Projedeme-li třebíčskou ulicí U Větrníku, už zdálky uvidíme důvod jejího pojmenování. Na mírném návrší se tu vypíná stavba, kterou bychom očekávali spíš v Holandsku, domovině větrných mlýnů. Ale tenhle větrný mlýn je místní a má dlouhou historii.

Na počátku 19. století bychom v Třebíči našli mnoho řemeslníků, ale docela velkou část z nich tvořili koželuhové. Poptávka po jejich produktech stále rostla a jim tak začala docházet podstatná surovina potřebná k vyčinění kůží.

Té surovině se říká tříslo a dodává kůži potřebné vlastnosti, tedy pružnost, voděodolnost a stálost. To nejkvalitnější se dá získat z dubové kůry. Ovšem není to nijak snadný proces.

Ze zhruba dvacetiletých stromů se musí oloupat kůra, je třeba ji usušit ve snopech podobných panákům slámy na poli a potom rozemlít. K tomu je potřeba mlýn, a těch se se zvyšující se poptávkou také začalo nedostávat.

Dříve stačily běžné vodní mlýny pracující na třísle v době, kdy zrovna nemlely mouku, ale teď bylo potřeba pořídit mlýn speciální.

Zděný mlýn je bezpečnější

Dvě největší koželužské továrny v Třebíči vlastnili bratři Karel a František Budischowští, a tak bylo na nich, aby se o nový mlýn postarali.

Nejprve chtěli mlýn levnější, dřevěný, ale to jim úřady zakázaly, protože prach vzniklý drcením kůry je poněkud výbušný a mlýn by mohl snadno podlehnout požáru. Nezbylo tedy nic jiného než vybudovat mlýn jako klasickou zděnou stavbu.

O původní podobě mlýna se dochoval popis. „Větrný mlýn je podobný kulaté věži. Je pevně postaven z tvrdého materiálu a rozdělen čtyřmi plochami z prken.

Větrník měří 4 sáhy a 3 stopy a je 8 sáhů vysoký. Přeloženo do dnešních měr měl mlýn průměr osmi metrů a vysoký byl 15 metrů.

Obsahoval pět linek na zpracování kůry – zašpičatělých dřevěných trámů dopadajících do prohlubní naplňovaných kůrou určenou k rozdrcení.

Pak už se museli své práce ujmout koželuhové, kteří kůže až na několik let ukládali do jam a polévali vylouhovanou tříslovinou. Vylouhované tříslo pak ještě posloužilo jako levné palivo.

Vítr je připraven k práci

Koželužští bratři tenkrát sotva předvídali, že jednou bude jejich práci obdivovat celá země. Pro mlýn zvolili projekt holandského typu.

Díky svému větrnému pohonu je to technický unikát, jediná stavba na našem území, která k drcení kůry větrnou energii využívala.

V části Třebíče zvané Borovina, na vrchu Kanciborek, bylo pro větrný mlýn ideální prostředí, protože kanonem Stařečského potoka a údolím řeky Jihlavy vítr profukoval ostošest.

Mohly tu viset cenné obrazy

Několikapatrový mlýn tvaru komolého kužele se poprvé roztočil v roce 1836. Vedle něj zřejmě stávala i budova sloužící jako sklad kůry. Zařízení fungovalo půl století, než se ke slovu dostal moderní parní stroj.

Mlýn se pak na počátku 20. století stal útočištěm chudých, ale v modernější době už byl prázdný a na jeho praktické využití dlouho nikdo nepřišel.

V období socialismu se neujal ani nápad výtvarníka Cyrila Boudy, který často pobýval v nedalekém Ptáčově, přestavět mlýn na galerii.

Elektromotor pomáhá větru

Naštěstí se v novém tisíciletí lidé začali více zajímat o technické památky našich předků a město se pustilo do rozsáhlé rekonstrukce mlýna za vice než 8 milionů korun. Nejobtížnější součástí rekonstrukce bylo obnovení mlýnských lopatek.

Bylo třeba pátrat v archivech a zpovídat pamětníky, nakonec ale k výsledné podobě lopatek přispěli odborníci na větrné mlýny. Jen původní mlecí technologii už nebylo možné obnovit, a tak když se dnes velké větrné kolo točí, činí tak díky skrytému elektromotoru.

Celková rekonstrukce před dvěma lety skončila a Třebíč získala novou krásnou dominantu. V přízemí je expozice koželužství a mletí třísla, po schodech se pak dostaneme na výstavu o historii mlýna jako obytného prostoru.

A je vidět, že větrný mlýn je lákavým turistickým cílem. Během první sezony po otevření ho navštívilo 7 tisíc lidí.