Zdánlivý nesoulad mohutné kopule a stejně vysoké štíhlé zvonice je poznávacím znamením bohatě zdobeného chrámu svatého Mikuláše.
Stavba na Malostranském náměstí je jednou z nejvýznamnějších památek pražského baroka, a takové hodnocení už vzhledem k úrovni pražské historické architektury něco znamená.
Postavit chrám, který je dnes všeobecně uznáván za jednu z nejcennějších barokních památek Prahy, rozhodně nebylo jednoduché. Budoval se přibližně sto let, a tak je jasné, že nemohl být dílem jediného stavitele.
Ovšem jména těch, kdo se na jeho vzniku podíleli, vzbuzují úctu všechna. Kryštof Dientzenhofer, jeho syn Kilián Ignác Dientzenhofer či Kyliánův zeť Anselmo Lurago patřili mezi špičku dobových architektů.
Práce na celých sto let
Chrám se stal součástí jezuitského profesního domu, rozlehlé stavby vévodící Malostranskému náměstí. Jezuité tu v roce 1673 hodlali vybudovat své nejvelkolepější sídlo v Čechách, a chybět tedy nemohl ani náležitě reprezentativní svatostánek.
Autoři projektu chrámu se inspirovali – jak už to v jejich době bylo u jezuitských staveb obvyklé – mateřským kostelem Tovaryšstva Ježíšova Il Gesù v Římě, jednou z prvních staveb barokního slohu a vzorem stovek jezuitských kostelů po celém světě.
Plány měly původně ovšem trochu jinou podobu, než jakou pak výsledné dílo pod rukama zmíněných mistrů stavitelského řemesla dostávalo.
Původní oválný prostor s renesančními prvky se na počátku 18. století začal měnit ve složitou geometrickou soustavu prostupujících se válců zakončených složitou klenbou.
Okouzlení českého básníka
V polovině 18. století se chrám konečně dočkal vysvěcení, ale dalších dvacet let trvalo, než ho poslední řemeslníci a umělci mohli nadobro opustit.
Chrám je nepřehlédnutelný díky své kopuli o úctyhodném průměru dvaceti metrů, vysoké 57 metrů a tvořící tedy nejvyšší pražský interiér.
Monumentální okna se starají o originální osvětlení, nezaměnitelnou podobu vtiskla chrámu kombinace právě této masivní kopule se štíhlou zvonicí o stejné výšce.
„Se vzdušným, lehkým půvabem, plný barev a světel vznáší se jeho těžký masiv k obloze,“ píše o chrámu s obdivem český básník Jaroslav Seifert.
To, co zůstává očím pozorovatele skryto, jsou pak rozlehlé krypty s valenými klenbami pod celým půdorysem chrámu.
Trest pro zvědavého mnicha
Také interiér chrámu si zaslouží obdiv, ostatně je vedle katedrály sv. Víta považován za vrcholnou ukázku pražské sakrální architektury. Ve výzdobě převládá mramor a zlato, zdejší varhany vyzkoušel i Wolfgang Amadeus Mozart.
Chrám obsahuje na 3000 čtverečních metrů nástěnných maleb a jeho chloubou jsou kromě pěti desítek soch i obrazy od českého barokního malíře Karla Škréty, například Ukřižování v kapli sv. Barbory a pašijový cyklus v emporách kostela.
Nástropní freska patří k největším v Evropě a váže se k ní legenda o potrestaném zvědavci. Malíř si údajně nepřál, aby ho kdokoliv při práci pozoroval, ale jeden z mnichů neodolal a skrytý za sloupem umělce sledoval.
Ten ho ovšem odhalil a na oplátku ho zvěčnil ve své fresce ve stejné situaci, tedy jako neodbytného slídila schovaného za rohem. Autora hlavního oltáře sice neznáme, ale víme, že dřevěné polychromované dílo pochází z počátku 18. století.
Chrám však skrývá i několik dalších oltářů, a můžeme si povšimnout, že například na oltáři sv. Kateřiny je kopie Pražského Jezulátka.
Kulisa pro rej upírů
Pro cizince, kteří prozatím neměli možnost se do Prahy podívat a chrám svatého Mikuláše navštívit, je přece jen jedna drobná možnost, jak do něj nahlédnout, i když milovníci církevních památek nejspíš nebudou z takové propagace nadšeni.
V roce 2004 se v hlavním městě natáčel americký hororový film s hvězdným obsazením Van Helsing. Kostel svatého Mikuláše posloužil filmařům jako místo, kde se odehrává upírský ples.
Památkáři sice zakázali používání těžkých kamerových jeřábů i pyrotechnické efekty, ale i tak scéna s tančícím Draculou působí zajímavě. Tak náročné kulisy by ani nejlepší filmové studio postavit nedokázalo.
