Egyptské pyramidy v Gíze, visuté zahrady Semiramidiny, Feidiův Zeus v Olympii, Artemidin chrám v Efesu, mauzoleum v Halikarnassu, rhódský kolos a maják na ostrově Faru. Tyto starodávné divy světa, z nichž se dochovaly jen pyramidy, jsou všeobecně známé.

Avšak existují i jiné výběry divů světa…

Dne 7. 7. 2007 v sedm hodin večer světového času bylo v Lisabonu vyhlášeno sedm nových divů světa. Prostřednictvím SMS je mohli vybírat všichni obyvatelé planety.

Nakonec se sešlo 100 000 hlasů, které ze širšího výběru, kde byl mimo jiné zastoupen i Pražský hrad a Karlův most, vybraly mezi nové divy světa skalní město Petra v Jordánsku, sochu Krista Spasitele v Rio de Janeiru, velkou čínskou zeď, pevnost Inků v peruánském Machu Picchu, indické mauzoleum Tádžmahal, chrámové město Mayů Chichén Itzá v mexickém Yucatánu a římské Koloseum.

Velká čínská zeď

Místo: Čína

Rok: 3. stol. př. n. l.

Na seznamu UNESCO od: 1987

Je zcela suverénně nejrozsáhlejší stavbou planety. Velká čínská zeď se začala stavět ve 3. století před naším letopočtem v době vlády dynastie Čchin jako ochrana před možnými vetřelci zvnějšku. Dnešní podoba pochází z 15.

až 17. století a Čínu křižuje z provincie Kan-su na západě až k Liaotungskému zálivu na východě.

V čínštině doslova „Dlouhá zeď“ (Čchang čcheng) měří nejméně 5000 kilometrů a vysoká je místy až 11 metrů. Čínští vědci nedávno zahájili výzkum, který má zmapovat její trasu a také zjistit přesnou délku zdi.

Ta totiž dosud není známa.

Úřady v Pekingu po desetiletích popřely mýtus, že Velká čínská zeď je jako jediné lidské dílo viditelná z vesmíru. Čínské ministerstvo školství pak nařídilo přepsat učebnice, v nichž se toto mylné tvrzení vyskytuje.

Legendu o viditelnosti nejproslulejší historické památky Číny z kosmu jako jediného lidského díla na Zemi, vyvrátil i čínský astronaut Jang Li-wej, když se vrátil ve vesmírné lodi Šen-čou-5 z oběžné dráhy Země.

Skalní město Petra

Místo: Jordánsko

Rok: přelom letopočtu

Na seznamu UNESCO od: 1985

Petra není jen jméno, které nosí krásné ženy. Když archeolog slyší pojem Petra, okamžitě si vybaví skalní město nacházející se v Jordánsku. Jedná se o téměř neuvěřitelné dílo, které před 2000 lety vytesali do růžového pískovce kočovní Nabatejci.

Obytné místnosti, hrobky, pokladnice, chrámy i lázně, to všechno se zde ve skalách ukrývá. Doslova architektonickým zázrakem je pokladnice Al Khazneh vytesaná do skály. Je dokonale zachovaná, chrání ji totiž okolní útesy.

Preciznost tehdejších stavitelů doslova bere dech. V dobách největšího rozkvětu v první polovině 1. století v Petře přebývalo až 30 000 lidí.

Postupný úpadek Petry nastal s příchodem Římanů. Město se vylidňovalo a poslední lidé z něj odešli během 6. století, kdy kraj postihlo zemětřesení. Petra upadla v zapomnění, o její existenci vědělo jen pár beduínů.

Až v 19. století ji Evropané objevili znovu.

Nedávno přišel španělský astronom Juan Belmonte s hypotézou, že urbanismus celého města je koncipován podle hvězd: „Město je vynikající dílnou pro archeoastronomické i archeotopografické bádání.“

Badatel měřil hlavní památky ve městě, například zmíněnou pokladnici, klášter či královské hrobky, a při analýze údajů ke svému překvapení zjistil, že „posvátná“ astronomie a topografie měly zásadní význam pro orientaci hrobek i chrámů.

Jedna z nejznámějších staveb v Petře, takzvaný klášter, je orientována na západ Slunce v době zimního slunovratu, což je klíčový časový bod ročního cyklu. Klášter byl vytesán do skalnaté hory a zřejmě byl zasvěcen králi Obodasovi nebo bohu Dusharovi.

