Podle staré pověsti základní kameny pro stavbu Staronové synagogy přinesli andělé ze zbořeného posvátného Chrámu v Jeruzalémě a vymínili si přitom, že až jednou dojde k jeho znovuvybudování, musí se propůjčené kameny vrátit zpátky.

Stejní andělé pak synagogu svými křídly chránili po celé věky, takže do dnešních dnů přestála všechna hrozící nebezpečí.

Raně gotická synagoga byla vystavěna za vlády Přemysla Otakara II. v poslední třetině 13. století. Zásluhu na tom měli především kameníci královské huti, kteří v té době pracovali na stavbě nedalekého kláštera sv. Anežky.

Je tak nejstarší památkou pražského Židovského města a současně jednou z nejstarších dochovaných synagog v Evropě.

Cenná je i z architektonického hlediska, protože mnoho dvojlodních středověkých synagog, navíc s tak bohatou kamenickou výzdobou, se do dnešních časů na světě nezachovalo.

K původní budově se postupně přistavovaly další části, například předsíň nebo galerie pro ženy, z níž do hlavního sálu ústí malá okénka.

Vstoupíme-li překrásným gotickým portálem zdobeným tesanými vinnými listy, možná nás překvapí, jak málo světla dovnitř gotická okna propouštějí. Stálé přítmí ale působí o to tajuplněji a intimněji.

Stará, nebo nová? Staronová!

Od doby svého založení je již více než 700 let hlavní synagogou pražské židovské obce a na rozdíl od mnoha jiných synagog se neproměnila v muzeum, ale stále slouží svému původnímu účelu – pravidelně s krátkou výjimkou let 2. světové války se zde dodnes konají bohoslužby a další náboženské obřady, které jsou součástí židovských tradic a zvyků.

Ke svému dnešnímu názvu dospěla Staronová synagoga postupně. Od počátku se jí říkalo Nová, ostatně jedna Stará synagoga už v té době v Praze stála.

Když pak ale vznikla další, které se začalo říkat Nová škola, pro původní Novou synagogu se ujalo označení Stará nová neboli Staronová. Od počátku sloužila jako centrum života židovských obyvatel, a to v dobrém i zlém.

Vzhledem k tomu, že před ní bylo volné prostranství, konaly se na něm často trhy. A také se tu hromadně pralo prádlo – vždyť synagoga byla vybudována na původních vltavských náplavkách a ke hladině se tenkrát stačilo jen trochu natáhnout.

Volné prostranství mělo ale také další praktický účel – sloužilo jako ochranné pásmo při požárech, kdy oheň z okolí nemohl přeskočit na synagogu. A když už k ní přece jen dospěl, byli lidé ukrytí uvnitř v bezpečí. Stavba totiž neobsahovala žádné dřevěné prvky.

Útočiště před živly i lidmi

Jako útočiště synagoga posloužila také třeba v roce 1389, kdy při největším protižidovském pogromu v české historii zemřelo 3000 lidí. Stěny synagogy prý nesly krvavé stopy ještě další dvě století, než byla opravena.

Podle známé legendy je dodnes na půdě synagogy uložen Golem, tvor stvořený z hlíny, který měl zdejší obyvatele chránit. Z hlíny ho prý uhnětl sám Rabi Löw.

Nadlidsky silný Golem se však nakonec vymkl kontrole, a tak mu musel rabi z úst vyjmout kouzelný šém, čímž ho navěky uspal. Učinil tak až po začátku bohoslužby, a tak po jeho návratu do synagogy přítomní začali zpívat žalm 92 znovu. Tento zvyk ve Staronové synagoze přetrval do dnešních dnů.

Pevný bod v každé době

Ve středověku byl Josefov – pražská židovská čtvrť – největším židovským sídlištěm v Evropě. Svůj význam však v dějinách postupně ztrácelo, ať už v důsledku morové epidemie, požárů nebo pronásledování zdejších obyvatel v různých nepříznivých časech.

Staronová synagoga však stála pořád na svém místě a byla pevným bodem pro všechny, kteří by si jinak možná zoufali a ztráceli víru.

V době, kdy se nekonají žádné obřady, mohou synagogu v Maiselově ulici po celý rok kromě sobot a židovských svátků navštívit i turisté. A těch stále přibývá, tím spíš, že od roku 1995 je Staronová synagoga národní kulturní památkou.

Právě od 90. let zažívá stavba nebývalý nápor zvědavců, což s sebou přináší i dříve nepoznané obtíže. Především proměnlivou vlhkost, která narušuje opukové zdivo citlivé na výkyvy vnějších podmínek.

Proto dnes v synagoze funguje vzduchotechnický systém, který vlhkost a teplotu do detailu reguluje.

(úvodní foto: Oyvind Holmstad – CC BY-SA 3.0)