„Sůl přichází ze severu, zlato z jihu, ale boží slovo a drahocenná moudrost z Timbuktu,“ praví se. Jeden z nejbohatších krajů, v němž si dveře podávají intelektuálové z celého světa. Dnes však místo, kam nevede ani asfaltová silnice a které zmizelo v propadlišti dějin.

Timbuktu, to je polozapomenuté centrum afrického obchodu, vyhřívající se na okraji pouště. Do 15.–16. století sem proudí nejen vzdělanci z celého světa, ale také dobrodruzi toužící po plných kapsách. Obrovské zásoby soli a zlata z něj udělají místo, které se koupe v bohatství, a předčí dokonce renomé celého státu. Jeho krasojízdu ale přeruší expanze spolu z modernizací.

Velké oči jednoho boháče

Na jeho vybudování mají významný podíl Tuaregové, kteří si tu roku 1100 vystaví svůj kočovný tábor. Legendy o tajemném městě se ale začínají linout světem až roku 1324, kdy z Mali vyráží do Mekky karavana čítající 60 000 mužů, z toho 12 000 otroků, která veze na 13 tun zlata. V jejím středu jede Mansá Músa (?1280–?1337), pravděpodobně nejbohatší člověk v historii, a zároveň vládce říše Mali. Během cesty rozhazuje svůj náklad, až destabilizuje trh se zlatem. Když se proto po dvou letech vrací, je o část zlata lehčí. Obohacený je však o vizi. Touží proměnit město Timbuktu v centrum africké vzdělanosti.

Ten, jehož jméno se neříká

Na místo přivádí řadu tehdejších významných architektů, kteří na jeho popud navrhují a staví paláce či mešity. Pod jeho myšlenkami vzniká i slavná mešita Džinger-ber, za níž architektovi naloží 200 kilogramů zlata. Dnes se v ní může pomodlit až 2000 věřících. Místy až pohádkovou verzi o hodném panovníkovi ale boří Afričané, kteří s ním nemají slitování. Podle nich svým jednáním přivede Mali jen na pokraj bídy a těžce vydřené bohatství se už nikdy nepodaří získat zpět. Jeho jméno je proto ve zdejších končinách na černé listě.

Posolené vědomosti

Kromě zlata a výhodné polohy u řeky Niger, se tu pyšní ještě jinou cenností, „bílým zlatem“. Sůl je v minulosti obchodním artiklem, jehož cena se rovná zlatu a směnit se dá právě jen na timbuktských trzích. Místní ji získávají z dolů Taoudenni, vzdálených asi 670 kilometrů od slavné metropole. Zatímco dnes odsud vyráží zhruba 40 karavan velbloudů, v minulosti jde klidně i o tisíce. Kromě hmotných pokladů sem ale karavany přiváží také vědomosti. Už mezi 13.–14. stoletím tu existuje několik univerzit a islámských škol zvaných madrasy. Teprve v 16. století Timbuktu přepíše historii. Tehdy se tu totiž nachází přes 150 institucí, čímž hravě strčí do kapsy Káhiru i Mekku, coby světová střediska islámské vzdělanosti. Ve zdejší univerzitě Sankore studuje dokonce na 25 000 intelektuálů, kteří lačně hltají nejen rétoriku, právo, korán, ale také astronomii nebo medicínu.

Mocenské hry

Život na vysoké noze a intelektuální expanzi přeruší až vpád Maročanů na konci 16. století. Po nich se do Timbuktu dostávají Portugalci, kteří přebírají obchod s otroky a hospodářský růst zadupou do země. Veškeré zboží se namísto pevniny začíná plavit po moři, bohatství a věhlas proto bere rychle za své. Dnes je z něj zchudlá verze sebe sama, jehož dávnou slávu připomíná jen architektura a memoáry. Město totiž dosud ukrývá značné množství historických rukopisů, které se mezi místními předávají z generace na generaci. Odborníci jich zatím napočítali na 350 000, mezi nimiž se nachází i takové perly jako arabské překlady Platona (427–347 př. n. l..) či jeho žáka Aristotela (384– 322 př. n. l.).