Málokterá stavba má to štěstí, že ji na první pohled každý pozná. Vysílač na hoře Ještěd takový je. Přestože v době svého vzniku připadal některým kritikům příliš odvážný a nehodící se do horské přírody, dnes je naopak dominantou kraje a vrchol hory krášlí jako královská koruna.

Z vrcholku hory Ještěd byl vždycky nádherný výhled a když už turistů bylo v polovině 19. století opravdu hodně, podnikaví manželé Haslerovi začali nahoře prodávat občerstvení. Od toho už byl pak jen krůček k vybudování stánku, dřevěné chaty, kamenné chaty a nakonec i vyhlídkové věže.

Poslední generace turistické chaty vyhořela roku 1963 a začalo se uvažovat, čím ji nahradit. Lidé z Liberecka tenkrát uspořádali spontánní sbírku na výstavbu nové chaty. Jenže se objevil ještě mnohem větší plán.

Měla zde vzniknout nejen restaurace s ubytováním, ale také se muselo počítat s možností šíření televizního signálu. A tak byla vyhlášena architektonická soutěž, do níž se nakonec přihlásilo jedenáct uchazečů.

Vítěz, architekt Karel Hubáček, jako jediný dokázal spojit všechny požadované funkce do jediného objektu, ale navíc vytvořil na pohled geniálně jednoduché a krásné dílo. „Prvotní představa ze mě vytryskla.

Koukal jsem na Ještěd a věděl, co musím nakreslit. Prodloužit horu. A dát vysílači tvar kuželu, aby se po něm smýkaly větry,“ vyprávěl Karel Hubáček. „Toužíme po výrobcích nových tvarů, nových barev a nových funkcí.

Nějak jsme ale zapomněli vyžadovat totéž od staveb,“ prohlásil krátce poté, co v architektonické soutěži zvítězil.

Voda teče až nahoru

Postavit na vrcholku Ještědu štíhlou a vysokou stavbu vůbec nebylo jednoduché. S podložím problémy nebyly, vrchol tvoří tvrdý křemencový suk, ale sníh se tu drží až 120 dní v roce a především tu vládne silný vítr, který je schopen dosahovat rychlosti před 80 kilometrů za hodinu a řadí se tak do kategorie vichřice.

Pro stometrovou stavbu bylo třeba vylít železobetonovou základovou desku o tloušťce jednoho metru. Na ní se vztyčily dva soustředné válce, na kterých jsou zavěšena jednotlivá patra. Těch je celkem deset.

Suterén skrývá skladiště a strojovny, první podlaží je určeno pro kanceláře a také pro kuchyň hotelové restaurace. Druhé podlaží s proslulou prosklenou vyhlídkovou terasou je vlastně v úrovni ulice, a tak je ideální pro hotelovou recepci.

Odtud stoupá schodiště do dalšího podlaží s kavárnou, restaurací a reprezentačním salonkem. Dvanáct hotelových pokojů a jeden apartmán architekt rozmístil dokola po celém obvodu stavby. Původně byly pokoje pouze ve čtvrtém patře a nad nimi byly zřízeny ubytovny zaměstnanců, později se i toto podlaží proměnilo v hotel.

Málokdo by čekal, že až v osmém a devátém patře leží nádrže na pitnou vodu a záložní baterie. Nádrž na vodu má tisíc litrů a čerpá se do ní voda ze studní vyvrtaných v polovině kopce. Desáté patro logicky zaujímá strojovna výtahu.

Kam dnes uvidíme z okna?

Přestože v budově existuje hotelová a radiokomunikační část, obě žijí vlastním životem. Mezi nimi jsou k dispozici jen dva průchody. Kromě televizního vysílání má Ještěd samozřejmě i další využití. Svá zařízení tu mají mobilní operátoři, policie i armáda.

Hoteloví hosté na Ještědu nikdy nevědí, na jaký výhled za oknem se zrovna připravit. Mohou celý den zírat do mléčné mlhy a poslouchat skučení vichřice, ale zrovna tak se jim může naskytnout úžasný výhled na stovky kilometrů.

Vidět je možné Prahu, dohlédnout se dá až na Šumavu a říká se, že nejlepší výhled je na sever, protože první větší hora leží tím směrem až ve Švédsku. V pokojích pak mohou hosté vzpomínat na dobu, kdy byl Ještěd zbrusu nový.

Černý nábytek odpovídá době, v níž byl vyroben, a nostalgie přímo dýchá i z obkládaček v koupelnách. Nic z toho ale nepůsobí zastarale. V tom je další neopakovatelné kouzlo stavby, která i téměř po půl století stále působí jako z budoucnosti.

Věž chráněná mopedem

Výstavba celého objektu od položení základního kamene ke slavnostnímu otevření v červenci 1973 trvala téměř sedm let a vyšla tenkrát na 64 milionů československých korun. Televizní signál už se odtud ale přenášel dva roky před dokončením stavby.

Proslulý tvar rotačního hyperboloidu stavbě dodává vnější plášť tvořený v obytných podlažích hliníkovými panely, ve vyšších patrech panely laminátovými. Právě tady sídlí parabolické antény vysílačů, a tak kolem nich nemohou být umístěny žádné prvky rušící elektromagnetické vlny.

Nic v těchto místech nesmí být z kovu, plastové jsou dokonce i šrouby. Sklolaminátový plášť tvoří dvě vrstvy, prostor mezi nimi vyplňuje osm centimetrů pěny. Laminátové pásy jsou dlouhé dvanáct metrů a traduje se, že při jejich výrobě bylo třeba ve výrobní hale vybourat jednu stěnu, aby mohly pásy ze stroje vyjíždět vcelku.

Pro eliminaci povětrnostních vlivů bylo třeba vyvinout některé nové, patentově chráněné postupy a technologie. Uvnitř stavby je na vrcholku zavěšeno speciální kyvadlo vážící 800 kilogramů, jehož úkolem je tlumit kmitání věže.

Je zavěšeno na krátkých čepech a malých tlumičích, které konstruktéři tenkrát vymontovali z malého mopedu.

Krása, která sbírá ceny

Pokud budeme chtít Ještěd navštívit, přivede nás k němu silnice z Horního Hanychova, na níž najdeme parkoviště s odbočkou k hotelu. Zdatnější výletníci přicházejí po turistických značkách a po naučné stezce Terasy Ještědu, pro cyklisty je zase výzvou cyklotrasa 3007, která končí až na vrcholu.

A zapomenout nesmíme ani na kabinovou lanovku, jejíž horní stanice stojí sotva sto metrů od vysílače. Také lanovka překonávající výškový rozdíl 403 metrů vede z Horního Hanychova. Silueta hotelu a vysílače už je dnes stálou součástí Liberce.

Ostatně ji najdeme na městském znaku, ve svém logu ji má místní vysoká škola i fotbalový klub Slovan. A hodně řádků bychom popsali, pokud bychom chtěli vyjmenovat všechna uznání, která stavba za dobu své existence posbírala doma i ve světě.

Autor projektu Karel Hubáček obdržel cenu Mezinárodní unie architektů, což je nejvyšší ocenění, kterého kdy český architekt dosáhl. V roce 2000 pak byl Ještěd poctěn titulem Nejvýznamnější česká stavba 20. století.

Nejen že byl vyhlášen národní kulturní památkou, ale byl zařazen i do oficiálního seznamu, z něhož jsou vybírány objekty navrhované k zařazení do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.