Stačí ujet pouhých šedesát kilometrů od Prahy a ocitneme se v místě, kde osvícení zámečtí pánové kdysi vytvořili přírodní park, krásnější než příroda sama. A navíc je plný překvapení.

Při hledání trasy dalšího výletu nahlédněme do šestnáctidílného naučného spisu Topografie království českého, jehož autorem byl v roce 1788 významný kněz a historik Jaroslav Schaller.

„Vlašimský park svou krásou vyniká nad všechny ostatní parky v Čechách,“ napsal tento znalec české země. A pokud by nám snad dobrozdání tohoto vědce nestačilo, můžeme přidat ještě další názor.

Hudební skladatel Bedřich Smetana si totiž na přelomu 30. a 40. let 19. století po návštěvě Vlašimi poznamenal do deníku, že vlašimský zámecký park je jedním z nejkrásnějších, které kdy viděl. Tak se společně vydejme si slova těchto dvou pánů ověřit na vlastní oči.

Zabydlel se tu i arcibiskup

Vlašimský zámek měl v dějinách několik podob, od původního gotického hradu z počátku 14. století až po renesanční objekt o tři sta let později.

Sídlil tu třeba slavný druhý pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi, ale dnešní podobu vtiskl areálu až rod knížat z Auerspergu v průběhu 18. a 19. století.

Dnes v zámku sídlí Muzeum Podblanicka včetně expozice o tradici střelectví a zbrojařství a trofejí exotických zvířat.

Samozřejmě si můžeme muzeum prohlédnout a zaskočit třeba i do sklepení, do zámecké kaple z roku 1771, nebo vystoupat na věž s pozoruhodným výhledem, ale pokud chceme potvrdit slova pánů Schallera a Smetany o kvalitách zdejšího parku, budeme muset ven.

Žádné hradby ani příkopy!

Park neobklopoval vlašimský zámek vždycky. Pravda, bývala tu tradiční obora, ale ta se skrývala za hradbami a rozlohou se dnešnímu parku nemohla rovnat.

Karlu Josefovi Auerspergovi a jeho ženě Marii Josefě už bylo přes padesát, když se rozhodli pro radikální změny. Začali tím, že nechali zbourat hradby a zasypat příkopy a otevřeli tak oboru volné přírodě.

Rychle si uvědomili, že ten kousek krásné krajiny s vinoucí se řekou Blanicí a členitým terénem včetně mohutných skalisek s až čtyřicetimetrovým převýšením má obrovský potenciál.

Všude roste něco krásného

Koryto řeky čekaly úpravy, a v nejširším místě dokonce vzniklo jezero s ostrůvkem. Auespergovi protkali svůj vznikající park důmyslnou sítí vycházkových cestiček a měli také štěstí na zahradníky.

Přednost dávali svým oblíbeným dubům a topolům, ale přibývala i další zeleň, která díky členitému území s odlišnými podmínkami mohla být opravdu pestrá.

Přírodovědně cenný anglický park o rozloze 70 hektarů s květnatými loukami, skalami i stinnými lesními porosty nabýval na kráse a jako přírodně krajinářský celek s průhledy a promyšlenou skladbou dřevin byl už za Auerspergových časů považován za nejkrásnější svého druhu v Čechách.

Kousek středočeské Číny

O popularitu parku se ovšem nestaraly jen stromy a keře. Majitelé venkovní prostor osadili mnoha tehdy oblíbenými romantickými stavbičkami, které se před očima návštěvníků objevovaly v tichých zákoutích mezi zelení.

Ne všechny se dochovaly dodnes, a tak si už neužijeme například mešitu, obelisk, umělou jeskyni nebo Amorovu svatyni. Některé ale park krášlí do dnešních dnů.

Zřejmě nejslavnější stavbou vlašimského parku je pestře malovaný a filigránsky zdobený Čínský pavilon, stavba kruhového půdorysu stojící na mohutných sloupech. Vstupovalo se do něj originálním způsobem po křehce působícím můstku ze sousední věže.

Dnes už je věž tatam a na ochoz vede schodiště z přízemí. Interiér byl zařízen v čínském stylu, nechyběly porcelánové figurky či skleněný zvon a vše doplňoval zpěv ptactva z okolních voliér.

Kam se poděl ten nábytek?

Jen o kousek dál čeká na návštěvníka romantický Starý hrad, pseudogotická stavba, v níž si kníže Auersperg pro své hosty přichystal kratochvíli v podobě nábytku, zajíždějícího pomocí skrytých pružin do otvorů v podlaze.

Tento pohled už je současníkům sice odepřen, ale Starý hrad po rekonstrukci i tak láká k návštěvě. Tím spíš, že uvnitř najdeme expozici s rytinami dokládajícími podobu zámeckého parku před staletími.

Házet knedlíky se nevyplácí

Pokud si dáme práci a zavítáme do odlehlejší části parku, možná nás překvapí socha, tyčící se na skalním masivu nad srázem nad údolím Blanice.

Kamennému muži vrhajícímu cosi do údolí se říká Samson a vztahuje se k němu legenda, podle níž se jednalo o vzteklého obra, kterému jeho manželka uvařila k obědu knedlíky. Ty ale Samsonovi nechutnaly, a tak je začal po nešťastné kuchařce rozlíceně házet.

Za neúctu k ženě a za bezbožné plýtvání jídlem na místě zkameněl. Pokud Samson svýma strnulýma očima vidí, pak mu alespoň malou útěchou může být, že právě z těchto míst se otevírá snad nejkrásnější pohled na zámecký park.

Vstupte, odkud je vám libo

Zámecký park je natolik rozlehlý, že se svými okraji dotýká i okolních obcí. Toho využili architekti, když v polovině 19. století vystavěli trojici novogotických vstupních bran, nazvaných podle daného místa.

V centru města na dohled od zámku tak stojí brána Vlašimská, na jižní straně pak brána Znosimská a na severní Domašínská. Všechny v nedávné době prošly rekonstrukcí.

Obě vzdálenější nabízejí návštěvníkům parku vítané občerstvení, Vlašimská brána se stala sídlem Podblanické galerie, představující díla umělců zdejšího regionu.

Na jejích zdech si můžeme povšimnout nejen velkého erbu rodu Auerspergů, ale i třinácti menších rodových znaků majitelů vlašimského panství.

Jedna vstupenka pro všechno

Na prohlídku Vlašimi se vyplatí vyhradit si více času a město takový nápad samozřejmě jenom podporuje.

K dispozici pro návštěvníky je totiž zvýhodněná společná vstupenka, která opravňuje nejen ke vstupu do zámeckého muzea, ale také se díky ní můžeme vydat na podrobnější prohlídku parku s průvodcem.

Děti pak jistě ocení, že na stejnou vstupenku se dostanou i do vlašimské paraZoo, expozice zdejší Záchranné stanice pro živočichy. Nemusíte se do ní trmácet daleko – je totiž přímo naproti Vlašimské bráně do zámeckého parku.

Foto: Shutterstock