Přes čtyři staletí už je v podstatě jen ruinou. Původní pyšný hrad v lesích proto místo urozených pánů osídlili lupiči, kterým přišly náramně vhod podzemní chodby vyhloubené v okolních skalách. Skrývá se tam stále jejich zlatá kořist?

Říká se, že to, co bylo dosud objeveno v podzemí Frýdštejnského hradu, je jen zlomek rozsáhlého bludiště chodeb, které se pod hradem skrývá.

Tak jako u většiny skalních hradů Českého ráje totiž i pro Frýdštejn platí, že vyrostl v pískovcových skalách, které se staly součástí původní pevnosti.

Zvláštností této zříceniny je i to, že hrad postavený v polovině 14. století zůstal brzy v podstatě opuštěný a jako zřícenina je popisován už v roce 1591. Nezůstal ale opuštěn docela, stal se totiž vítanou skrýší pro bandy zloduchů.

Tajemné podzemní hradu

Hloubení podzemních chodeb a umělých jeskyní bylo i s primitivním vybavením poměrně jednoduchou záležitostí. V pískovci tak stavitelé vytesali místnosti, od malých komůrek po rozlehlejší komnaty, a vše bylo propojeno s kamennou hradní stavbou.

Je tedy velice pravděpodobné, že tu může opravdu existovat řada neobjevených prostor, jejichž vchody jsou dokonale zamaskovány. A právě tam by se mohly skrývat ony pohádkové poklady.

Co by to bylo za hrad, aby neměl svoji tajnou chodbu, která by v případě ohrožení umožnila obráncům hradu uniknout. Podle legend ji má i Frýdštejn, ale dosud se nikomu nepodařilo ji objevit.

Objevena byla pouze uzounká úniková chodbička, kterou obránci hradu mohli využívat například pro vyslání posla. Protáhli by se jí nejspíše jen trpaslík nebo dítě.

Temná historie

Frýdštejn, který se objevil také v pohádce O princezně Jasněnce a létajícím ševci či v Tajemném hradu v Karpatech, stojí v poměrně nepřístupném místě, ukryt uprostřed hlubokých lesů, není tedy divu, že hrad osídlili středověcí lupiči, kteří v něm našli dokonalou základnu pro své výpady do okolí.

Na hradě se během staletí vystřídalo dokonce několik skupin lapků a legendy vyprávějí, že po mnoha z nich zde zůstaly zakopány jejich poklady.

Ti, kteří znali jejich úkryt, však byli nejspíše zabiti královskými vojáky nebo zemřeli jiným způsobem a na poklady se zapomnělo. V pověstech se můžeme dočíst i o ďáblovi, který na Frýdštejně řádil a spolu s dalšími démony si jej zvolil za svůj příbytek.

Lidé z okolí slýchali z hradu podivné zvuky, děsivé skučení a vídávali i tajemný oheň, hořící v hradní zřícenině. Lovcům pokladů však nedá Frýdštejn spát. Už z 18. století existují záznamy o hledání frýdštejnského zlata a pátrání neustává ani dnes.

Zlato pro nevěstu

O pokladu se dozvěděl od místní čarodějky i chudý chlapec z Turnova, prý se jmenoval Jiřík Pecina, který se zamiloval do dcery místního boháče. Ten ji ale samozřejmě nechtěl provdat za nějakého chuďase.

Naopak dal vyhlásit, že jeho Jitku si vezme ten, kdo mu přinese pytel zlata. Jiřík se od vědmy dozvěděl, že zlatý poklad na něj čeká v podzemí hradu Frýdštejn, ale musí si dát dobrý pozor, protože jej hlídají čerti.

Jiřík se tam tedy vypravil za jedné tmavé noci. Slezl po příkrých schodech do podzemí a svítil si loučí. Náhle se ozvaly jakési podivné zvuky a v jedné chodbě se objevily temné stíny, vlekoucí těžký pytel se zvonícím zlatem.

Je holý život

Čarodějnice však Jiříkovi poradila i to, jak se má s temnými silami v podzemí vypořádat. Na její naléhání se oblékl do bílého rubáše a vzal s sebou i lebku. Když začal v podzemní chodbě odříkávat modlitbu proti zlým silám. Stíny se s jekotem rozplynuly.

Zároveň ale Jiříkovi zhasla pochodeň a on si ve tmě poranil nohu. Musel tedy nechat poklad pokladem a jen tak, tak se vyškrábal polomrtvý z podzemí ven.

Svůj zážitek si ale nenechal pro sebe a doslechl se o něm i syn jednoho bohatého měšťana, který se sám do podzemí vypravil a skutečně odtud zlato přinesl. Místo Jiříka si tedy měl vzít Jitku on, svatbu ale přerušil příchod biřiců a ženich skončil v žaláři.

Vyšlo totiž najevo, že poklad byla vlastně kořist loupežníků, kterou si odnesli z nedalekého Hrubého Rohozce. Když zahlédli ve sklepení Jiříka v rubáši, lup zahodili a s hrůzou prchli.

Legenda je ale bez šťastného konce, protože Jitku prý její otec přece jen později provdal za jednoho z místních boháčů.