Postavit sklárnu nejde jen tak kdekoli. Musí mít totiž v okolí k dispozici dostatek dřeva k topení a také zásoby křemene, nezbytného k výrobě skla. V Tasicích nedaleko Ledče nad Sázavou měli v roce 1796 obojí.
V historii se dočteme, že zdejší huť na místě starších skláren vybudoval huťmistr Ferdinand Čapek a zanedlouho už odtud proudily do světa skleněné lustry, třeba ten, který se dodnes dochoval v kostele Zvěstování Panny Marie v nedaleké Bohdanči.
Sklárna se utěšeně rozvíjela i pod dalšími majiteli, vznikla brusírna, v posledních letech 19. století sklárna přešla na modernější způsob vytápění generátorovým plynem a rozrostla se o další pec.
Za první republiky dobře znali výrobky z Tasic dovozci z Německa, Anglie či Spojených států. Jenže přišla válka, huť musela nuceně vyrábět pro okupanty a doplatil na to tehdejší majitel Čeněk Císař.
Po osvobození byl nespravedlivě obviněn z kolaborace a toto ponížení pro něj bylo natolik nesnesitelné, že si raději vzal život. Jeho nevina se pak prokázala až v 60. letech.
Jméno po filmovém hrdinovi
V moderní konkurenci levného spotřebního skla už pak bylo těžké obstát, i když ještě v roce 1958 se v tasické sklárně vyrobilo například deset obrovských váz, určených pro prezidentský palác v Mexiku. V roce 2002 zde byl provoz výroby skla definitivně ukončen.
Ale Tasice nabízely něco jiného – nefalšovanou historii vzácné technologie. Ostatně, když se v polovině 80. let natáčel seriál Synové a dcery Jakuba skláře, filmaři se na čas přestěhovali právě sem.
Nikde jinde by totiž nenašli tak krásné a zachovalé provozy. A v seriálu si tak zahrála i řada místních. Na počátku 90. let pak sklárna přijala nový název právě na počest hrdiny televizního seriálu. Nese tedy jméno Huť Jakub.
Jako by skláři jen na chvíli odešli
Dnes je areál nejstarším dochovaným sklářským objektem ve střední Evropě. Je to také architektonicky nejhodnotnější evropská sklárna, na níž si odborníci považují zejména dodržení takzvané zásady posledního dne.
To znamená, že všechno výrobní zařízení a nářadí ve zdejších objektech zůstalo na stejných místech, na jakých bylo v okamžik ukončení výroby.
Není divu, že tasická sklárna coby výjimečný sklářský skanzen byla v roce 2014 prohlášena národní kulturní památkou a že patří mezi dvanáct nejvýznamnějších technických památek České republiky.
Deset barev skla najednou
Unikátní také je, že v Tasicích stále funguje malá sklářská pec. Její provoz je však náročný, a tak i když sama sklárna je přístupná veřejnosti celoročně, pec neuvidíme v akci vždycky.
O tom, kdy se opět rozhoří, informují majitelé na internetových stránkách nebo na Facebooku. Návštěvníci ovšem o zajímavou prohlídku nepřijdou.
Průvodce jim nejen přiblíží dlouhou a slavnou historii sklárny, ale zavede je i do prostor huti z roku 1820 a do navazujících provozů, kterými jsou pásová pec nebo takzvaná pukárna, v níž se oddělují nepotřebné části od vyfouknutého skla.
Dozvíme se třeba to, že zdejší sklářská pec má deset pánví, což umožňovalo sklářům vyrobit najednou deset různých barev skla.
Ještě dnes můžeme vystoupit na stupínek, nahlédnout dovnitř a potěžkat si pravou sklářskou píšťalu podobně jako seriálový hrdina Jakub Cirkl. Pak můžeme pokračovat do budovy generátoru hnědouhelného plynu nebo do brusírny.
V areálu stojí i panský dům, v němž bydlíval zdejší skelmistr, a nechybí ani prodejna skla s nabídkou výrobků z předních českých skláren i z rukou významných výtvarníků.
Zaparkovat je možné na parkovišti přímo před areálem sklárny, ale do Tasic nemusíme dorazit jen autem. Vede sem třeba cyklistická trasa č. 0098, jedna z těch, kterými je zdejší oblast docela hustě protkána.
Foto: Sklárna Tasice
