Když se řekne Betlémská kaple, každý Čech si dozajista okamžitě vybaví jednu z největších postav našich dějin – Mistra Jana Husa. Málokdo však ví, že kaple, v níž před více než šesti sty lety kázal, je ve skutečnosti desetkrát mladší.

Možná si dnes ani neumíme představit, jak významným počinem bylo na sklonku 14. století zasvětit nějaký církevní prostor výhradně kázání v českém jazyce.

Ostatně zakladatelé kaple si kázání v češtině výslovně vymínili v Zakládací listině ze dne 24. května 1391. Pražský měšťan Jan Kříž tenkrát pro stavbu věnoval vlastní pozemek o rozloze 800 čtverečních metrů. Za tři roky byla stavba hotova.

Měla nepravidelný tvar, aby se co nejvíce využil dostupný prostor mezi okolní zástavbou, a byla záměrně architektonicky velice strohá a jednoduchá. Nebylo cílem autorů zanechat po sobě vznešený prostor naplněný vzácnou výzdobou a uměleckými díly.

V této čtvrti v okolí Betlémského náměstí nikdy nebydleli významní patricijové, ale byl to domov pražské chudiny. Možná také proto se na každé kázání do kaple napěchovalo až tři tisíce věřících.

A to i v dobách, kdy národem zbožňovaný Mistr Jan Hus v tomto prostoru kázal až sedmkrát denně.

Mistrova památka žije dál

Betlémská kaple v těch dobách byla největším shromaždištěm v Praze. V únoru 1413 tu Mistr Jan kázal naposledy, rok nato se vydal na svou poslední cestu do Kostnice. Zpátky už se nikdy nevrátil, ale jeho památka v Betlémské kapli žila dál.

Kaple fungovala jako farní kostel a stejně jako v Husových dobách byla úzce propojena s univerzitou. Ještě v polovině 16. století byla nákladně renovována „pro čest a chválu boží a slavné paměti Mistra Jana Husa“.V dalších letech se správy kaple ujali jezuité.

Krátce po zrušení jejich řádu se v roce 1786 ukázalo, že kaple má nebezpečné trhliny. Nebyl nikdo, kdo by tenkrát dokázal budovu v katastrofálním technickém stavu zachránit.

Skladiště místo svatostánku

Betlémská kaple byla zbořena a pozemek několik dalších desetiletí sloužil jako sklad dřeva. Až v první polovině 19. století zde vyrostl třípodlažní činžovní dům. Zdálo se, že sláva Betlémské kaple je už navždy jen zašlou historií.

Stále se však našli lidé, kterým významná pražská dominanta scházela.

Patřil mezi ně třeba architekt a historik Alois Kubíček, který už v roce 1919 na vlastní náklady a tak trochu načerno provedl na místě stavební průzkum a nadšeně hlásil, že objevil zbytky gotického zdiva. Jeho snaha o obnovu kaple tenkrát ještě vyšla naprázdno.

Po roce 1948 se ale podmínky změnily. Tehdejší ministr školství a národní osvěty Zdeněk Nejedlý si hodně zakládal na husitském odkazu a protože vyvlastnit činžák v těch dobách nebyl žádný problém, brzy byla parcela k dispozici.

Historie opět ožívá

Uznávaný architekt Jaroslav Fragner navrhl novodobou Betlémskou kapli jako přesnou repliku té původní, citlivě se držel dochovaných stavebních plánů a podařilo se mu nejen využít i vzácné fragmenty původních zdí včetně torz dobových nápisů, ale dokonce i zachovat studnu, která byla součástí původní stavby už před půl tisíciletím.

Když se Betlémská kaple 5. července 1954 znovu otevírala, vypadala takřka stejně jako za dob, kdy se ve zdejších prostorách nesl podmanivý hlas Jana Husa.

Běžný návštěvník si nepovšimne železobetonových pilířů ani ústředního topení skrytého pod historickou dlažbou. Dnes, i díky další rekonstrukci na počátku 90. let, je Betlémská kaple opět skvostem, který si zaslouží návštěvu.

Pokud do ní nevstoupíte u příležitosti studentských promocí, můžete navštívit ekumenickou bohoslužbu nebo si prohlédnout stálou expozici včetně světničky, v níž bydlel Mistr Jan Hus.

FOTO: Creative Commons (úvodní foto: Jižní průčelí kaple – FOTO – Bkwillwm – CC BY-SA 4.0)