Podle pověsti přišla do Říma za králem Luciem Tarquiniem Superbem, jenž žil přibližně v letech 534–495 př. n. l., neznámá stařena a nabídla mu ke koupi devět knih za cenu tří set kusů zlata. Knihy mu měly odhalit budoucnost světa.

Králi se však cena zdála vysoká, a tak stařenu odmítl. Po několika týdnech za ním přišla opět a nabídla mu za stejnou cenu šest knih. I to však bylo pro krále neakceptovatelné a odmítl ji. Za nějaký čas však přišla ještě jednou a nabídla mu už jen tři knihy.

Cena však zůstala stejná. Král se v tuto chvíli zeptal, co udělala s těmi ostatními knihami, a ona mu odpověděla, že je spálila. Lucius byl však již natolik zvědav, co v knihách je, že mu je stařena neustále nabízí, že poslední trojici koupil.

Za původní cenu tak získal pouze třetinu nabízeného zboží… Ona stařena poté odešla a už ji nikdy nikdo nespatřil. Údajně to měla být známá věštkyně Sibyla z Cumae, a tak se knihám začalo říkat Sibylské knihy.

Byly uloženy do Jupiterova chrámu a hlídali je tamní kněží, kteří v nich v případě hrozícího nebezpečí hledali odpovědi, jak blížící se pohromu odvrátit. Knihy měly být zničeny při požáru v roce 83 př. n. l.

Slavná věštkyně, která se vlastním jménem jmenovala Herofilé, pocházela z Malé Asie a na bohu Apollonovi si vymohla tak dlouhý život, jehož roky měly odpovídat počtu zrnek v hromadě písku, že se stala de facto nesmrtelnou.

V době setkání s Luciem jí bylo přes 700 let, a proto si již přála zemřít, neboť byla příliš unavena životem. Apollon ji poté proměnil v šelest hlasu v jeskyni v Cumae.

Tolik pověst…

Poselství na dubovém listu

Cumae bylo v té době opevněným městem na jihozápadním pobřeží dnešní Itálie, tehdy bylo však součástí Tyrhénského království. Založeno mělo být přibližně v roce 750 př. n. l.

řeckými kolonisty z města Chalkis a postupně se z něj stalo významné obchodní středisko, protože přes něj či v jeho blízkosti procházely důležité obchodní stezky. Přibližně okolo roku 340 př. n. l.

město ovládli Římané a stalo se neméně důležitým bodem na mapě římského impéria. Zkáza města nastala až roku 1205, kdy je vyplenili a zničili Neapolitánci. Město v té době totiž podléhalo pirátům, s nimiž měla Neapol nevyřízené účty.

Zlomky tehdejší slávy se dodnes nalézají při archeologických vykopávkách v okolí. Tak zde byly objeveny například sochy, nejrůznější hrobky včetně hrobek kremačních, ale třeba i klenuté sklepy.

Pod troskami se navíc ukrývalo i několik jeskyní, z nichž jedna měla být sídlem oné slavné věštkyně – Sibyly z Cumae.

Nejslavnější římský básník Vergilius ve svém hrdinském eposu, nazvaném Aeneas, popsal tuto věštkyni při jejím proroctví takto:

„Promění se jí rysy ve tváři i barva pleti, vlasy se jí zježí a zůstanou vztyčeny, poprsí se dme, oddychuje ztěžka a srdce jí divě bije. U úst objeví se pěna a hlas má hrozivý.

Přechází po své jeskyni sem a tam a gestikuluje, jako by chtěla z hrudi vypudit bohy.“

Knihy, které nabízela Luciovi Superbovi, sepsala, když měla vidění o budoucnosti nejen římského impéria, ale celého světa. Svá vidění jinak přezpívávala, nebo je psala na dubové listy, které nechávala u ústí své jeskyně.

Bylo, či nebylo?

A přestože byla dlouho považována za pouhý literární výplod, o němž nepsal jen Vergilius, ale i řada dalších méně známých autorů, ukázalo se, že to úplný výplod fantazie nebyl… Ve svém Pekle o ní psal na počátku 14. století Dante Alighieri, objevila se i v poezii moderního anglického básníka amerického původu Thomase Stearnse Elliota.

Sibyla z Cumae se však neobjevuje pouze v literatuře. Návštěvníci Sixtinské kaple ji mohou spatřit mezi dalšími postavami, kterými tento svatostánek vyzdobil Michelangelo Buonarroti.

Jako mnoho jiných mytických míst či postav nedala ani Sibyla z Cumae a její věštecká jeskyně spát mnoha lidem, kteří toužili její existenci dokázat.

Po její věštírně se tak pátralo již od dob středověku.

Ovšem jeskyně, která by odpovídala popisu, jak jej nastínil Vergilius, který psal o jeskyni se stovkou otvorů, se podařilo nalézt až v roce 1932 zkušenému italskému archeologovi Amedeu Maiurimu, jenž se podílel i na vykopávkách v Pompejích a Herculaneu.

Je to vlastně 132 metry dlouhá skalní chodba ve tvaru lichoběžníku, která vede ze severu na jih a na jejíž západní stěně jsou v pravidelných rozestupech vyvrtány otvory, aby dovnitř pronikalo světlo.

Chodba má vyústění do čtvercového podzemního sálu, v němž se nachází značné množství výklenků a místností, v nichž pravděpodobně Sibyla pronášela svá proroctví.

Tvar jeskyně i způsob jejího vnitřního provedení podle vědců naznačuje, že jej možná vytvořili etruští otroci v nedobrovolných službách Římanů někdy v 6. století před naším letopočtem.

Sibylina jeskyně se nachází v blízkosti dalších slavných římských jeskyní, které vedou k jezeru Avernus. Toto kruhové jezero přibližně o průměru dvou kilometrů a hluboké asi 60 metrů vytvořené v místě sopečného kráteru považovali Římané za vstup do podsvětí.

Bezpochyby k tomu přispěl i fakt, že jde o oblast sopečné činnosti a v okolí docházelo k výronům bublajícího a po síře zapáchajícího bahna.

Foto: Shutterstock