvědčil o výjimečných schopnostech onoho zarostlého muže před sebou. Mocný a bohatý šlechtic se rozhodl podpořit Prokopův životní sen a pomoci mu založit v Sázavě benediktinský klášter.

Ten se začal stavět roku 1032 a od počátku byl výjimečný tím, že se snažil rozvíjet cyrilometodějskou tradici, stal se centrem slovanské vzdělanosti a především střediskem staroslověnské liturgie. Zastání tu tradičně nacházeli chudí a nemocní a zdejší benediktini vytvořili řadu významných slovanských písemných památek.

Po Prokopově smrti se však hodně změnilo. Už v roce 1096 byli mniši ze Sázavy vyhnáni, jejich spisy byly zničeny a liturgie se změnila na latinskou. Ovšem areál se utěšeně rozrůstal. Zejména opat Silvestr se jako vynikající hospodář v polovině 12.

století zasloužil o rozmach kláštera a o vznik dalších budov v románském slohu. Později přibývaly další části, i když styl se mezitím změnil na gotický, a zadostiučiněním pro příznivce polozapomenutého poustevníka bylo Prokopovo svatořečení v roce 1204.

Obraz, který umí mrkat Areál kláštera je rozdělen do dvou částí. V té severní kdysi stávaly první zdejší stavby, v jižní pak od 11. století přibývaly budovy kostela, fary a hospodářských stavení. Procházku komplexem kláštera můžeme využít také k prozkoumání některých dalších místních legend.

Až spolu s průvodcem vstoupíte do zdejší kaple, zdržte se chvilku u obrazu svatého Prokopa. Zdá se sice, že tvrdě spí, ale prý se občas stane, že na některého z nejtrpělivějších návštěvníků nenápadně mrkne.

Pokud se vám to stane, máte velké štěstí, protože od té chvíle nad vámi Prokop bude držet ochrannou ruku. Naopak dokladem divočejších okamžiků jsou podivné důlky na schodech do klášterní krypty. Zanechal je tu prý čert, který se sem po smrti svatého Prokopa pokusil vloudit.

Mniši ovšem dávali pozor a hnali ho svěcenou vodou tak zhurta, že se svými kopyty musel pořádně odrážet, aby si zachránil holý pekelný život. Pro prohlížení ďábelských stop ovšem musíme být opatrní. Pokud bychom na schodech snad zakopli, mohlo by se stát, že do roka by nám na hlavě vyrašily malé čertovské růžky.

Venku bychom pak měli zvlášť bedlivě obcházet dodnes dochovanou zvonici. Na třech jejích stranách je prý na jedné cihle vytesaná hvězda. Kdo bude mít dobré oči a podaří se mu najít všechny tři, tomu se splní i to nejtajnější přání.

Kam se jen tak každý nedostane Pokud dnes navštívíme Sázavský klášter, můžeme si vybrat ze dvou prohlídkových okruhů. První, nazvaný Svatoprokopská Sázava, nás zavede do dob poustevníka Prokopa, a v jejím rámci navštívíme například kapitulní síň s gotickými freskami mariánského cyklu z 1.

třetiny 14. století včetně unikátní Sázavské madony – výjevu z Kristova dětství, na němž matka vede za ruku a kárá malého Ježíše. Prohlédneme si rovněž křížovou chodbu nebo refektář a samozřejmě také stálou expozici Staroslověnská Sázava.

Jen do cenného kostela sv. Prokopa se ještě do konce letošního roků kvůli probíhající rekonstrukci nepodíváme. Vybereme-li si druhý prohlídkový okruh, čeká nás především severní klášterní zahrada s odkrytými základy kostela sv.

Kříže ve tvaru čtyřlístku. A když budeme mít štěstí, podaří se nám si včas zarezervovat občasné speciální prohlídky, které výjimečně provedou zájemce místy, kam se jinak běžný návštěvník nedostane. Patří mezi ně třeba klášterní sklepení, podkroví konventu nebo vyhlídka z neorenesanční zámecké věže.

Klášter je i dnes významným poutním místem. Poutníci přicházejí na pravidelné bohoslužby. Jen místo v současnosti opravovaného kostela sv. Prokopa musejí vzít ještě letos zavděk kostelem sv. Martina v Sázavě.

Nejvíce poutníků se každoročně dostaví 4. července, ve výroční den svatořečení svatého Prokopa.

Zámek přece musí mít věž Klášter za staletí své existence prožil období slávy i úpadku. Za husitských válek museli mniši své příbytky nedobrovolně opustit, zato v 17. století se tu hojně investovalo a areál se dočkal přestavby podle barokních měřítek.

V roce 1785 byl ale klášter zrušen a budovy čekala postupná proměna v novorenesanční zámek. Ta si ovšem vyžádala některé stavební úpravy, které tak úplně nerespektovaly jeho původní podobu. Vzácné barokní fresky v křížové chodbě byly například zabíleny, volný prostor necitlivě rozdělily zděné příčky.

Zato se nad střechami budovy konventu vztyčila nová neorenesanční věž, která měla narušit klášterní strohost a dodat areálu více zámeckou atmosféru. Ještě před vypuknutím druhé světové války se benediktini pokusili vzkřísit zašlou slávu Sázavského kláštera.

Odkoupili část zdejšího areálu, ale válečné období jim v jejich snahách nepřálo stejně jako následující roky. V roce 1951 byl areál znárodněn a plánovaná obnova zahrnovala také odstranění některých nevhodných architektonických úprav a restaurování dobových gotických maleb.

Hodně dobrého se tenkrát podařilo prosadit zdejšímu faráři Klementovi. Od roku 1962 je klášter národní kulturní památkou a od té doby se tu také střídají archeologové a kunsthistorici. V tak rozsáhlém komplexu historických budov je stále co objevovat.

Poslední pokus navrátit klášteru jeho původní účel pochází z roku 2016, kdy se benediktinští mniši dočkali navrácení poloviny areálu v rámci církevních restitucí. Vzhledem k tomu, že hrstka mnichů se o provoz kláštera nedokázala náležitě postarat, odkoupil na jaře roku 2018 jejich část stát.

Záchrana této vzácné architektonické památky a důležité součásti naší historie je tak zase o něco blíž.

(Úvodní foto: Zdeněk Fiedler – CC BY-SA 3.0)