Pokud přemýšlíte, kam se vypravit na zajímavý výlet, severní Morava zřejmě nebude regionem, který vás napadne okamžitě. Přehlížet ji by ale byla chyba! Nádherná příroda Jeseníků a Beskyd skrývá mnoho zajímavého.

Epocha na cestách vám představí trojici pevností, které kdysi střežily okolní krajinu proti vpádu nepřátel.

Nachází se: v Hukvaldech u Frýdku-Místku
GPS souřadnice: 49°37’16″N, 18°13’37″E
Web: www.hradhukvaldy.eu

Pokud má Sovinec pověst největšího hradu na Moravě, pak Hukvaldy se pyšní titulem největší moravské zříceniny. I tady se počátky stavby opevnění ztrácejí v mlze dávné historie. První dochované zmínky pocházejí už z roku 1285. Zřejmě nejdůležitějším vlastníkem ale byli, stejně jako v případě kroměřížského zámku, olomoučtí biskupové, kteří jej dostali do správy v polovině 14. století. Pod jejich vládou se z hradu stala opravdová pevnost, která proslula svou nedobytností. Například v době třicetileté války Hukvaldy devět měsíců marně obléhala dánská vojska generála Mansfelda, dvakrát se ho pokoušeli dobýt Švédové a ztéci ho chtěli i Turci. Hrad se nakonec zdál být tak bezpečný, že sem biskupové z Olomouce dokonce převezli kapitulní poklad.

Achillova pata pevnosti

Problémem pro obránce hradu byl ale nedostatek vody. Nejbližší, takzvaná Bílá studna byla celých 300 metrů od hradu a voda z ní byla dopravována v sudech. To ovšem v době obléhání nepřipadalo samozřejmě v úvahu. První snahou o jeho řešení bylo vyhloubení několika kamenných cisteren přímo v areálu pevnosti, kam byla sváděna dešťová voda. To ale bylo jen provizorium. V roce 1580 proto hradní pánové rozhodli o vyhloubení studny na posledním nádvoří. Najati na to byli zedníci až z Itálie, a jejich úkol nebyl nijak jednoduchý. Stavba studny trvala celý rok a bylo nutné jít až do hloubky 176 metrů, což z ní dělalo jednu z nejhlubších v Evropě. Její vybudování taky nebylo nijak levnou záležitostí. Biskupové za ni zaplatili 300 zlatých, což v té době představovalo roční výnos celého panství. Dodnes se pak traduje, že ze studny kdysi mohla vést tajná úniková chodba.

Život po požáru

Konec hradu nakonec nezpůsobila nepřátelská armáda, nýbrž rozsáhlý požár na konci 18. století. Po něm se správa panství přesunula do městečka pod hradem a pevnost postupně pustla. Jediným místem, které bylo po požáru obnoveno a udržováno, byla kaple sv. Ondřeje, která dodnes patří k nejzachovalejším částem hradu. Zajímavým místem je však i takzvaná kulatina, což je dávné předsunuté opevnění, které sloužilo také jako vězení. Ještě v 60. letech minulého století tu byly nalezeny okovy a řetězy, kterými byli vězni poutáni za ruce a nohy ke zdem. Dnes však hrad slouží daleko veselejším zážitkům. Přijet můžete na mezinárodní hudební festival Janáčkovy Hukvaldy, ale také na pálení čarodějnic, vinobraní či Ondřejskou pouť.

Hrad Sovinec

Nachází se: v Sovinci jižně od Rýmařova
GPS souřadnice: 49°50’15″N, 17°14’44″E
Web: www.hradsovinec.cz

Největší moravský hrad vyrostl na skalnatém ostrohu Nízkého Jeseníku již ve 14. století. Nechali jej vybudovat bratři Pavel a Vok ze starého moravského rodu Hrutoviců. V 17. století, tedy v době, kdy hrad vlastnil řád německých rytířů, byla pak vybudována většina hradeb a obranných bastionů včetně samostatné dělové bašty. Důkladná obrana byla třeba, za třicetileté války pevnost obléhali Dánové i Švédové. Nicméně dějiny nebyly k pyšnému hradu nijak vstřícné. Jeho vojenský význam upadal, a později byl dokonce po částech rozprodán a postupně rozebírán jako levný zdroj stavebního materiálu. Hrozící zánik se ale podařilo zastavit, a Sovinec tak na začátku minulého století mohl začít sloužit jako letní sídlo velmistra řádu německých rytířů.

Vězení pro válečné zajatce

Ani pak ale nenastalo pro Sovinec příliš šťastné období. Německý wehrmacht si tu totiž za 2. světové války vybudoval zajatecký tábor pro francouzské a sovětské vojáky. Když se pak blížili Spojenci za bojů v roce 1945, hrad vyhořel a jeho opravy trvají v podstatě dodnes. V současné době se ale opět blýská na lepší časy.

Opravy vracejí hradu jeho důstojnost a návštěvníkům může nabídnout celou řadu zajímavostí. Můžete se tu vydat do znovu zpřístupněných podzemních chodeb, prohlédnout si mocnou dělovou věž či zažít třeba souboje historických šermířů. Pokud vás zajímá tajemno, určitě vás zaujme nález, který tu byl objeven při přestavbě hradu. V jižním paláci byly totiž odkryty kostry dvou zazděných lidí. Šlo o dívku a starého muže, kteří podle všeho zemřeli násilnou smrtí. Povídá se, že jejich duchové stále obcházejí mezi zdmi Sovince.

Hrad ŠtramberkNachází se: ve Štramberku u Nového Jičína
GPS souřadnice: 49°35’32″N, 18°6’58″E
Web: www.stramberskatruba.cz

Pověstné Trúbě sice do výšky Petřínské rozhledny nějakých dvacet metrů chybí, výhled z ní je ale opravdu úžasný – musíte za ním vystoupat přes 150 schodů. Jde přitom o pozůstatek bývalé hlavní hradní věže, kdysi pyšného sídla, které obývali kromě šlechticů i loupeživí rytíři, a povídá se, že své sídlo tu měli i tajemní templáři. Původní pevnost zřejmě vznikla ve 14. století, dodnes ale není jasné, kdo ji dal postavit. Za nejpravděpodobnější stavitele je považován šlechtický rod Benešovců. Hrad ale dlouho nepřežil. Už od 17. století začíná chátrat a nakonec se jedna jeho část kompletně zřítila. Na místě původního hradního paláce tak dnes stojí turistická chata, která slouží pro návštěvníky jako galerie lidového umění a řemesel.

Pověst o tureckých uších

Pokud Štramberk navštívíte, určitě nezapomeňte ochutnat zdejší specialitu nazývanou Štramberské uši. Typickou sladkost ve tvaru kornoutu provází ovšem děsivá pověst. Když prý bylo ve 13. století město Štramberk obléháno tatarskými vojsky, schovali se jeho obyvatelé do lesů na blízký kopec Kotouč. Několik odvážlivců pak pod příkrovem noci prokopalo hráze a nechalo vodou zaplavit tábor Tatarů. Když přeživší vojáci odtáhli, našli lidé v troskách tábora žoky s uřezanýma ušima. Ty patřily zabitým nepřátelům a Tataři je podle zkazek vojáků posílali svému chánovi. Od té doby se prý pečou ve Štramberku uši. Městečko samotné ovšem také stojí za návštěvu – úzké uličky mezi původními roubenkami jsou ideálním místem pro romantickou procházku. Díky tomu si také Štramberk vysloužil přezdívku Valašský betlém.