Je trochu smutné, že lidé všeobecně výtečně znají herce, zpěváky, o trochu méně malíře a sochaře, ale téměř nic jim neříkají jména architektů. Přitom nesmrtelná díla těch nejvýznamnějších nás provázejí každodenním životem, stačí jen pořádně se rozhlédnout.

Rozhlížet bychom se opravdu důkladně měli třeba po centru Prostějova.

Tamní Národní dům je totiž výjimečnou památkou na umění legendy české architektury a evropsky proslulého představitele secese Jana Kotěry.

Na přelomu 19. a 20. století se začala prudce rozrůstat řada našich měst a jejich občané hrdost na své obce toužili vyjádřit nějakou velkolepou stavbou, která by nejen reprezentovala, ale umožňovala také kulturní život a společenské vyžití.

Nejinak tomu bylo v Prostějově. Důstojný kulturní stánek tady chyběl, a tak se o nové budově, která by obsahovala i divadelní scénu, dlouho uvažovalo. V cestě stál nedostatek financí, což ale vyřešil velkorysý dar bývalého starosty Vojáčka, který městu odkázal natolik velkou částku, že se s přípravami stavby mohlo hned začít.

Volba padla na mladého architekta Jana Kotěru. V té době za sebou ještě neměl příliš slavných realizací, ale už se o jeho schopnostech dobře vědělo. Absolvent vyhlášené Akademie výtvarných umění ve Vídni už v pětadvaceti letech získal prestižní Římskou cenu, spojenou se stipendijním pobytem, a nyní vyučoval na pražské Uměleckoprůmyslové škole.

Zpevnění citu vlasteneckého

Město pro stavbu Národního domu věnovalo pozemek, který si Kotěra přijel na počátku roku 1905 osobně prohlédnout. Pozemek býval neupraveným sportovním hřištěm, měl ovšem výhodu, že ležel prakticky v jádru města mezi zámkem, Smetanovými sady, které se tehdy ještě jmenovaly Jungmannovy, a barokním kostelem sv.

Jana Nepomuckého. Samotná výstavba šla neuvěřitelně rychle. Od položení základního kamene 24. května 1906 do slavnostního otevření 30. listopadu následujícího roku uběhlo pouhých osmnáct měsíců. To je obzvlášť neuvěřitelné, pokud si uvědomíme, že se jedná o jednu z nejrozměrnějších staveb a první skutečně monumentální Kotěrovo dílo.

Už zahájení stavby se stalo manifestací hrdosti občanů. „Přeji z celého srdce, aby tato drahá a posvátná země moravská hrdě nesla a dochovala věkům budoucím dům, který sloužiti má umění národnímu, zpevnění citu vlasteneckého a ku sdružení bratrskému všech vrstev obyvatelstva prostějovského,“ prohlásil při té příležitosti spisovatel Jaroslav Vrchlický. A ve stejném duchu se neslo i otevření Národního domu. „Tím dostává se Prostějovu a Hané kulturního střediska, nade vše významného a důležitého, které mocně přispěje k rozkvětu města a k povznesení všeho lidu,“ psalo se v pozvánce na slavnostní otevření podepsané prostějovským starostou.

Slavnosti se tenkrát zúčastnily i mnohé významné osobnosti. Kromě Jaroslava Vrchlického dorazili třeba i jeho kolegové Jakub Arbes nebo Alois a Vilém Mrštíkovi.

Přehlídka ušlechtilých materiálů

Navržená budova měla hlavní divadelní křídlo, k němuž přiléhalo menší křídlo spolkové, propojené s ním dalším prostorem s restaurací a přednáškovým sálem. Kotěra si liboval v použití ušlechtilých materiálů – mramoru, bronzu, mosazi, štuku, skla, barevných vitráží, dřeva a textilií.

Motivy, které v projektu využil, vycházejí ze secesních přírodních prvků a z hanáckého lidového umění, ale jsou zjednodušeny do zobecňující geometrické formy. Celková atmosféra interiérů byla od počátku ryze secesní.

