Nápis nad vchodem do budovy neunikl v 16. století pozornosti portugalského cestovatele Benta de Goese ani jeho předchůdce, portugalského zeměpisce Jana de Barrose.

Nejen oni, ale ani nikdo z jejich současníků nedokázal text přečíst. Bento de Goes nevšední zážitek následně popsal ve své kronice: „V srdci země leží pevnost, vybudovaná z velkých těžkých kamenů.

Podivuhodně pevné zdivo vypadá zvnitřku i zvenčí stejně, neboť kameny skládané bez malty nemají omítku.“

Teprve v 19. století se objevily názory, že v případě nápisu jde o vlys s ornamentem, egyptský hieroglyf značící vodu.

Stavby měly podle mnoha teorií chránit nedaleké zlaté doly. Jenže neexistují žádná písemná svědectví, která by dokázala popsat vznik staveb či jejich účel. Návštěvníky dodnes oslňuje technika staveb.

Kamenné kostky jsou sestaveny k sobě tak důmyslně, že dokonale odolávají zubu času i po mnoha staletích.

„Nad údolím ční majestátní akropole a zvedá k nebi své nepravidelné a záhadné monolity, a právě tak záhadný zůstává způsob, jak byly tyto žulové bloky, z nichž mnohé váží tisíce tun, dopraveny na vrchol příkrého pahorku.

Moderní technika by transport tohoto druhu určitě zařadila mezi těžko řešitelné problémy,“

popisují současní rakouští publicisté Hermanna Georg Schreiberovi. Nikdo však stále netuší, jak mohli jen se zcela primitivní technikou tehdejší lidé usadit žulové kameny? Část odborníků si myslí, že za stavbou stojí černí Afričané Bantuové.

Nemají ovšem jasno, jak by si primitivní národ dokázal osvojit komplikovanou stavební technologií.

Ukryl zde Šalamoun svůj poklad?

Zrodilo se proto několik legend o dávných obyvatelích Zimbabwe. Jejich pravdivost je však velice sporná. Spekuluje se, zda 25 hektarů velká kamenná pevnost s vysokými zdmi nesloužila jako sídlo královny ze Sáby.

K tomuto názoru se přikláněl například právě v úvodu zmiňovaný zeměpisec Barros.

I mnozí současní záhadologové se domnívají, že izraelský král Šalamoun, který vládl v letech 970–931 př. n. l. a s nímž se královna ze Sáby setkala, zde ukryl svoje bohatství – až 500 tun čistého zlata.

Pokud by se množství jeho zlata přepočítalo na dnešní peníze, částka by se pohybovala ve výši mnoha desítek trilionů korun.

Ale odborníci nepřikládají příběhům o Šalamounovi velkou váhu. Tento názor sdílí i současný britský historik Ralph D. Ellis, který upozorňuje, že jediné, co o Šalamounovi víme, jsou data jeho vlády, a ani na ta se nelze skutečně spolehnout.

I když patřil mezi boháče, popisovaná výše jeho majetku je pravděpodobně smyšlená. Chybí i jakékoli informace o tom, kam poklad uložil. Jedinou v Bibli citovanou zmínkou je oblast Ofir. Někteří badatelé ji umisťují právě do Afriky.

„Snad první, kdo přišel s tím, že Zimbabwe je biblická země zlata Ofir, byl Vasco da Gama,“ uvádí současná publicistka Jita Splítková.

Jenže jediné, o co se portugalský mořeplavec v této teorii opíral, byli příslušníci kmene Zandže, které zajal během plavby kolem Afriky u břehů Mosambiku a které mučil, aby mu prozradili, kde je v Africe ukryto zlato.

Nabízí se i možnost, že se pod Zimbabwe ukrývá dávná říše Punt. Egyptská královna Hatšepsut, jež vládla ve druhém tisíciletí před naším letopočtem, si nechávala posílat výpravy pro zlato do „vzdálené země divů, říše Punt“. Nemířili její poddaní během svých plaveb tedy právě sem?

Několik výprav do Velkého Zimbabwe mělo za úkol toto tvrzení buď potvrdit, nebo vyvrátit. Jenže se ukázalo, že šlo pouze o romantickou představu, která nemá se skutečností nic společného, protože stavba je mnohem mladší.

Britská archeoložka Gertruda Caton-Thompsonová v roce 1929 datovala stavbu Zimbabwe do 9. století našeho letopočtu. Po ní přišli další, kteří hranici posunuli o 300 let.

Podle výsledků radiokarbonového datování trámů v kamenných zdech, které proběhlo v roce 1952, stavba vznikla v období 12.–15. století.

Německý misionář Hermann Posselt zkoumal Zimbabwe v roce 1889. Na východní straně kamenné hradby odhalil čtyři mastkové stély, zapuštěné do země, s hlavicemi v podobě ptáků. Přes protesty domorodců jednu ze zvířecích plastik odnesl spolu s jinými předměty.

Následně sochu prodal Cecilu Rhodesovi, kterému prý připomínala podobné artefakty, jež spatřil v Africe. Nález ho utvrzoval v tom, že jde o pozůstatky působení vyspělé kultury snad egyptské nebo fénické. Ale nevěřil, že by mohlo jít o dílo Bantuů.

Lokalita bez hrobů

Český cestovatel Josef Vágner uvádí, že se Bantuové do míst, kde leží Velké Zimbabwe, přistěhovali až v 11. století. Vágnerovo tvrzení tedy nevylučuje možnost, že pevnost opravdu stavěli oni. Přesto nejsme o mnoho chytřejší.

Archeologové a antropologové ve spolupráci s historiky umějí vytvořit představu dávného života z nálezů lidských a zvířecích kostí. Dokážou přiblížit, jak lidé žili, jak se stravovali, jakými chorobami trpěli.

Jenže tady jakékoli ostatky chybějí, navzdory tomu, že odhady vědců říkají, že zde mohlo žít minimálně 10 000 lidí, možná však i dvojnásobek. Jenže široko daleko nejsou žádné hroby.

Neobstojí ani námitka, že mrtvé mohli spalovat, v takovém případě by existovalo například pietní místo. Po pozůstatcích minulých životů tu ale nenajdeme ani stopy.

Vědci sice připouštějí, že tvůrci kamenného zázraku v Zimbabwe mohli být i černé pleti, ale ani to nedává odpověď, proč a jak stavba vznikla a k čemu sloužila.

Foto: Shutterstock