Pyšná a majestátní pevnost obehnaná vodními příkopy sloužila jako sídlo mocného královského sudího a o mnoho staletí později se stala na čas domovem pro tak kultovní pohádku, jakou jsou Tři oříšky pro Popelku.

Nezapomenutelné zážitky svým návštěvníkům ale nabízí i dnes.

Obránci tvrze vyhlížejí z hradeb, které obepíná vodní příkop. Cítí se bezpečně, ale bedlivě pozorují tábor obléhatelů, nad kterým vlají praporce s kalichem. Tam zatím husité vymýšlejí plán, jak silně chráněný hrad přemoci.

Velitel nakonec vydá rozkaz, aby několik vojáků vzalo místo mečů lopaty a krumpáče.

Ti pak pod rouškou noci tajně prokopali na několika místech valy, které zadržovaly vodu v hradních příkopech. Voda odtekla a posádka tvrze se pak raději sama vzdala.

Možná i to byl důvod, proč se hradní pán Půta Švihovský z Rýzmberka rozhodl v 15. století hrad přestavět a udělat z něj opravdu nedobytnou pevnost.

Obávaný královský sudí

Když v roce 1480 tehdy dvacetiletý Půta Švihovský spojil majetek rábské i švihovské větve, stal se jedním z nejbohatších a záhy i nejvlivnějších mužů v zemi. Vždyť získal postavení nejvyššího sudího Království českého!

Původní tvrz mu brzy začala být malá, sídlo totiž potřeboval impozantní a tentokráte i skutečně nedobytné. Královský sudí ale byl také postavou dost kontroverzní a pověsti jej líčí jako nebývale krutého tyrana.

Nechal prý ve stodole upálit řemeslníky, kterým dlužil za práci na stavbě. Jednoho dne všechny pozval do dřevěné stodoly na hostinu. Jenže místo toho, aby se dočkali lahodných pokrmů, je zavřel a stodolu zapálil.

Traduje se také, že za všechny své hříchy nakonec propadl peklu a ze Švihova jej odnesl sám ďábel. V hradní ložnici je prý dodnes vidět chybějící kus klenby a otvor, kterým ďábel odletěl.

Dílo mistra Rejta

Jisté je však jen to, že monumentální přestavbu Švihova dokončili až Půtovi synové Jindřich a Václav, kteří z Prahy na pomoc povolali mistra architekta Benedikta Rejta.

Slavný stavitel pevností měl už za sebou tak významné projekty, jakým byla třeba přestavba opevnění Pražského hradu v roce 1485. Dalo se tedy očekávat, že jeho návrhy udělají ze Švihova opravdu nedobytnou pevnost.

Po úpravách pak vnitřek tvrze společně s předhradím chránily další hradby s vodním příkopem.

Z něj dnes sice zůstala zachovalá pouze západní část, ale i ta bohatě stačí, abychom si představili velikost celé stavby. Rejt, či jeho stavitelská škola, zřejmě upravil i interiéry hradu, konkrétně stropní klenby, které byly na svou dobu nezvykle novátorské. Velká část Rejtových úprav Švihova se ale bohužel nedochovala.

Od dělení k dluhům

Dva bratři si pak Švihov rozdělili a každý měl vlastní polovinu. Problémem ale začaly být peníze, náročné přestavby rod zadlužily natolik, že nakonec bratři museli hrad prodat.

V roce 1548 tak pevnost obklopenou vodními příkopy koupil Herolt Kavka z Říčan a ze Štěkně. Ani rod Kavků se ale na Švihově dlouho neohřál. Také jim totiž došly peníze a kvůli dluhům se musel hradu zbavit.

Tak se v roce 1598 pevnost stala majetkem svých posledních pánů, významného českého rodu Černínů z Chudenic, kteří jej vlastnili až do konce 2. světové války.

Za vlády Černínů obléhala Švihov švédská vojska, ovšem tam, kde husité uspěli, Švédové už neměli šanci. Ironií je, že se nedobytnost hradu mohla stát důvodem jeho zániku.

Po třicetileté válce se totiž císař Ferdinand III. natolik obával, že by se vodní tvrz mohla stát nedobytným centrem odporu proti Habsburkům, že vydal rozkaz k jeho demolici.

Záchrana před zbouráním

Černínové se samozřejmě snažili ze všech sil, aby demolici přinejmenším oddálili. Pomáhal jim v tom také historik Bohuslav Balbín, který se osobně za zachování pevnosti přimlouval na císařském dvoře. Než byl však demoliční příkaz zrušen, stejně se nějaké bourací práce rozjely.

Těm padla za oběť unikátní část opevnění, která nesla autorský rukopis Benedikta Rejta. Alespoň se však podařilo hrad zachránit. I když jej nečekala nijak světlá budoucnost. V 18. století totiž pak Černínové používali hrad jen jako sýpku a u toho už zůstalo.

Švihov začal chátrat a z jeho bývalé slávy by asi dnes moc nezbylo, kdyby se jej později nesnažil zachránit stát. Bylo to ale také štěstí v neštěstí.

Totiž díky tomu, že pevnost sloužila v podstatě jako sklad, byla ušetřena dalších přestaveb a dochovala se v původní podobě s mnoha jedinečnými detaily.

Najdete Žižku?

Zvláštností na Švihově je také barokní obraz neznámého autora ze 17. století, na kterém lze vidět dobývání hradu Rabí husity a s tím spojenou legendu, podle níž právě tehdy přišel Jan Žižka o své druhé oko.

Z hradní věže prý obránce Přibík Kocovský z Dlouhé Vsi vystřelil šíp, který se zabodl do stromu, a odštípnutá tříska z něj pak připravila vojevůdce o oko.

Zastavení u obrazu patřilo vždy na Švihově k oblíbeným částem hradní prohlídky, protože návštěvníci se na temném plátně snažili najít malou nenápadnou postavičku Jana Žižky.

To je teď mnohem jednodušší, protože původní plátno bylo zrestaurováno. Po rekonstrukci byla také nově zpřístupněna nejvyšší hradní věž s úchvatným výhledem do údolí řeky Úhlavy.

Kromě prohlídky vnitřních komnat se pak můžete také projet na pramici okolo vodního hradního příkopu.

Jiří Mareček