Řinčení zbraní se rozléhá kolbištěm. Vyděděný rytíř v turnaji vítězí. Pod přilbicí nikdo nepozná, co je zač. Vincenc Karel Auersperg se nad románem Ivanhoe skotského spisovatele Waltera Scotta zasní. To je tak romantické…

Mimořádně očekávaný. Takový je příchod Vincence Karla Auersperga (1812–1867) na svět. Dědic vznešeného domu se totiž narodil jako pohrobek. Jeho otec Vincenc Nepomuk zemřel o pět měsíců dříve.

Novorozeně záhy adoptuje bezdětný strýc jeho otce, kníže Karel Auersperg (1750–1822), a ve své závěti, kterou sepisuje o pár let později, mu přenechává všechna svoje sídla.

K těm nejdůležitějším patří středočeské Žleby nebo východočeské Slatiňany. Díky několika šikovným nákupům pozemků se tak po uznání své plnoletosti v roce 1832 Vincenc Karel Auersperg stává jedním z největších šlechtických vlastníků půdy v Čechách.

Konkurovat může směle Schwarzenbergům nebo Rohanům. K dalšímu jmění přichází díky svatbě.

V roce 1845 si bere za ženu Vilemínu Colloredo-Mansfeldovou (1826–1898), která jako svatební dar od otce dostává zámek Zelená Hora u Nepomuku v západních Čechách.

Zbyla nostalgie

„Skoncujme s těmi knížecími psy!“ ozývá se v polovině června 1848 ve Slatiňanech. Vincenc Karel Auersperg, jinak císařský komoří, právě dlí s rodinou na zdejším zámku, když se revoluční bouře přelije z Prahy i na venkov.

Rozvášněné revoluční gardy jsou připravené si srovnat s vrchností účty. Vystrašená knížecí rodina nejprve prchá na Žleby, které se před vzbouřenci dají lépe bránit, a nakonec zmizí na svých panstvích až ve vzdáleném Tyrolsku.

Ostatně tam se v roce 1848 také uchyluje samotný císař Ferdinand Dobrotivý (1793–1875).

Již v říjnu 1848 jsou ale Auerspergové zpátky v Čechách. Situace se tu ovšem změnila. Na každém kroku je cítit, že časy před revolucí jsou dávno pryč. Erby už šlechticům nestačí, mění se v podnikatele. Tomu se Vincenc Karel dokáže přizpůsobit.

Ostatně ho k tomu vychovávali… Zbývá ale nostalgie a ta v kombinaci s romantickými sny knížete vede i k přestavbě zámku ve Žlebech, z něhož se postupně stává hlavní sídlo rodiny.

Dojem starobylosti

Již od roku 1849 se zde po vzoru anglických paláců buduje novogotický zámek. „Přestavba mu dodala ráz mohutně »opevněného« sídla, jehož bezpečnost chránily mocné hradby, příkopy a parkány, početné bašty, věže a brány.

Silueta zámku se naježila štíty, vikýři a strmými střechami,“ uvádí současný historik Jiří Kuthan.

Zámecký pán trvá na tom, aby ve skále pod hradbami byly patrné stopy po dělových koulích, aby vzbudil dojem, že „prastaré“ sídlo bylo v minulosti obléháno nepřítelem.

Na celkovém vzhledu Žlebů se ovšem nepodílí jen Vincenc Karel Auersperg, ale i jeho manželka Vilemína a matka Gabriela Marie, rozená Lobkovicová (1793–1863). Obě zmíněné dámy se ve volném čase věnují malbě. Vilemína tak pro Žleby vytváří třeba sérii tapet.

Zámecké promluvy

Cep z dob husitských válek, korunovační meč císaře Ferdinanda I. (1503–1564), žezlo Albrechta z Valdštejna (1583–1634) nebo roh polského krále a zachránce Vídně před Turky Jana III. Sobieského (1629–1696).

Auerspergové na Žlebech hromadí úctyhodnou sbírku zbraní a kuriozit – jednu z nejpozoruhodnějších v celé habsburské monarchii.

Mezi místními lidmi není tajemstvím, že zámecký pán se čas od času do nějakého toho brnění také sám oblékne a z cimbuří „svého starého hradu Žleb“ pak promlouvá k obyvatelstvu. Lidé se baví.

Držiteli Řádu zlatého rouna a od roku 1863 rakouskému nejvyššímu komořímu leccos prominou. V době nepřítomnosti knížecí rodiny jsou jim ostatně sbírky na Žlebech přístupné…

Ilona Kučerová