Zimní slunovrat byl spojován i s narozením tohoto božstva.

Koloseum

Místo: Řím, Itálie

Rok: 80

Na seznamu UNESCO od: 1980

Víceúčelová aréna antické éry, tak by se dalo stručně charakterizovat římské Koloseum. Probíhaly zde nejen dosti brutální zápasy gladiátorů a zvířat, ale třeba i divadelní představení. Byly zde simulovány námořní bitvy, pro tento účel bývala aréna napuštěná vodou z blízkého aquaduktu.

Vešlo se do něj 50 000 sedících lidí, o stadionu s takovou kapacitou si tuzemský fotbalový fanoušek může nechat jen zdát.

Stavba arény začala mezi lety 70 a 72 za římského císaře Vespasiana a byla dokončena v roce 80 za císaře Tita. Za vlády Domitiana (81–96) byly provedeny některé další úpravy. Aréna měla rozměry 83 x 48 metrů.

Její podlaha byla dřevěná a pokrytá pískem. Pod Koloseem byly „šatny“, tedy místa, kde se gladiátoři připravovali na své osudové zápasy. Byly zde i prostory pro dravá zvířata, letopisy hovoří o tom, že do arény byli vypouštěni nosorožci, hroši, sloni, žirafy, zubři, lvi, panteři, levharti, medvědi, aligátoři, krokodýli či pštrosi.

Ti bojovali nejen mezi sebou, ale i proti lidem. V podzemí se také nacházelo velké množství strojů. Výtahy a kladky zvyšovaly a snižovaly scénu a kulisy a vyvážely na scénu uvězněná zvířata. Správci arény využívali i hydraulickou mechaniku.

Když byly hry v 5. století zakázány, Koloseum bylo opuštěno. V dalších stoletích ho poškodila řada zemětřesení i obyvatelé Říma, kteří z něj těžili kámen.

Chrámové město Mayů Chichén Itzá

Místo: Yucatán, Mexiko

Rok: 600 až 1500

Na seznamu UNESCO od: 1988

Vyspělá civilizace Mayů by měla být mementem i pro dnešní společnost. Její extenzivní rozvoj zcela převrátil místní klima a prastará kultura tak nakonec zahubila sama sebe. Ještě předtím se však mayská civilizace dokázala rozvinout do úctyhodných rozměrů.

Svědčí o tom spousta památek, tou nejznámější je chrámové město Chichén Itzá ležící na mexickém poloostrově Yucatán. Kukulcánova pyramida, observatoř Caracol a další unikátní architektonická díla uprostřed džungle jsou stará přes 1000 let.

Otevřená observatoř Caracol, v překladu Mušle, dostala své jméno podle tvaru vnitřního točitého schodiště a sloužila astronomickým účelům.

Mayská kultura byla z evropského pohledu docela drsná. Často zde byli obětováni lidé jako dar bohům, ostatně v Chichén Itzá se nachází Studna obětí. Právě do ní byly vybrané oběti shazovány, zpravidla se jednalo o mladé chlapce.

I vodu z této studny Mayové považovali za pitnou. Součástí města je i hřiště pro jednu zvláštní mayskou míčovou hru zvanou pok-a-tok. Hřiště bylo téměř posvátným místem a samotná hra byla velmi tvrdá.

Jedno z mužstev bylo po skončení zápasu zabito, zda to vítězné, nebo poražené, záleželo na domluvě. Těla pak byla vlečena po zemi, aby nasákla jejich krví, taková smrt byla v místní kultuře nanejvýš čestná.

Pevnost Inků

Místo: Machu Picchu, Peru

Rok: 1450

Na seznamu UNESCO od: 1983

Podle mnohých záhadologů jsou úchvatné památky v peruánském Macchu Picchu důkazem toho, že naši inckou říši navštívili mimozemšťané. Pro člověka, který nepodléhá dänikenovským fabulacím, jsou spíše potvrzením toho, že kultura Inků byla na vysoké úrovni.

Vždyť postavit kamenný komplex s chrámy, paláci, terasami a zahradami ve výšce 2400 metrů nad mořem je skutečně obdivuhodný výkon.

Říše Inků byla rozvrácena střetem s evropskou kulturou. Španělé však komplexy v Macchu Picchu neobjevili, což bylo ohromné štěstí. Vzhledem k tomu, jak se jinde na území Inků conquistadoři chovali, v případě jejich příchodu do Macchu Picchu by z města nezůstala ani pověstná kůlnička na dříví.

