Úcta k zemřelým se projevuje v každém koutě světa i naší republiky trochu jinak. Šumavští si osvojili velmi svérázný zvyk – stavění umrlčích prken, ze kterých se stalo podivné memento smrti a prostředek, jakým mrtvé uctívat a často i s nimi promlouvat.

Mohla v sobě lože nebožtíků soustřeďovat negativní energii zemřelých a prostupovat i do světa živých?

Drsnou šumavskou krajinou se nese kvílející zvuk chladného větru a ve vzduchu je cítit zvláštní napětí. Je druhý listopadový večer a čas od času se v promrzlé krajině mihotají malá světýlka.

To plápolají plamínky svíček na hrobech a všichni, kterým odešel někdo blízký, připíjí na jeho počest a věnují mu tichou modlitbu, aby jeho duše našla pokoj. Jen jeden mladík, zdá se, památku zemřelých ignoruje.

Ba co víc, nebojí se ani pokoušet paní s kosou a notně posílen alkoholem učiní osudovou sázku!

Všechno má svůj řád

Smrt je s životem člověka těsně spjata. Chodí nečekaně a nedbá, jaká je zrovna roční doba. Zimy na Šumavě bývají kruté.

Promrzlá půda rýče do svých útrob nehodlá pustit a je naprosto nemyslitelné, aby byla v zimě nebožtíkům vykopána místa jejich posledního odpočinku. „V každém stavení byla připravena prkna.

Když někdo zemřel, prkno se umístilo na dvě židle a na něm spočinul nebožtík, dokud se nekonal pohřeb,“ popisuje jeden z pamětníků šumavských zvyků. Mrtvý, řádně na poslední cestu vystrojen, musí ležet tváří ke dveřím, ruce má zkřížené a převázané růžencem.

Jeho klid hlídá pomyslná hradba hořících svící a pozůstalí se začínají modlit, v některých chalupách se dokonce schyluje i k zaříkávacím rituálům!

Síla odcházejících duší?

Umrlčí prkna jsou s nebožtíky úzce spjata a soustřeďují v sobě zvláštní energii. Aspoň lidé tomu věří a opracované, zdobené kusy dřeva po pohřbu umisťují na čestná místa – nejčastěji na rozcestí či ke kapličce, kde jsou zabodnuty do země.

Nikdo se je neopováží zničit, ukrást ani s nimi manipulovat. Kusy dřeva budí respekt, vždyť v minulosti každé neomalené zacházení znamenalo zkázu! Mohla se v prknech umrlců soustřeďovat nebožtíkova energie?

Co když mrtvý neodešel ze světa živých pokojně a bez bolesti? Nasákla do sebe dřevěná lože negativní sílu, která provázela umrlcův odchod ze světa?

Neradno si s nimi zahrávat

Doklady z minulosti hovoří jasně: „Pokud někdo neodolal a použil prkno nebožtíkovo, bylo zle!“ To si na vlastní kůži podle legendy vyzkouší mladík, který uzavře odvážnou sázku:

„O dušičkové noci si přinesu domů jedno umrlčí prkno a vyspím se na něm!“ Jenže prkno, které si mladík hodí na záda, po pár krocích těžkne. Ztěžkne natolik, že hoch sotva popadá dech.

Každičký pokus shodit prkno z beder skončí nezdarem, je jako přikované. Muž padá pod ohromnou tíhou k zemi a není mu pomoci, dřevo nemilosrdně drtí jeho hruď. Druhý den najde nebožáka soused. Zprvu mladíka nepoznává. „Byl jako vetchý neduživý stařec. Pomatený, stále jen něco opakoval,“ vypráví později vesničanům v hostinci.

Raději se jim vyhnout

Legenda o mladíkovi není jediným případem, kdy umrlčí prkna ukázala svou moc. Jakmile je někdo chtěl neuváženě spálit, údajně kusy dřeva vybuchovaly přímo v kamnech. Nábytek vyrobený z prken měl zase přinést do domu smrt! Mohou se duše, připoutané k prknům, skrze ně opravdu vracet?

Zajímavost navíc: Bloudí Šumavou ztracené duše?

Nad močály a mokřinami tančí ve vzduchu modravé a zelenkavé plaménky. Lákají kolemjdoucí, bez toho aniž by jim posvítily na cestu a lapnou svou oběť do zrádných bažin, ze kterých bez pomoci není úniku. Aspoň tak se to tradovalo mezi místními obyvateli drsné Šumavy.

Jiní zase vidí ve světélkujících úkazech zbloudilé duše, kterým ještě nevypršel trest, aby došly pokoje. Ať je to tak, či onak, zatím se nepodařilo bludičkový jev nijak uspokojivě vysvětlit! Jak mohou bludičky světélkovat bez zdroje energie?