Město Tiwanaku, jež patří mezi nejvýznamnější sídla předkolumbovské Bolívie, sloužilo původně jako přístav. Podivné však je, že nikde v jeho blízkosti voda není. Nejbližší vodní nádrž, jezero Titicaca, je vzdálené přibližně 20 kilometrů.

Aby voda dosahovala až k městu, musela by hladina jezera být o dobrých 30 metrů výše, než je nyní.

Stáří města je odhadována na přibližně 2200 let a leží v nadmořské výšce 3850 metrů na okraji rozsáhlé náhorní plošiny Altiplano. Je nejvýše položeným městem celé předkolumbovské Ameriky.

Místo, kam ročně míří tisíce turistů, se nachází zhruba sedmdesát kilometrů od města La Paz, správního střediska celé oblasti a nynějšího sídla bolivijské vlády. Kdysi bylo Tiwanaku královským městem, odkud mocní panovníci vládli rozsáhlé říši.

Podle odhadu archeologů a dalších odborníků zde v minulosti mohlo žít až 50 000 obyvatel. Ovšem není jasné, k jakému etniku lidé, kteří město postavili, patřili. Jejich království však mělo vskutku úctyhodnou rozlohu.

Patřily do něj části území dnešní Bolívie, Argentiny, severní Chile a zasahovalo i do jižního Peru. Po zániku tohoto království osídlili okolí bývalého města předkové Inků, kteří na troskách dávné říše vybudovali vlastní mocnou civilizaci.

Malé město má dnes okolo 6000 stálých obyvatel.

Kámen vozily rákosové čluny

Většina domů, chrámů či paláců v Tiwanaku byla postavena z pískovce, případně z andezitu, magmatické horniny vznikající při sopečné činnosti nad tzv. subdukčními zónami, kde se jedna litosférická sopka zasouvá pod druhou.

Je tedy typická zvláště pro oblast pohoří And, ale andezity se nacházejí i jinde po světě, například v okolí hory Fudži v Japonsku či známé sopky Krakatoa v Indonésii.

Kamenný lom se nachází několik kilometrů odtud. Stavební materiál se z lomu do hlavního města převážel po jezeře. Vědci se domnívají, že k jeho přepravě patrně sloužily rákosové vory, vyztužené balzovým dřevem.

Podobné čluny dodnes zdejší indiáni vyrábějí z listů rostliny, které se v místním jazyce říká totora, česky pak skřípinec (Schoenoplectus). Je to poměrně rozšířená rostlina z čeledi šáchorovitých a na její zástupce skřípinec jezerní či Tabernaemontanův narazíme i u nás.

Indiáni z tohoto rákosu vyrábějí kromě člunů i jednoduchá obydlí, nebo dokonce celé umělé plovoucí ostrovy.

237 let před Kristem

Starověcí stavitelé převáželi na vorech náklad andezitových kvádrů pravděpodobně přes Tiquinskou úžinu až do samotného přístavu. Zde pak sloužily k výstavbě nádherných chrámů, soch a dalších monumentů.

Archeolog bolivijského původu, Carlos Ponce Sanginés, který výzkumu Tiwanaku zasvětil velkou část života, zjistil pomocí radiokarbonové metody datování, že stáří nejstarších nalezených artefaktů organického původu odpovídá přibližně roku 237 před naším letopočtem.

Jedním z prvních badatelů, který se zříceninami dávného města zabýval, byl člověk mnoha profesí a rodilý Vídeňan Arthur Poznansky, lodní navigátor, spisovatel a člen městské rady v La Paz. Ten přišel v roce 1945 s poněkud kontroverzní teorií o době vzniku města.

Podle postavení hvězd na obloze vypočítal, že starodávný přístav byl údajně postaven již před 15 000 lety. Odpovídá tomu prý poloha zdejšího chrámu Kalasasaya, který je orientován směrem k jižní hvězdné obloze.

Jeho odvážnou teorii následně upřesnil současný americký archeoastronom Neil Steede. Ten na základě studia satelitních snímků došel k závěru, že Tiwanaku bylo postaveno před 12 000 lety.

Pokud by se výpočty obou badatelů zakládaly na pravdě, byl by jezerní přístav nejstarším městem na světě. Většina současné vědecké obce však jejich výzkum a jeho závěry odmítá jako nepodložené báchorky.

Nejranější archeologické nálezy zdejšího zemědělského osídlení pocházejí z období 1500 let před naším letopočtem. Součástí města je chrámový komplex Pumapunku. Někdy se uvádí i název Puma Puncu či jeho další obměny.

Volný český překlad zní Lví brána nebo také Brána pumy. Ruiny chrámu leží na rozlehlé plošině obdélníkového tvaru asi 500 metrů od Tiwanaku. Podle legendy Inků se jedná o místo, kde byl stvořen svět.

Původní podoba chrámu vzala už dávno zasvé. Na jeho zkáze se nepodepsaly pouze nepříznivé klimatické podmínky, ale především člověk. Řádění španělských uchvatitelů, kteří na nově vydobytých územích hlásali křesťanskou víru, pohřbilo v suti sochy dávných bohů.

Řada perfektně opracovaných kamenů skončila v základech nově vznikajících španělských vesnic a část z nich byla použita i na stavbu nově vznikající železnice.

Ne všechny kamenné velikány ale byli španělští vandalové schopni odvézt. Dodnes tak v bývalém chrámu stojí řada monolitů. Největší z nich má rozměry 8,7 x 5,1 x 1,1 metru. Tyto mnohatunové kvádry jsou vytesány z vulkanické horniny dioritu a žuly.

Při prvním pohledu na kamenné monolity překvapí, že dokonalé opracování připomíná zpracování moderními technologiemi. Bloky vynikají přesně řezanými pravými úhly. Nad precizností starých kameníků zůstává rozum stát i dnešním stavitelům.