Malou komplikací bylo jen to, že před natáčením bylo nutné chrám odsvětit a po jeho skončení opětovně vysvětit. Atmosféra ale určitě přispěla k tomu, že snímek za pouhý první týden promítání vydělal přes sto milionů dolarů.
Zákeřní střelci i tajná policie
Pohledy na Prahu se otevírají z mnoha vyvýšených míst, ale jeden z nejkrásnějších čeká právě v chrámu sv. Mikuláše. Můžeme totiž vystoupat na štíhlou zvonici z roku 1755 vysokou 79 metrů.
Celkem 215 schodů nás sice dovede jen do výšky 40 metrů na ochoz, ale i tak se dostaneme vysoko nad malostranské střechy a můžeme obdivovat poezii této části města.
Zvonice původně sloužila také jako požární hláska a byla dokonce poslední takovou věží na území Prahy. Ve 20. století už se svým posláním tolik chlubit nemohla.
Za Pražského povstání v roce 1945 si tu Němci zřídili kulometné hnízdo, z něhož ostřelovali Pražany, v 60. letech pak věž sloužila jako pozorovatelna Státní bezpečnosti s krycím jménem Kajka, protože v okolí sídlilo hned několik velvyslanectví západních států.
Věčně zmrzlý unavený věžník
Přestože věž je opticky součástí chrámu, nikdy k němu oficiálně nepatřila. Zatímco chrám byl ve vlastnictví církve, věž byla vždy městská.
To je nejspíš také důvodem, proč zvenčí vypadá stejně honosně jako celý chrám, ale její interiér je strohý a o poznání chudší. Od roku 2019 je přístupná veřejnosti, a možná nás překvapí, co všechno se do takového tenkého válce vejde.
Najdeme tu byt věžníka, vlastně byry dva, protože v pozorování se bylo třeba střídat. Povinností věžníka bylo čtyřikrát do hodiny obejít ochoz a zkontrolovat, zda někde nestoupá dým z požáru.
Pokud ho objevil, vyvěsil červenou vlajku a hlásnou troubou z výšky upozorňoval hasiče.
Při prohlídce skromného příbytku si snadno představíme důvod věžníkových věčných stížností na problémy se zimou a vytápěním či s neustálou nutností vynášet všechno do bytu po úzkém schodišti.
S vynálezem telegrafu pak na sklonku 19. století funkce věžníka přestala být nepostradatelná.
Tajemná chodba v podzemí
Ve věži je také černá kuchyně, jediná dochovaná a veřejně přístupná černá kuchyně městského typu u nás, i s nezbytným dýmníkem neboli otvorem pro odchod kouře. Stavitel Kylián Ignác Dientzenhofer dokonce vymyslel i unikátní systém záchodu.
Díky důmyslnému odvětrání odpad rychle vysychal, a tak stačilo, aby městský zřízenec přišel vynést odpad pouze čtyřikrát do roka.
Na oběma byty je pak prostor se zvony, které byly původně čtyři. Kombinace jejich tónů pak oznamovaly nejrůznější zprávy od církevních událostí přes živelné katastrofy včetně požárů. Do dnešních dnů se však ze zvonů zachoval jediný.
Stejně jako samotný chrám nese jméno svatého Mikuláše a odlil ho už v 16. století věhlasný Brikcí z Cimperka, považovaný za největšího českého zvonaře všech dob.
Za svůj život odlil na osmdesát zvonů a jeho odkaz tak připomínají také třeba zvony ve věži baziliky sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Možná nás v budoucnu čeká ještě vyřešení některých tajemství zvonice.
Při rekonstrukci před pěti lety narazili dělníci na zazděnou chodbu, o níž neexistují historické záznamy.
Kam tedy vede schodiště do zavaleného podzemí, zatím nikdo netuší… Prohlídku můžeme spojit s návštěvou některého z mnoha pořádaných koncertů, které se v sezoně konají každý den kromě úterý.
Mikuláš není v Praze jenom jeden
Pokud budete v Praze hledat chrám sv. Mikuláše jen podle názvu, může se vám stát, že zabloudíte a ocitnete se u úplně jiné stavby. Když už tam ale budete, rozhodně stojí za to si prohlédnout i Mikulášovu konkurenci.
Kostel sv. Mikuláše, Staroměstské náměstí
Barokní skvost architekta Kiliána Ignáce Dientzenhofera vznikl v roce 1737 na místě pět století starého vyhořelého gotického kostela jako protiváha kostela Matky Boží před Týnem, který stojí na opačné straně náměstí.
Jeho sláva po dostavění netrvala dlouho, protože za panování císaře Josefa II. byl kostel odsvěcen a vybavení rozprodáno. Za napoleonských válek se tu skladovalo obilí, později se stavby ujala pravoslavná církev, od roku 1920 tu pak působí církev husitská.
Návštěvníci hlavního města kostel dobře znají také díky často pořádaným koncertům.
