Neziskovka Brontosauři v Himalájích pravidelně organizuje cesty do Malého Tibetu (Ladakh, sev. Indie), kde se udržela tradiční tibetská kultura až do dnešních dnů.

Ve vesnici Mulbekh pomáhají dobrovolníci mimo jiné s výukou dětí v místní škole. Jak vypadá takové dobrodružství a poznávání dalekých míst?

Proč to v té Evropě děláte tak složitě, když my to děláme úplně jinak?

Během dvoutýdenní prázdninové výuky je úkolem dobrovolníků studium řádně oživit a nabídnout předměty a znalosti, které školáci běžně nezískají. Samotná výuka dětí je nejlepším způsobem, jak poznat kulturu, která je té naší na hony vzdálená.

Na mnoho věcí se tyto děti rády ptají a tyto drobné otázky „proč?“ jen posilují nevšední zážitek a činí pobyt unikátním. Těžko se například vysvětluje, že používání NPK hnojiv může zvýšit výtěžnost polí, když se NPK dá koupit jen stěží, a navíc svou úrodu z pole mají Mulbečané jen pro sebe a rodinu.

Prostředí malé vesnice uprostřed Himalájí skrývá nejednu výzvu. „Nevěřil jsem tomu, že bez teploměru a pouze od oka zvládnu nachystat na plynové plotně kultivační média. Jedné kamarádce jsme zase upekli dort.

I bez pece. Nakonec se dá zvládnout spousta věcí, jen to chce chtít a dobře plánovat,“ říká Vašek Šturza, jeden z dobrovolníků, kteří se cesty zúčastnili v roce 2019.

Je libo maso?

Protože se Ladakh nachází v Indii, každý jako první řeší kvalitu vody. Je pravda, že čím výš jdete, tím je voda bezpečnější, nicméně i přesto je doporučené pít během pobytu jen čaj nebo balené tekutiny.

Opravdu důležité je vyhnout se masu. Místní maso příliš nejedí, a to nejen z náboženských důvodů. Pro Evropany rozhodně není důvěryhodné jíst maso, které celý den visí na sluníčku a lítají na něj mouchy.

Masožravci se však rozhodně nemusí bát, že by v horách bez masa strádali, protože tamní strava je velmi bohatá na koření a masná bílkovina je nahrazena sýrem (nejčastěji paneerem) a vejci. Kdo se přesto bojí, tak není nic lehčího, než si s sebou vzít trošku toho sušeného hovězího a lahvičku soli, protože v Indii oproti nám solí minimálně.

„Jako zarytý konzument masa jsem si nasušil téměř kilo hovězího masa a zavakuoval na menší balíčky. A nakonec jsem za celou dobu neměl potřebu maso jíst. Dokonce to vypadalo, že polovinu mých zásob přivezu zpět do ČR,“ směje se Šturza.

3500 metrů nad mořem

Oblast, kde se dobrovolníci pohybují většinu času, je přibližně ve výšce 3500 metrů nad mořem, přičemž hned po příletu se pár dní aklimatizují v hlavním městě Léhu. Nemusíte se příliš bát výškové nemoci, ale už je to dost vysoko na poměrně zkrácený dech.

„Nezapomenu na svůj první den, kdy jsem po příletu nemohl do deseti minut popadnout dech, jako bych uběhl patnáct kilometrů po krabičce cigaret. Dokonce ke mně na letišti přiskočila pohotová paní a nabízela mi malou kyslíkovou lahvičku, abych se nesesypal, což jsem odmítnul, protože jsem věřil, že se aklimatizuji,“ uvádí Šturza. Na druhou stranu po návratu do nižších nadmořských výšek se nezadýcháte ani při vyběhnutí po schodech.

Vzhůru na cestu

Dvoutýdenní dobrovolnictví se zakončuje velkým „assembly,“ kde děti předvádějí své projekty. Pěvecký sbor zpívá, menší děti tancují, větší děti předvádí hlavně svoje nově nabité znalosti. Nakonec dobrovolníkům zapůjčí tradiční ladacké kroje a naučí je základy jejich tanců.

Někteří jen těžko zadrží slzy dojetí, když za nimi děti přijdou a věnují jim nějaké drobné dary, objetí a velké poděkování za krásné dva týdny plné zábavy a nové schopnosti a vědomosti. Na znamení vděku je zvykem v Ladakhu předat okolo krku hedvábný šátek, který se nazývá Gatak.

V takový den jich dostanete třeba osm.

Po ukončení dobrovolnické části programu zbývá spoustu dní na cestování. Většina dobrovolníků se vrací zpět do hlavního města Léh, ale někteří míří na opačný konec do Šrínagaru, hlavního města Kašmíru.

Zkrátka všichni se vydávají už vlastní cestou. „Jako první jsme ještě skoro celá skupina vyrazili sjet na raftech Indus. Pak už šli někteří okusit krásy místních hor a horských stezek, zatímco jiní využili cestování s taxi do zajímavých chrámů a jiných pamětihodností.

Já si spolu s dalšími dvěma kamarády pronajal motorku a vyrazili jsme drandit místní cesty-necesty až do odlehlých koutů. Ať už jsme vyrazili jakýmkoliv směrem, tak i následné dovolenkování po Ladakhu jsme si každý užili.

Už jsme znali místní kulturu. Pochopili jsme nikdy nekončící usměvavost místních prostých obyvatel. Ale hlavně každý z nás jsme se vrátili domů stejní, přesto jiní.“

Ať chcete, nebo ne, ať tomu jdete, nebo nejdete naproti, pobyt mezi budhisty v Ladakhu vám dá několik věcí. Je to určitě klid, změna priorit, celkový pocit zpomalení (proč se taky pořád jenom v životě hnát, ne?), materiální hodnoty ztratí na důležitosti a významnými se stanou ty morální a nehmotné. „Letos se chci vrátit do Mulbekhu znovu. Už nic nehledám. Nepotřebuji nalézt klid tak, jako v roce 2019. Teď už jedu znovu vidět svoje ladacké přátele a předat svou špetku znalostí místním dětem, abych je nadchnul pro vyšší cíle,“ uzavírá Vašek Šturza.

Přihlášky na cestu v roce 2022 lze posílat do konce ledna.

Foto: Katka Pruskova