Ve své době za císaře Karla IV. byl stavebním unikátem, který obdivovali v celé Evropě. Majestátní kamenný most přes Vltavu přežil více než šest set let válek a povodní a na jeho kráse a eleganci se ani v jednadvacátém století nic nezměnilo. Stále po něm proudí davy turistů z celého světa.
Když s sebou překotně tající ledy 3. února roku 1342 odnesly dvě třetiny starobylého Juditina mostu, zůstala Praha bez spojení obou břehů.
Rozvíjejícímu se městu kypícímu intenzivním společenským a obchodním životem nemohla stačit provizorní dřevěná lávka na torzech pilířů ani přívoz pendlující mezi staroměstským a malostranským břehem.
Přesto trvalo dlouhých patnáct let, než se Praha dočkala zahájení stavby nového mostu. Císař Karel IV. se rozhodl zanechat po sobě velkolepou stavbu, která Juditin most svými parametry překoná.
Zatímco ten neměřil na šířku ani sedm metrů, nyní se počítalo se šířkou o dva a půl metru větší. Zároveň se nový most měl tyčit výš nad hladinou řeky, aby lépe odolával povodním.
Císař Karel si dokonce ochotně přivstal, aby osobně položil základní kámen, na radu svých astrologů v pečlivě vypočítaný příznivý čas 9. července 1357 v 5 hodin a 31 minut.
Králem techniky je šlapací jeřáb
Dlouho dějiny za vybudování mostu velebily Petra Parléře, legendárního stavitele chrámu sv. Víta na Pražském hradě a dalších památek na našem území.
V poslední době se historikové přiklánějí k tomu, že pro mladého, teprve čtyřiadvacetiletého stavitele bez zkušenosti s konstrukcí mostů by takový úkol byl příliš náročný.
Pravděpodobnější je, že se na stavbě mostu podílel až později, kdy možná převzal vedení stavby od pražského kameníka Otty zvaného Otlin. Ať už měl dělníky na povel kdokoliv, čekala ho náročná práce především při kotvení mostních pilířů.
Pro vztyčení každého z nich bylo třeba vystavět kolovou ohradu, z níž se odčerpala voda. Teprve pak bylo možné na dno položit těžké mlýnské kameny pospojované železnými kramlemi.
Dokázat to všechno bez moderní techniky, jen s volskými potahy, vory a jednoduchým šlapacím kladkostrojem, to byl vskutku nadlidský výkon.
Stavbou kráčí smuteční průvod
Aby byla stavba co nejlevnější, používali stavitelé materiál dostupný v blízkém okolí. Pískovcové kvádry pocházejí z Petřína či Hloubětína a také z Kamenných Žehrovic na Kladensku nebo z lomu u Kralup nad Vltavou.
Pravdivost slavné legendy o syrových vejcích v maltě se ovšem dodnes nepodařilo spolehlivě potvrdit. Ano, ve středověku se do malty skutečně přidávaly různé příměsi, kromě vajec i mléko, tvaroh nebo pivo či víno.
Měly však především zpomalit příliš rychlé tuhnutí omítek, což se při stavbě mostu naopak nehodí. Zatímco Juditin most podle kronikářů stál za pouhé tři roky, jeho nástupce nesoucí císařovo jméno si vyžádal půl století dřiny.
Když v roce 1378 panovník zemřel, smuteční průvod nesoucí jeho ostatky k uložení do Svatovítského chrámu už mohl po mostě přejít.
Jeho definitivního dokončení se ale nedožil ani Petr Parléř, který opustil tento svět roku 1399. Karlův most byl kompletně dostavěn až tři roky poté. A rázem posunul Prahu mezi nejvýznamnější zastávky na evropských obchodních stezkách.
Galerie pod širým nebem
Otec vlasti by snad byl příjemně překvapen, kdyby mohl spatřit současnou podobu svého vysněného mostu. Ani on sám totiž nepočítal s tím, jak se prosté kamenné zábradlí jednou promění v cennou uměleckou galerii.
Na přelomu 17. a 18. století byly na mostních pilířích vztyčeny sochy a sousoší svatých od nejvýznamnějších umělců včetně Matyáše Bernarda Brauna nebo Maxmiliána Brokoffa. Víte ale, které sochařské dílo je tu ze všech nejstarší?
Abyste ho našli, nesmíte pohlížet vzhůru, ale naopak sjet očima až na nábřežní zeď na staroměstské straně. Z ní vystupuje Bradáč – kamenný basreliéf zobrazující vousatého muže. Zdobil už původní Juditin most a slouží jako varování před povodní.
Říká se, že když se hladina Vltavy dotkne Bradáčových vousů, je čas se dát na útěk před přicházející velkou vodou.
Kdo by vydržel bez zastavení?
Karlův most je symbolem Prahy stejně jako typická silueta Hradčan. Za důležitý ho považovali čeští králové, když ho učinili součástí takzvané Královské cesty a tradičně po něm projížděli při své korunovaci.
Dnes si tuto historickou trasu může na vlastní nohy vyzkoušet každý, a nespočet turistů to také neustále dělá. Projde se po něm až třicet tisíc lidí denně a snad jen znuděný a zaneprázdněný starousedlík to dokáže bez jediného obdivného zastavení.
Místo pro Karlův most totiž nemohlo být zvoleno lépe. Máme odtud jako na dlani Pražský hrad, Národní divadlo i Rudolfinum, romantickou Čertovku nebo ostrov Kampu lákající k procházkám a v dálce už nás zve k dalšímu poznávání metropole třeba Petřín nebo Letná.
Architektonický skvost stověžaté Prahy však soupeře v malebnosti bude jen těžko nacházet…