Pro svět kultovní město prastaré civilizace objevil až v roce 1911 americký archeolog Hiram Bingham z Yaleovy univerzity. Inkové při svých stavbách nepoužívali maltu ani jiné pojivo. Jejich chrámy vznikly z opracovaných na sebe položených kamenů.

Hlavními stavbami ve městě jsou Chrám větru, Citadela a Místnost vládců. Dodnes není zcela jasné, k jakému účelu město sloužilo, ani jaký byl důvod jeho náhlého opuštění. Moderní výzkumy však naznačují, že spíše než jako obranná pevnost bylo město vystaveno pro vládce Inků Pachacuti.

Mohlo vzniknout jako místo, kam mohla vládnoucí elita uniknout před hlukem a přelidněním ostatních měst Inků, tedy jako jakési rekreační středisko pro vyvolené.

Tádžmahal

Místo: Indie

Rok: 17. století

Na seznamu UNESCO od: 1983

V letech 1628 až 1658 vládl části dnešní Indie panovník jménem Šáhdžáhán. Měl sice svůj harém, ale pro jednu ze svých žen měl skutečnou slabost. Jmenovala se Ardžumand Banu Baygam a králi povila celkem 14 dětí.

To poslední se jí ovšem stalo osudné. Zemřela v šestatřiceti letech a Šáhdžáhána její odchod zdrtil.

Legenda vypráví, že mu během jediné noci zbělely vlasy a nebyl sto po několik dní zastavit svůj pláč. Poté, co se z těžké rány osudu trochu vzpamatoval, rozhodl se na památku své milované postavit mauzoleum.

Tak vznikl jeden ze symbolů Indie Tádžmahal. Výstavba velkolepého díla trvala 22 let a pracovalo na ní 20 000 dělníků. Hrobka je postavena na mramorovém podstavci uprostřed okrasných zahrad. U každého rohu podstavce se tyčí minaret, stavbu ještě doplňují dvě pískovcové budovy.

Bílý mramor putoval do Ágry z lomu vzdáleného 300 kilometrů. Povrch Tádžmahalu je zdobený polodrahokamy i drahokamy, kaligrafická výzdoba je z černého mramoru.

Výška stavby dosahuje 70 metrů, okolní minarety jsou vysoké 40 metrů. Zajímavý je způsob jeho čištění. Indie je rychle se rozvíjející ekonomikou a znečištění ovzduší zde neustále roste. Indické památky, a Tádžmahál není v tomto ohledu výjimkou, tak ztrácejí svou typickou sněhobílou barvu.

Aby se tato barva vrátila, bývá mauzoleum občas celé obalené bahnem. V tu chvíli na něj sice není hezký pohled, ale bahno do sebe vstřebá nečistoty a stavba pak může znovu zářit do svého okolí.

Socha Krista Spasitele

Místo: Rio de Janeiro, Brazílie

Rok: 1931Na seznamu UNESCO od: 2012

Dva fenomény jsou v Brazílii nadevše. Fotbal a hlavně Ježíš Kristus. Největší latinskoamerická země je svou religiozitou známa a také ji dává hlasitě najevo. Kde jinde by se mohla najít gigantická Ježíšova socha žehnající obrovskému městu než právě v Brazílii?

Brazílie se své nezávislosti dočkala v roce 1822. V rámci oslav sta let od této události byl položen základní kámen díla, které se stalo jedním z brazilských symbolů. Slavnostně byl monument stojící na hoře Corcovado odhalen 12.

října 1931 a jeho autorem je francouzský sochař s polskými kořeny Paul Landowski.

Ohromný kolos měří 30 metrů a váží 1145 tun, čímž se vyrovná váze sedmi obřích letadel Boeing. Základní konstrukce je železobetonová, ale povrch je z mastku. Tento materiál je snadno opracovatelný, a navíc tolik nepodléhá povětrnostním vlivům.

Zajímavostí je, že malta použitá při stavbě sochy obsahuje kromě běžných ingrediencí i poněkud neobvyklé složky jako cukr, a dokonce velrybí tuk.

Do roku 1994 byl brazilský monument nejvyšší sochou Ježíše Krista na světě. Nyní mu patří třetí příčka, v západopolském městečku Świebodzin je Kristus vysoký 36 metrů a ten v bolívijské Cochabambě měří 34 metrů.