Místo na protáhlém ostrohu nad řekou Moravicí si lidé vybrali k osídlení už před čtyřmi tisíci lety.

Trvalou stavbu, která měla přežít staletí, tu však až v polovině 13. století začal budovat král Přemysl Otakar II., po jeho smrti se tu usadila jeho ovdovělá choť Kunhuta.

Nějakou dobu byl hrad sídlem Opavského knížectví, to pak ale své centrum přeneslo přímo do Opavy a význam Hradce náhle už nebyl to, co dřív. Nepomohlo ani to, že se načas ujal majetku další král, Jiří z Poděbrad.

Areál prodělával změny, o které se staraly požáry i osvícení architekti, ale až za vlády Rudolfa II. na přelomu 16. a 17. století došlo k opravdu výrazné proměně Hradce.

Vlivný dvořan a diplomat Kašpar Pruskovský tehdy zahájil přestavbu hradu na pohodlné renesanční sídlo. A protože mu do toho neblaze vstoupila třicetiletá válka, bylo z Hradce staveniště až do konce 17. století.

Už tenkrát získal zámek podobu čtyřkřídlé budovy s rozlehlým nádvořím, ale ani takový ho dnes neznáme. Až o celé století později se rozhodl Hradec od základu změnit rod Lichnowských. Měli důvod chtít tu nejelegantnější rezidenci.

Přátelili se totiž s největšími osobnostmi své doby, a tak na Hradec příjížděly vzácné návštěvy v podobě Ludwiga van Beethovena, Ference Liszta nebo Nicola Paganiniho.

A osud knížata Lichnowská k modernizaci Hradce i tak trochu přinutil, když nechal zámek roku 1796 vyhořet.

Hrad, který jde jen odstřelit

Obnova zámku s sebou přinesla jeho rozdělení na dvě části, které býváme zvyklí označovat podle barev. Původní komplex dostal jméno Bílý zámek.

Při přestavbě bylo nutné zbavit se mnoha stále ještě dochovaných a teď trochu překážejících částí původního hradu, což se vzhledem k fortelnosti práce středověkých zedníků neobešlo bez zásob střelného prachu.

Navíc přibylo také hospodářské zázemí v novogotickém slohu, označované jako Červený zámek. Tím se rozloha zámeckého areálu zdvojnásobila. Až nakonec se nad ním v roce 1887 vztyčila Bílá věž, která měla být součástí plánované velkorysé dvojvěžové vstupní brány.

Nakonec věž zůstala osamocena a proměnila se v zásobárnu vody, když v jejím 4. podlaží nechali majitelé snýtovat vodojem o obsahu 25 krychlových metrů.

Voda přiváděná tři kilometry dlouhým vodovodem ze čtyř pramenů v okolí pak zásobovala nejen samotný zámek a konírny, ale také budovy na náměstí, četnickou stanici a městskou kašnu.

Založen byl také přírodně-krajinářský park vynikající kompoziční a dendrologické úrovně.

Strašidlo se slabostí pro ženy

Dříve narození, kteří možná navštívili zámek v Hradci nad Moravicí v dětství a chtěli si svůj zážitek později zopakovat, měli dlouho smůlu. Areál byl v roce 1976 uzavřen a začala zásadní rekonstrukce.

Brány zámku se pro veřejnost otevřely až v roce 1996. Dnes v něm můžeme v rámci několika prohlídkových okruhů navštívit společenské salony a interiéry sedmipokojového knížecího bytu, hostinská apartmá, přijímací lovecký salon, erbovní sál nebo zámeckou kapli se sakristií.

 Zdejší edukační centrum pak nabízí možnost si vyzkoušet nejrůznější předměty spojené se životem na zámku od replik zbroje a historických kostýmů až po nádobí.

Specializované okruhy pak zavedou návštěvníky třeba do zámeckých koníren, do hodinové věže nebo do Bíle věže se sklepením věnovaným nadpřirozeným bytostem.

Možná je to praktická příprava na pokus spatřit zdejší nejslavnější strašidlo – ducha Felixe Lichnowského, sečtělého a vzdělaného muže, který ale podlehl atentátu v Německu a jehož srdce je uloženo ve stříbrné schráně v kostele sv. Petra a Pavla nedaleko zámku.

Nejčastěji je prý Felix v noci k zastižení na schodišti nedaleko kaple. Při setkání bychom měli myslet na to, že Felix, údajně velice pohledný a charismatický šlechtic se slabostí pro něžné pohlaví, nemá příliš v lásce návštěvníky z řad mužů.

FOTO: Creative Commons (úvodní foto: Kankovaa – CC BY-SA 4.0)