Osud hradu na okraji pískovcového skalního města je ale protkán bojem a krví, neboť sloužil jako sídlo banditům a mocichtivým rytířům. Několik z nich bylo pak popraveno přímo na jeho nádvoří.

Není tedy divu, že se tu mají zjevovat přízraky, které stráží naloupené bohatství.

Jedna z nejděsivějších pověstí z Valdštejnského hradu vypráví o strašlivých supech, sídlících na nedalekých Dračích skalách.

Dospělý pár supů sužoval celé okolí a svým mláďatům přinášel do hnízda jako krmení nejen drůbež, ale i srnčí mláďata a nejednou unesli jako kořist i malé dítě.

Pán na Valdštejně vyslal do skal zbrojnoše, kteří měli hnízdo supů zničit. Ti ale nedokázali vylézt po hladkých stěnách skal a tak nechal hradní pán vyhlásit, že bohatě odmění toho, kdo se odváží na skály vylézt a supí hnízdo zničit.

Přihlásil se jediný odvážlivec. Byl jím loupežník, který byl na hradě vězněm a čekal na svou popravu. Po příslibu, že mu bude udělena milost, se vydal ke skalám.

Hnízdo krvelačných supů

Za použití dláta, sekyry a dřevěných kůlů, které postupně zatloukal do skály, se mu podařilo dostat až na vrchol a zabít po vyčerpávajícím zápase rozzuřenou supí samici, bránící svá mláďata. Hnízdo poté spálil a ve zdraví se vrátil dolů.

Supí samec se na něj ještě pokusil zaútočit, ale když se po něm loupežník ohnal sekyrou, divoce zaskřehotal a navždy zmizel kdesi na jihu. Hradní pán pak skutečně udělil loupežníkovi milost a ten mu na oplátku slíbil, že svého řemesla navždy zanechá.

Na této pověsti může být něco pravdy, protože hrad Valdštejn byl skutečně oblíbeným doupětem loupeživých rytířů.

Pevnost vznikla na okraji pískovcového skalního města Českého ráje, na třech skalních blocích, kolem roku 1260. Jeho staviteli byl pak nejspíše rod Hrušticů, který se později přejmenoval na Valdštejny.

Pevnost na vrcholku skal

Při stavbě svého sídla využili jako materiálu i samotnou skálu, do které vyhloubili několik místností. Důmyslný systém umělých jeskyní, doplněných kamennými bloky, propojený soustavou dřevěných mostů, byl dokonalou obranou proti případným vetřelcům.

V případě nebezpečí stačilo spálit mosty a hrad byl absolutně nedobytný. Lapkové se však skalního hradu zmocnili už v roce 1438 a drželi jej celé dva roky, než jejich řádění zarazili vojáci.

Loupežníci byli všichni popraveni a jejich přízračné stíny se prý stále zjevují ve zřícenině hradu.

Z té doby pochází také takzvaná mordovací soutěska, což byla kamenná branka, umístěná v nejužším místě přístupu hradu. Tuto skulinu dokázala ubránit jen hrstka vojáků.

Oblíbená pevnost loupežníků

Při dobývání loupežnického sídla byl ale hrad vážně poškozen a navíc si dlouho klidu neužil. Usadil se tu totiž další loupeživý rytíř, a to Šof z Helfenburka, obávaný zemský škůdce se svým druhem Švejkarem. Zároveň se mu podařilo obsadit i nedaleký hrad Trosky.

Z obou hradů pak podnikal nelítostné výpady do okolí. Šof z Helfenburka byl podle kronik zapleten i do spiknutí proti králi Jiřímu z Poděbrad.

Jeho loupežnická živnost byla pravděpodobně velmi výnosná, protože za jeho panování byl hrad Valdštejn obnoven a došlo i k větším přestavbám.

Měl se dokonce zmocnit i tajemného Opatovického pokladu a ukrýt jej buď na hradě Trosky, nebo na Valdštejně. Kryštofovi se podařilo na Valdštejně udržet až do roku 1493. Je možné, že jeho kořist je stále ukrytá někde v hradních zdech?

Poustevník a plačící socha

Podivuhodný je i příběh poustevníka Václava Holana Rovenského, který se v ruinách hradu usadil koncem 17. století.

Rovenský byl mimo jiné také skladatelem chrámové hudby a vyšehradským varhaníkem, kromě toho se ale věnoval i sochařství a jeho díla se objevují po celém kraji.

Jednu sochu, představující smutného starého muže, vytesal přímo pod hradbami Valdštejna a Rovenský se k ní chodil modlit. Ten rok přišla krutá zima a poustevník přiházel denně i v mrazech a vánicích ke svému dílu a dlouho před ním rozjímal. Místní si vyprávěli, že socha roní kamenné slzy.

O štědrovečerní noci se tam poustevník také modlil. Nedbal ani na třeskutý mráz a vytrvale hleděl na sochu. Ve chvíli, kdy zvony právě odbíjely půlnoc, objevila se před ním zasněžená postava.

Byl to jeho otec a přinášel mu odpuštění. Ve chvíli, kdy si Václava odváděl domů, se smutná tvář sochy rozesmála a celá socha se rozpadla na hromádku kamení.