Hned po korunovačních klenotech je relikviář svatého Maura považován za nejcennější movitou památku v České republice. A to se přitom zdálo, že tenhle románský skvost už je pro další generace nenávratně ztracen.
Všechno začalo na počátku 13. století ve Francii. Biskup Gérard de Rumigny, působící v severofrancouzském městě Cambrai, byl neúnavný v hledání svatých relikvií. Nashromáždil jich hned několik, a tak potřeboval vyrobit důstojnou schránku pro jejich uchování.
A protože kromě ostatků svatého Jana Křtitele objevil i relikvii svatého Maura, benediktinského opata z dob antického Říma, dostala skříňka vyrobená zhruba v roce 1230 vyhlášenými zlatníky z departmentu Meuse jméno relikviář svatého Maura.
Byla nesmírně drahá, ale biskup coby příslušník bohatého rodu Rumigny si to mohl dovolit. Uložil ji v klášteře svatého Jana Křtitele ve Florennes ve Valonsku.
Drahokam z ropuší hlavy
Relikviář svatého Maura s ostatky sv. Jana Křtitele, sv. Maura, sv. Apolináře a sv. Timoteje má obdélníkový půdorys o rozměrech 140 x 42 x 65 cm a zdobí ho dvanáct reliéfů a čtrnáct sošek z pozlaceného stříbra.
Kromě toho tvůrci nešetřili drahokamy a polodrahokamy, filigrány či takzvanými gemy – drahokamy s vyrytými motivy.
Víko tvaru sedlové střechy je odklápěcí, průčelí toho malého domku zdobí sošky svatého Maura a Ježíše Krista, na dalších stěnách pak najdeme výjevy ze života svatého Timoteje a Jana Křtitele. Unikátem mezi ozdobami je takzvaný ropuší kámen neboli bufonit.
Jméno mu dala legenda, podle níž takové magické drahokamy rostou v hlavách ropuch, ve skutečnosti jsou to ale zkamenělé zuby prehistorických ryb z období jury a křídy. Ropuší kámen z relikviáře je nejstarším doloženým takto použitým bufonitem.
Revoluce relikviářům nesvědčí
Ani klášterům se ovšem nevyhnou dějinné zvraty, a Francouzská revoluce na konci 18. století byla zvratem opravdu velkým a pro mnohé zničujícím.
Klášter sice unikl plenění, které postihlo mnoho jiných církevních i aristokratických staveb, ale byl vzápětí zrušen, což ve výsledku znamenalo takřka totéž. Relikviář se přestěhoval do nedalekého kostela svatého Gangulfa.
Na poslední chvíli, jinak by ho možná postihl osud klášterního areálu, který byl poté, co byl opuštěn, vyrabován a přišel tak třeba o vzácnou knihovnu, o archiv nedocenitelné ceny i o veškeré cennosti. Pobořeny byly i samotné budovy.
Nenápadný relikviář unikal pozornosti a pozvolna upadal v zapomnění a chátral, přece jen byl v té době už šest set let starý.
Stěhování do české země
Uběhlo pár desítek let, a protože farnost ve Florennes se ocitla ve finanční tísni, rozhodla se relikviář prodat.
Pod podmínkou, že umělecké dílo neopustí Florennes, ho získal bohatý šlechtic Alfred de Beaufort-Spontin a relikviář se stal přírůstkem inventáře jeho zámecké kaple.
Alfred za relikviář svatého Maura zaplatil 2500 franků, ještě o něco víc ho ale vyšlo zrestaurování. Slib, že relikviář neopustí Florennes, porušil až jeho syn Friedrich.
Nejprve schránku vystavil v Bruselu a poté ji dokonce odvezl na zámek v Bečově nad Teplou, kam se celý rod z Belgie přestěhoval. To se samozřejmě neobešlo bez protestů florenneského opatství, které bylo právem nespokojeno s porušením staré dohody.
Opatství a Belgie se ale posléze nároků vzdaly, když rod Beaufortů přistoupil na tučné mimosoudní vyrovnání. Relikviář svatého Maura byl od té chvíle v Bečově už legálně.
Čekání v temném podzemí
A opět běžely roky. Rod Beaufortů za druhé světové války patřil k příznivcům nacistického Německa, a na konci války bylo příslušníkům tohoto šlechtického rodu jasné, že v naší zemi už po osvobození nebudou mít právě na růžích ustláno.
Tehdejší majitel panství Heinrich uprchl do Vídně, relikviář ale před odchodem pečlivě ukryl pod podlahu zámecké kaple Navštívení Panny Marie.
Zámek byl podle očekávání znárodněn, Heinrich ve Vídni zemřel a jeho potomkům se nepodařilo dosáhnout vydání rodového majetku. Relikviář svatého Maura další desetiletí odpočíval v temnotě sklepení.
Když se o něm opět začalo mluvit, byl z toho rozsáhlý soudní spor s mezinárodními rozměry.