Žula je velmi tvrdá hornina, přesto jsou kamenné kvádry vyřezány s takovou přesností, že to stěží dokáže moderní laser. V kvádrech jsou navíc vyvrtány přesné kruhové otvory, které vypadají, jako by byly vytvořeny pomocí mechanických nástrojů.

Některé kameny dokonce budí dojem, že jsou vyrobeny sériově. Mnohým badatelům vrtá hlavou, jak je možné, že dokonale opracované kamenné bloky vytvořili lidé s primitivními nástroji, kteří podle všeho ani neznali písmo.

Stavitelé velkolepého města totiž po sobě nezanechali žádné písemné záznamy. První písemná zmínky o ruinách velkolepého města nedaleko jezera Titicaca pochází až od španělského kronikáře a conquistadora Pedra Cieza de León.

Autor čtyřdílného spisu Kronika Peru zjevně propadl kouzlu mistrovství dávných stavitelů. Mimo jiné se zmiňuje také o legendě, kterou si vyprávěli místní indiáni. Podle jejich pověsti celé město vzniklo za jedinou noc.

Zručnost původních obyvatel města a tajuplné pověsti o jeho vzniku nahrávají nejrůznějším spekulacím o původu staveb.

Zájem moderních archeologů i příznivců senzačních teorií, z nichž někteří hovoří dokonce o mimozemšťanech, probouzejí především kvádry připomínající tvar písmene H. Stále totiž není jasné, k čemu takto zvláštně upravené kamenné bloky sloužily.

Archeologové se domnívají, že mohly být součástí nějakého speciálního uzavíracího systému.

Kde se vzaly stromy?

Další záhadou je, jak se žulové kvádry na plošinu vůbec dostaly. Žula se těží nedaleko jezera Titicaca, několik desítek kilometrů do města. Jenže obyvatelé předkolumbovské Ameriky neznali kolo. Nemohli sem proto stavební materiál dopravit například na povozech tažených koňmi.

Archeologové předpokládají, že kamenné bloky byly na místo dopraveny pomocí válení na dřevěných kládách, avšak tato teorie má jeden podstatný háček – v nadmořské výšce, přesahující 3000 metrů, totiž nerostou stromy.

Pozoruhodné také je, že staří stavitelé spojovali části monolitů kovovými svorkami. Ty jsou vyrobeny z neobvyklé slitiny s převažujícím obsahem mědi. Mimo ni se ve slitině podařilo vystopovat asi 2 % arzenu a také malý podíl železa, křemíku a niklu.

Otázky však zatím zůstávají nezodpovězené.

K významným památkám, které se ve městě alespoň částečně dochovaly, patří chrám Kalasasaya. Jednotlivé části stavby, která měří stovky metrů, jsou orientovány ke všem světovým stranám. Obvodové zdi z načervenalého pískovce obklopují plošinu, na níž se nacházejí dvě sochy.

V severním rohu plošiny stojí Sluneční brána – monolit vytvořený z andezitu o hmotnosti 10 tun a výšky 3 metrů. V průčelí brány je vytesána tvář boha Virakoči, jehož podoba zdobí celou vrchní třetinu monumentu.

Právě tento bůh byl považován za stvořitele světa.

Protipól Sluneční bráně vytváří na druhé straně Měsíční brána. Mezi ukázky stavitelského mistrovství původních indiánských obyvatel patří i třístupňová pyramida Akapana, která patrně představuje symbol posvátné hory.

Obdiv vzbuzuje i polozapuštěný chrám, který zabírá rozlohu 26 x 28 metrů. Obvodové stěny tohoto chrámu jsou zdobeny desítkami hlav a v jeho blízkosti se nacházejí dvě stély. Jedna z nich znázorňuje vousatého muže.

Někteří badatelé se domnívají, že jde o příslušníka odlišného etnika, než k jakému příslušejí původní indiáni, ale důkazy pro toto tvrzení zatím stále chybějí.

Brambory přišly od jezera

Jezero Titicaca, u něhož se Tiwanaku nachází, je největším přírodním jezerem Jižní Ameriky. Současně se jedná o jedno z nejvýše položených jezer na světě. Leží na náhorní plošině pohoří And, jehož největší vrcholky šplhají až do sedmitisícových výšek.

Jezero tektonického původu leží v nadmořské výšce 3812 metrů a zasahuje na území dvou státních útvarů – Bolívie a Peru. Jeho celková rozloha zabírá 8562 kilometrů čtverečních. V nejširším místě měří 65 kilometrů, na délku má v průměru 204 kilometrů a jeho průměrná hloubka je 107 metrů.

Do jezera se vlévá více než pětadvacet řek a na jeho vodní hladině lze nalézt desítky ostrovů včetně obydlených plovoucích rákosových ostrovů, které si postavili původní domorodí obyvatelé, živící se převážně rybolovem.

Lidé na březích pěstují převážně brambory, kukuřici a ječmen. Brambory zde nejspíš sklízeli již obyvatelé Tiwanaku. Okolí jezera je totiž považováno za jejich původní pravlast.

Proč město zaniklo?

Příčinou zániku města mohla být změna klimatu. Podnebí zdejší vysokohorské oblasti se patrně změnilo kolem roku 1000. V současnosti připomíná náhorní plošina Altiplano, která tvoří mezník západních a východních And, spíše vyprahlou pustinu.

Kvetoucí Tiwanaku, kde žily desetitisíce lidí, mohlo existovat pouze za předpokladu, že nedaleké jezero fungovalo jako zásobárna ryb. Okolí jezera zavlažovalo velké množství srážek, které hladinu zvedaly až o desítky metrů výše, než je dnes.

Foto: PX FUEL, Shutterstock, Unsplash