V České republice známe na čtyři tisíce jeskyní, jen čtrnáct je jich ale přístupných veřejnosti. Zbrašovské jeskyně se mohou pochlubit tím, že jsou u nás jedinými jeskyněmi s hydrotermálním původem a navíc s úžasnou přírodní výzdobou.

Navštívíme-li některou z krásných jeskyní se všemi stalaktity, stalagmity a dalšími útvary, nejspíš všechna ta krása bude tvořena kalcitem – jednou z modifikací uhličitanu vápenatého. Jsou ale také podzemní prostory, kde nechala příroda volnou ruku jiné, mnohem vzácnější odrůdě.

Podle prvního místa nálezu ve španělské lokalitě Molina de Aragón dostala název aragonit. Aragonit vytváří bělavé jehlicovité krystalky a vzniká prosakováním vody za úniku oxidu uhličitého. Příliš jeskynních komplexů s aragonitovou výzdobou na světě nenajdeme.

O to cennější jsou Zbrašovské jeskyně nedaleko Hranic na Moravě. Patří do rozsáhlého Hranického krasu kolem řeky Bečvy a mohou se pochlubit mnoha zajímavostmi a unikáty.

Osm hodin ve tmě

Objevit se podzemní prostory na levém břehu Bečvy se podařilo až v roce 1912. Tenkrát dělníci z místního kamenolomu narazili na puklinu, z níž i za prosincového chladu stoupal proud teplého vzduchu. Největší radost z toho měli bratři Čeněk a Josef Chromí, kteří v té době v okolí platili za největší nadšence do krasových jevů.

Postarali se o to, že byla puklina rozšířena tak, aby bylo možné ji osobně prozkoumat. To také hned po měsíci udělali a sestoupili do hloubky 42 metrů.

Od dalšího průzkumu je neodradil ani nepříjemný zážitek, když se jim při sestupu přetrhlo lano, přesněji řečeno prádelní šňůra, a po dopadu se také rozbily lampy. Strávili tenkrát osm hodin v naprosté tmě, než dorazila záchrana.

Ale v odhalování tajemství objevených prostor pokračovali, prorazili nový vchod z údolí Bečvy a poprvé dovnitř zavedli elektřinu. Už v roce 1926 se podařilo jeskyně zpřístupnit veřejnosti. Jméno dostaly podle obce Zbrašov, která se dnes už zachovala pouze jako název části města Teplice nad Bečvou.

Nebojte se Krokodýla

Komplex chodeb, dómů, komínů a puklin v několika výškových úrovních je hodně složitý, ostatně Dosud prozkoumané chodby měří celkem 1322 metrů. Návštěvníci z nich mohou projít sice jen 375 metrů, ale i tak prohlídka stojí za to a trvá téměř hodinu.

Každý rok do Zbrašovských jeskyní sestoupí 60 000 návštěvníků. V roce 2005 zde proběhla generální rekonstrukce prohlídkové trasy včetně nové elektroinstalace.

Teprve tehdy se podařilo odstranit mnoho závalů kamenné suti, které uvnitř zůstaly ještě z dob, kdy amatéři nadšeně zpřístupňovali nové a nové prostory a odvozem materiálu se příliš nezabývali. Rekonstrukce tak přinesla nejen větší pohodlí pro návštěvníky, ale vtiskla také komplexu podobu, kterou míval v dávných dobách.

Dnes obdivovatelé aragonitové výzdoby zahajují prohlídku v takzvané Zasedací síni, která dostala jméno podle osamoceného balvanu uprostřed připomínajícího řečnický pult. Minou slavný kuželovitý gejzírový stalagmit, vedle něhož je nainstalován i názorný řez tímto málo vídaným útvarem, a pokračují do Koblihové síně.

V ní se na stěnách tvoří shluky kalcitových tvarů skutečně připomínajících pocukrované koblihy. Postupně před očima návštěvníků defilují další a další unikáty.

Třeba v jeskyni U Krokodýla, v Prokopově kapli a Gallašově dómu jsou stěny pokryty zvláštními bochníkovitými útvary, jejichž stáří odborníci stanovili až na 109 tisíc let. Stalagmitů bychom ve Zbrašovských jeskyních napočítali pětaosmdesát, tím největším je Krokodýl s úctyhodnou výškou 185 centimetrů.

Největším přírodním výtvorem z aragonitu je takzvaný Ježek – bílý keříček s jehlicemi dlouhými až deset centimetrů. Nejbohatší je naopak takzvaná Opona v Jurkově dómu pokrývající osmicentimetrovými jehlicemi několik čtverečních metrů stropu.

Poslední na trase je Mramorová síň, často využívaná k výstavám nebo koncertům komorní hudby.

Čekání, až svíčka zhasne

Zbrašovské aragonitové jeskyně mají zvláštní mikroklima, které se stará o ojedinělou stálou vnitřní teplotu 14 stupňů. Jsou tak nejteplejším jeskynním komplexem u nás. Ostatně právě z tohoto důvodu nejsou zdejší jeskyně zimovištěm netopýrů, jak to bývá běžné v podobných lokalitách.

Je tu na jejich vkus prostě příliš teplo, i když tu sem tam můžeme zahlédnout vzácného vrápence malého, netopýra hvízdavého nebo netopýra večerního. Kysličník uhličitý, který má výrazný podíl na stvoření nevšední aragonitové krásy, má ale i svá nebezpečí.

Některé z nižších částí komplexu jsou tímto plynem vyvěrajícím až ze čtyřicetikilometrové hloubky zcela zaplněny a vytvářejí se v nich i takzvaná plynová jezera. Koncentrace CO2 tam dosahuje až 40 procent, což je až čtyřikrát více než smrtelná dávka pro člověka.

Právě proto probíhá každodenní měření koncentrace, aby prohlídka byla pro všechny naprosto bezpečná. Kromě toho je v jeskyních od roku 1997 nainstalováno odsávací zařízení, které hladinu nebezpečného plynu dokáže regulovat.

S kysličníkem uhličitým nás ostatně průvodce seznámí při návštěvě Gallašova dómu, z něhož lze nahlédnout do propasti zvané Prokopova kaple a který se svažuje do části pojmenované Tunel. Ta je oxidem uhličitým zaplavena a průvodce nám to dokáže jednoduchým školním pokusem se zapálenou svíčkou.

Pohlazení přináší štěstí

Jeskyně jsou v hlavní sezoně přístupné denně kromě pondělí od 9 do 17 hodin, při návštěvě však musíme počítat s tím, že neexistují pevně stanovené časy prohlídek. Vždy záleží na tom, kolik návštěvníků zrovna přijde, a tak budeme po zakoupení vstupenky dispečerem zařazeni do nejbližší skupiny.

Po absolvování prohlídky vyjdeme na povrch na nábřeží Bečvy hned vedle Kropáčova pramene kyselky, přibližně sto metrů od hlavní lázeňské kolonády Teplic nad Bečvou.

Je samozřejmé, že stalagmitů a dalších útvarů v jeskyni je zakázáno se dotýkat. Ovšem s jedinou výjimkou. Tu tvoří Antoníček, malý kamenný útvar připomínající postavičku, pojmenovaný podle patrona jeskyňářů.

Má prý kouzelnou moc. Pokud ho pohladíte a v duchu si budete něco přát, do roka a dne se vám přání splní.

FOTO: Creative Commons, úvodní foto: Dobešová – CC BY-SA 3.0