Památka nevyčíslitelné ceny
Heinrichův vnuk Christian se mezitím stal ředitelem Uměleckoprůmyslového muzea ve Vídni a na cenný relikviář nikdy nezapomněl.
Zámek v Bečově byl tehdy opuštěný a zchátralý, a když si Christian ověřil, že památka je stále bezpečně ukryta, rozjel v roce 1984 akci k jejímu opětovnému získání.
Pomoci mu v tom měl americký obchodník se starožitnostmi Danny Douglas, který oslovil československé úřady se žádostí relikviář odkoupit a vyvézt z republiky.
Dlouho se snažil dosáhnout obecného povolení, aniž by musel konkrétně uvést, o jakou památku se vlastně jedná. Teprve nyní se do případu vložili kriminalisté a ztracený relikviář se podařilo v Bečově najít.
Nedostal se tak do majetku Dannyho Douglase ani Christiana Beauforta, ale jako předmět nevyčíslitelné historické ceny na seznam národních kulturních památek.
Sežeňte nové křišťálové koule!
Pokud by se tehdy na relikviář podíval laik, těžko by uvěřil, že právě o tuhle věc mohou památkáři nějak zvlášť stát.
Jestliže kdysi Alfredu de Beaufort-Spontinovi stačilo k restaurování relikviáře 3000 franků, jeho nová obnova byla nesrovnatelně náročnější a dražší.
Zub času hlodal v podzemí kaple mnohem usilovněji a dřevěná skříňka měla nyní nejen shnilé dno, ale i zdobení jejích stěn bylo z velké části zničené. Nutno ovšem podotknout, že stavu nalezené památky nepomohlo ani uložení v sejfu České národní banky.
Tam bylo sice bezpečno, ale suchý vzduch jen urychlil rozpad schránky. Bylo nezbytné přistoupit k razantní akci na záchranu nenahraditelného uměleckého díla.
Relikviář byl pečlivě rozebrán na celkem 499 částí, jeho restaurace však začala až v roce 1991. Alfred de Beaufort by se asi divil, že práce na záchraně jedné dřevěné schránky trvaly jedenáct let.
Bylo třeba opravit stovky dílů, vyčistit drahokamy, vyrobit nové ořechové jádro místo rozpadlého dubového, doplnit ztracené nebo nenávratně poničené části včetně křišťálových koulí.
Teprve v květnu 2002 mohli návštěvníci zámku v Bečově nad Teplou obdivovat relikviář svatého Maura v jeho původní kráse – tak, jak jej mnoho století nikdo neměl příležitost spatřit.
Hrad a zámek v jednom
Navštívíme-li Bečov nad Teplou, snadno pochopíme, že si právě toto místo Beaufortové vybrali jako svůj druhý domov.
Hrad tu stával už od počátku 14. století, v průběhu baroka ho pak doplnil zámek, který lépe vyhovoval moderním požadavkům na komfort a reprezentaci.
Vznikl v polovině 18. století na místě bývalého předhradí a architekti ho důmyslně zakomponovali do stávajícího hradního areálu.
I když byl hrad v průběhu předcházejících století přestavován a využíván i k hospodářským účelům, do dnešních dnů si zachoval autentickou středověkou podobu. Na zpřístupnění pro veřejnost však stále čeká. My se však vydáme do zámku, který už přes dvacet let hostí relikviář.
Rekvizita za dva miliony
Kromě relikviáře svatého Maura uchovává bečovský zámek i další cennou památku – diadém Eleonory Beaufort-Spontinové z poloviny 19. století osazený 540 diamanty a brilianty.
Podle znaleckého posudku z roku 2016 má diadém z postříbřeného zlata a platiny hodnotu přes dva miliony korun, přesto byl dlouhá léta na zámku uložen ledabyle v papírové krabici, protože ho všichni považovali za lacinou divadelní rekvizitu.
Teprve odborná expertíza z 80. let minulého století odhalila jeho pravou cenu. Dnes si ho prozatím prohlédnout nemůžeme, protože expozice jsou až do července uzavřeny.
K dispozici je tak prozatím pouze prohlídkový okruh, který návštěvníky zavede k relikviáři svatého Maura v trezorové místnosti ve zrekonstruovaném Pluhovském paláci.
Tekutý poklad není k ochutnání
Až bude ale zámek opět zpřístupněn, můžeme se zřejmě těšit i na první představení dalšího cenného nálezu.
Spolu s relikviářem svatého Maura byl totiž v 80. letech minulého století objeven i takzvaný tekutý poklad – 133 lahví archivního vína a koňaku z konce 19. století ze sbírek rodiny Beaufort-Spontinů.
Pomocí speciální neinvazivní technologie byla vína bez nutnosti otevření podrobena expertíze a ukázalo se, že kromě jediné láhve jsou stále schopná potěšit chuťové buňky při slavnostní hostině. Nejlepší je podle odborníků víno Château d’Yquem z roku 1896.