Důležitou součástí Národního domu byl samozřejmě divadelní sál, jehož hlediště tehdy pojalo 900 diváků. Jan Kotěra byl považován nejen za vynikajícího architekta, ale všichni si ho vážili i pro jeho výtvarné schopnosti.

Vždy si zakládal na tom, že jeho stavby budou také výjimečné i svou výzdobou. Národní dům v Prostějově mu k tomu poskytl velkou příležitost. A tak malířskou výzdobu salonků prováděl slavný František Kysela, neméně proslulý Jan Preisler dodal do vestibulu dvě rozměrná plátna Sen dívky a Sen jinocha, na pomoc přispěchali uznávaní sochaři Stanislav a Vojtěch Suchardovi. Prostory budovy zdobila secesní svítidla, která Kotěra sám osobně navrhl. Instalaci elektrického osvětlení provedla firma Františka Křižíka.

Secese je málo německá

Prostějovští vlastenci byli ze svého Národního domu nadšeni a objekt se rychle stal přesně tím, čím měl být – kulturním a společenským centrem města. Jeho architektonickou podobu přijížděly obdivovat kapacity z oboru.

Ten obdiv se ovšem podstatně snížil ve chvíli, kdy během nacistické okupace Němci usoudili, že secese není dostatečně důstojným stylem. Profesor brněnské německé techniky, rakouský architekt Emil Tranquillini, dostal za úkol přeměnit stavbu do odpovídající podoby, náležitě strohé a odpovídající nacistické ideologii.

To bohužel zahrnovalo odstranění mnoha cenných secesních prvků v hlavním sále, saloncích, na schodišti, a především ve vestibulu, který dodnes nese pozůstatky německé přestavby. Tu Tranquillini naštěstí nestačil dotáhnout do konce.

Prádlo v oknech se zakazuje

Po válce Prostějov řešil oříšek, jak napravit škody a vrátit Národnímu domu jeho krásu. Postupně se během 60. let opravovaly interiéry i fasáda a další, ještě důkladnější rekonstrukce se rozběhla v roce 1986.

Národní dům pak pokračoval v obnově i v novém tisíciletí. Součástí rekonstrukce bylo mimo jiné i zrušení bytu správce a jeho nahrazení kancelářemi. Ostatně v historických materiálech se našly také stížnosti občanů, že manželka správce suší v oknech prádlo, což je nedůstojné významu Národního domu.

V roce 2002 se také po takřka šedesátileté přestávce konečně do interiéru vrátily bronzové osvětlovací kandelábry, které za Kotěrových dob zdobily balkon divadelního sálu. Ten má v současnosti kapacitu 513 diváků, dostatečně prostorné je i jeviště o rozměrech 10 x 11 metrů.

V Národním domě svého času začínalo i Hanácké divadlo, dnes brněnské HaDivadlo. Centrem života města je Národní dům i dnes. Každoročně se tu uspořádá až tři sta kulturních a společenských akcí od divadelních představení a koncertů přes plesy, večírky či obchodní setkání až po vernisáže výstav.

V prostorách Národního domu se pořádají mezinárodní sochařská sympozia a léta se tu konal také festival poezie Wolkerův Prostějov.

Co nesmíte minout

Pomník manželů Vojáčkových

Lékárník a starosta Karel Vojáček patřil na sklonku 19. století spolu se svou manželkou Karlou ke štědrým mecenášům prostějovské kultury. Stavby svého vysněného Národního domu se nedožil, ale v závěti pro ni odkázal městu a jeho 28 000 obyvatel úctyhodnou sumu dvacet tisíc zlatých.

Jeho příspěvku si ostatně velice vážil i sám architekt Jan Kotěra. Jako připomínku slavného muže a také jako dotvoření prostoru před východním průčelím Národního domu navrhl v roce 1912 pískovcový pomník ve tvaru prstence, ukrytého ve stínu lípy vyrůstající z jeho středu.

Do kamene zakomponoval reliéfy manželů Vojáčkových od sochaře Bohumila Kafky. Prostor kolem pomníku na dnešním Vojáčkově náměstí je výjimečnou klidovou zónou s lavičkami.

Foto: NP PROSTĚJOV, SHUTTERSTOCK