Velké ambice měli stavitelé plumlovského zámku, který toužili proměnit v nejkrásnější a nejhonosnější stavbu svého druhu na Moravě. Nakonec postavili sídlo, které zaujme už z dálky na první pohled.

Svěřit dokončení svého životního díla někomu jinému, i když je to vlastní syn, nemusí být vždycky nejlepší nápad. Hlavou rodu Lichtenštejnů byl na sklonku 17. století Karel Eusebius z Lichtenštejna, který se rozhodl na plumlovském panství vybudovat nový zámek.

Pravda, jedno sídlo už tam stálo – starý a nyní notně zanedbaný hrad pocházející až ze 13. století, jehož vlastníkem býval dokonce i sám král Jan Lucemburský. Ale Lichtenštejnové vzhledem ke svému postavení potřebovali reprezentativnější rezidenci, a to i přesto, že sám kníže Karel Eusebius se zdržoval spíše ve Valticích.

On sám vypracoval ambiciózní projekt, podle něhož měla v těsném sousedství starého hradu vzniknout nejkrásnější a nejhonosnější stavba na celé Moravě. Nový zámek měl podle Karlových představ čtyři křídla na čtvercovém půdorysu s dvěma řadami pokojů v každém z nich.

Tři patra měla zvenčí zdobit bohatě zdobená fasáda a také úchvatné sloupy, v souladu s tehdejšími pravidly renesančního slohu s různými typy hlavic.

Nech toho, a začni stavět znovu!

Karel Eusebius svěřil stavbu svému podnikavému synovi Janu Adamovi. Ten na stavbu osobně dohlížel, ostatně tou dobou na Plumlově trávil i líbánky. Brzy se ale otec se synem začali kvůli stavbě hádat. Mladý kníže nestavěl ani zdaleka tak, jak si jeho otec představoval.

Jan Adam šetřil, kde se dá. Ze dvou řad pokojů byla najednou jedna, sloupy vyprojektované na fasádě obrácené k rybníku se kamsi ztratily a také osvědčený pískovec z lichtenštejnských lomů ze Svojanova začal být neúnosně nahrazován cihlovým zdivem.

Karel Eusebius požadoval, aby syn přestal úplně stavět a začal znovu o kousek vedle, a ten nakonec staveniště nadobro opustil. A když pak zemřel i sám Karel Eusebius, nebyl už nikdo, kdo by plumlovský zámek v onu nejkrásnější moravskou stavbu proměnil.

Další zástupci lichtenštejnského rodu už další prostředky v takové výši vynakládat nehodlali.

Na první pohled jiný než ostatní

Přesto se stále alespoň trochu stavělo. Jediné vybudované křídlo dostalo střechu, začalo se s bohatými štukovými omítkami a vídeňský malíř Jiří Greiner během roku dokončil sedm nástropních fresek. Hotový zámek zůstal ovšem neobydlen, jen pár pokojů bylo narychlo zařízeno, aby se v budově vůbec dalo přespat.

Přibyly hospodářské budovy a naopak byl definitivně zbourán starý hrad, po němž dodnes zůstaly na nádvoří rozvaliny. Zámek tak dostal svou konečnou podobu, v jaké ho dnes známe. A je to vskutku originální stavba.

Protože na dobudování dalších křídel nedošlo, je zámek s dvěma patry a třemi mezipatry štíhlý a plochý a poznáme ho snadno mezi všemi ostatními.

Zámek svázaný ocelovými lany

Po druhé světové válce byl plumlovský zámek muzeem a tehdy poprvé byl odborně staticky zajištěn ocelovými lany. A v posledních letech se usilovně pracuje na jeho rekonstrukci. Hodně se toho již změnilo.

Lana obepínající zámek byla vyměněna za nová, novou omítku dostaly oba zámecké štíty, dřevěné hlavní schodiště bylo ošetřeno proti dřevomorce. Došlo konečně i na vybourání příček, které v minulosti přepažily velké zámecké sály, aby mohly vzniknout byty pro knížecí úředníky.

Prohlédnout si tuto nevšední stavbu můžeme i my. Prohlídky zavedou návštěvníky do expozic se sbírkami keramiky, zbraní a nábytku, k vidění jsou třeba i historické ornáty nebo hudební nástroje. Jiná prohlídková trasa zase míří do dvoupodlažních sklepení, kde se návštěvníci dozvědí hodně i o zdejších bájích.

A pro ty nejzvědavější je připravena trasa vedoucí do nikdy neobývaných prostor v nejvyšších podlažích včetně půdy.

Foto: Shutterstock