Strmá a nedostupná skála uprostřed roviny vždycky lákala k osídlení, protože poskytovala bezpečí a dokonalý úkryt. A když je navíc z materiálu, v němž se snadno kutá, může se za staletí proměnit v neopakovatelné bludiště místností a chodeb.

Přestože v názvu této nevšední památky nacházíme většinou slovo „hrad“, těžko bychom se dopátrali přesného data jeho založení, jako tomu u podobných staveb bývá. Na třicetimetrové pískovcové skále dlouhé sto metrů vypínající se nad krajinou plnou rybníků se totiž usazovali lidé už před čtyřmi tisíci lety.

Představovala pro ně přirozené útočiště, protože s tehdejšími zbraněmi byla prakticky nedobytná. Všichni si skálu přizpůsobovali, všichni v ní kutali, aby si vyrobili prostory potřebné k životu. A protože naprostá většina staveb, která na vrcholu Sloupu v průběhu staletí vyrůstaly, bývala dřevěná, zůstaly nám po nich jen vytesané prohlubně v pískovci a zřetelné kapsy určené k uložení střešních trámů.

Při prohlídce Sloupu se nemůžeme těšit ani na dobové interiéry se starým nábytkem a sbírkovými předměty. Prostory ve Sloupu jsou pusté, a přesto nebo právě proto se objekt jako celek může pochlubit zvláštní atmosférou přitahující další a další návštěvníky.

Klášter je lepší než armáda

Až v průběhu 13. století tady rod Ronovců vybudoval stálejší sídlo, které ale měnilo majitele, až se roku 1427 stalo útočištěm loupeživého rytíře Mikuláše Pancíře. Ten odtud podnikal výpravy za kořistí do širokého okolí a není divu, že nakonec ho jeho minulost dostihla a jeho oběti při odvetném útoku hrad vypálily.

O další dvě století později se tu navíc při svém plenění za dob třicetileté války důkladně zastavila švédská vojska pod vedením generála Johana Banéra a ze Sloupu už zase byla jen pustá proděravělá skála.

Z plánů přeměnit Sloup ve slavné poutní místo s klášterem nakonec sešlo, a tak se v něm celých 102 let pak střídali poustevníci, a někteří se hodně zasloužili o její opětovné zvelebení. Ale také o mnoho dalších ve skále vytesaných prostor a chodbiček, které tak dnes historikům prakticky znemožňují odhalit původní podobu hradu ve středověku.

S přestavbami začal poustevník Konstantin, jeho následovník Václav Rincholín zase přidal sluneční hodiny. A na vrcholu skály dodnes shlíží do kraje socha muže s dalekohledem, zobrazující poustevníka Samuela Görnera, který se sem přestěhoval po sedmnáctiletém pobytu v nedaleké jeskyni.

Na Sloupu strávil sedm let, vyráběl tu optické pomůcky a staral se o zahrádku a nakonec odešel do kláštera v obavách, aby nebyl odveden do vojska.

Víte, kudy se chodí do pekla?

Zcela jiné období nastalo hradu v době, kdy ho do svého majetku získal hrabě Filip Josef Kinský. Ze sídla poustevníků bylo náhle příjemné výletní místo, kam za majitelem přijížděly nejvýznamnější osobnosti včetně saského krále Fridricha Augusta nebo císaře Františka Josefa I. Ti samozřejmě nenocovali přímo na skále, pro takové účely rod Kinských vybudoval nedaleko od skály barokní zámek, později přetvořený do empírové podoby.

Dnes je ze zámku domov pro seniory, sám Sloup je kulturní památkou a návštěvníků se v něm vystřídá mnohem víc.

Mohou s průvodcem nebo i samostatně procházet bludištěm vzájemně propojených prostor vytesaných ve skále a obdivovat poustevny, skalní kostel, ambit, kapli z roku 1693, dvouramenné rytířské schodiště, křížovou chodbu nebo obnovenou vinici stejně jako nebo sedm metrů hlubokou džbánovitou zásobárnu obilí nebo také hladomornu, podle momentálního účelu.

Uměle vyhloubené jeskyně neboli grotty bývaly v minulosti vyzdobeny soškami poustevníků. Kdysi do ní byl přístup pouze shora, dnes můžeme dovnitř nahlédnout i z boku. Hradní zbrojnice je na zdech zdobena hrubými reliéfy.

Na Sloupu se tradičně pořádá mnoho kulturních akcí včetně vyhledávaných koncertů při svíčkách a nemálo snoubenců si ho také volí za místo svatebního obřadu. A pokud vám bude kamenné schodiště vedoucí z vrcholu do hlubin povědomé, možná si vzpomenete na vstup do pekla z pohádky S čerty nejsou žerty.

Do pekla se vcházelo právě po severním dvouramenném schodišti v místě původního středověkého vstupu na vrcholku hradu Sloup.

Představení uprostřed lesů a skalPokud při návštěvě Sloupu obdivujeme práci těch, kdo v těžkých podmínkách dokázali vytesat v pískovcové skále místnosti a chodby, můžeme si trochu obdivu schovat pro novější, ale také mimořádnou atrakci.

Sotva půl kilometru od Sloupu vybudovali místní obyvatelé už v roce 1921 unikátní Lesní divadlo, jaké nemá v Čechách obdoby. V pískovcové skále jsou vyhloubeny chodby i pódium, stěna s gotickou bránou a samozřejmě i sedačky pro diváky.

I když se Lesní divadlo se mohlo pochlubit také skvělou akustikou, po válce zůstalo nadlouho opuštěno a areál skončil zdevastován. Až v roce 2004 se podařilo vystavět nové pódium, lavice pro 250 diváků i bránu, přivést elektřinu a ještě v témže roce bylo divadlo znovu otevřeno.

A funguje dodnes. Nezničila ho dokonce ani vichřice, která o tři roky později vyvrátila borovici i s mnohatunovým skalním blokem, který dopadl přímo na pódium.