Když se řekne Opočno, nejspíš se každému vybaví překrásné zámecké nádvoří s výstavnými arkádami. Zámek v Opočně ovšem může nabídnout mnohem víc než možnost na vlastní oči spatřit výjev z turistických prospektů.

Kdybychom měli tu schopnost prolétat staletími a sledovat, co je kde zajímavého, nejspíš by nás zaujalo, co se děje nad skalnatým údolím Zlatého potoka na jižním konci Opočna.

Už někdy v polovině 11. století bychom tu spatřili hradiště střežící zdejší obchodní stezku proti výbojným polským knížatům. Byli bychom pak svědky ničivého požáru, který zanechal hradiště v troskách, a sledovali bychom také na jeho místě budování kamenného gotického hradu rodu Drslaviců.

Drželi bychom úspěšně palce jeho obyvatelům při obléhání Janem Žižkou a ronili bychom jistě slzy, když byl po jeho smrti přece jen dobyt a vypálen Žižkovými radikálními příznivci zvanými sirotci. Od té doby už by nás ale pohled na Opočno jen a jen těšil.

Pro vodu je tady věž

Po poboření hradu zůstaly z kdysi pyšné pevnosti jen zlomky. Třeba okrouhlá věž s arkýřem, kterou odborníci považují i v evropském měřítku za vzácnou a která byla možná takzvanou věží studniční, určenou k zásobování hradu vodou.

I ona se ale později v období renesance dočkala stavebních úprav.

Do těch se nejvíce pustili Trčkové z Lípy – mocný rod, který Opočno a celé okolní panství na konci 15. století získal za 20 000 uherských zlatých.

Z Opočna se mělo stát reprezentativní centrum, a tak se hrad začal pozvolna měnit ve výstavný zámek. Právě tehdy se poprvé objevily později tak slavné monumentální arkády a fasády se sgrafitovou výzdobou.

Osvícený Vilém Trčka nasbíral inspiraci při svém pobytu v Itálii, a tak přidal i třeba kapli Nejsvětější Trojice s renesanční rodovou hrobkou.

Celý svět v jednom parku

Další změny v podobě zámku už obstaral další významný šlechtický rod. Colloredové z Wallsee ale nezačali právě šťastně. V roce 1690 jim nedávno nabytý majetek zničil rozsáhlý požár, a tak byli k přestavbě vlastně přinuceni.

Pojali ji v barokním duchu, jak velela doba, Fasády už dostaly současný vzhled a zámek se proměnil v dvoupatrovou budovou tvořenou třemi křídly. Samozřejmě nesmíme zapomenout ani na park. Obdélnou renesanční zahradu založili už Trčkové, Colloredové ale v dosud neupravené části pozemku zřídili anglický park, který – opět v duchu doby – vybavili romantickými stavbami a vodopády.

Díky své šťastné poloze se park může pochlubit několika odlišnými klimatickými oddíly umožňujícími pěstování zcela odlišných druhů. Chladnější a stinný severní svah obsadily především jehličnany, pozvolnější a slunný svah jižní je domovem listnatých stromů.

Tam, kde se na dně údolí lesknou hladiny rybníků na Zlatém potoce, jsou zase podmínky pro teplomilnější dřeviny a v prostoru před trčkovským letohrádkem se usadily exotické druhy včetně jinanů dvojlaločných nebo zeravů japonských.

Popravčí meče i vzácné knihy

Pokud se dost nabažíme krásy opočenského zámku zvenčí, můžeme v obdivu pokračovat i v interiéru. Tady na návštěvníky čekají rozsáhlé sbírky v čele s kolekcí historických zbraní, jednou z nejvýznamnějších v rámci celé České republiky.

Na své si v ní přijdou milovníci snad všech dob a regionů. Jsou tu ukázky práce nejvýznamnějších puškařů, ale také renesanční kuše či gotická kopí. Hodně prostoru věnovali autoři zdejších sbírek lovu, o čemž svědčí třeba výběr loveckých tesáků nebo trofejí.

Nechybějí vzorky plátové zbroje šlechtické i žoldnéřské a za zbraně jistě můžeme považovat i kolekci německých či francouzských popravčích mečů.

Procházka zbrojnicí nás pomyslně zavede nejen do Evropy, ale i do Japonska, Číny, Barmy, Thajska, Indie, Indonésie, Turecka a dalších zemí. Obdivovatelé umění budou určitě blahořečit Colloredům za jejich rozhodnutí soustředit na sklonku 19.

, století na Opočno svou vyhlášenou sbírku obrazů, kterou tenkrát už více než století pečlivě skládali. Katalog sestavený v roce 1929 čítal 471 položek a dnes si nejzajímavější kousky můžeme prohlédnout ve dvou zámeckých sálech.

Škoda jen, že se nepotvrdila naděje, že jeden z obrazů by mohl být dávno ztraceným dílem samotného Hieronyma Bosche nazvaným Dvanáctiletý Ježíš v chrámu. Vědecký rozbor barev a dendrochronologická analýza nakonec Boschovo autorství neprokázaly, ale je možné, že obraz je alespoň dobovou kopií ztraceného originálu.

Josef Colloredo-Mansfeld, významný představitel rodu, proslul na počátku 20. století svými cestovatelskými výpravami po celém světě.

S manželkou Yvonne navštívil několikrát Ameriku, pobýval na Aljašce, ale známé jsou také jeho africké výpravy. Díky němu se Opočno dnes pyšní významnými etnografickými sbírkami zahrnujícími kromě trofejí africké a severoamerické zvěře také oblečení, keramiku nebo košíkářské zboží Indiánů a předměty denní potřeby afrických kmenů.

A ještě v jedné oblasti hledá Opočno jen těžko konkurenci. Takzvaná francouzská knihovna Colloredů čítá kolem 12 tisíc svazků.

Věčné vzpomínky na zlou Mandu

V průběhu dějin zde panující panující rody Trčků a Colloredů se střetávají v pověsti vztahující se k farnímu kostelu, který vznikl z původní kaple svatého Ondřeje. Do zdi jsou tam zapuštěny tři náhrobní kameny s vytesanými podobiznami rytířů.

Představují Trčky z Lipé, kteří jsou zde pochováni.

Traduje se, že když se na Opočně na přelomu 17. a 18. století usadil hrabě Jeroným Colloredo, významný představitel rodu a úspěšný diplomat, nelíbily se mu vzpomínky na rod Trčků, a tak nechal náhrobní kameny z kaple vylámat a pohodit na ulici.

Od té doby ho ale začaly pronásledovat děsivé sny, v nichž se mu zneuctění rytíři zjevovali a pronásledovali ho se zbraněmi v ruce. Nakonec mu nezbylo nic jiného než nechat kameny vyhledat a kajícně je nechat opět zazdít na původní místa.

Od té chvíle směl opět usnout klidným spánkem. Také další místní legendy se vztahují k rodu Trčků. Třeba ta, podle níž Mikuláš Trčka z Lípy pojal za ženu mladičkou Kateřinu ze Šellenberka. Na novomanželku ovšem silně žárlil a jednoho dne opravdu zjistil, že se tajně schází s mladým rytířem Šanovcem.

Toho nechal popravit a svou ženu krutě zaživa zazdít do silné zámecké zdi. A pokud jste příznivci genderové vyváženosti, pak jistě oceníte i pověsti o zlé Mandě, choti Jana Rudolfa Trčky. Ta prý neváhala nařídit všem psům v panství useknout jednu nohu, aby nemohli plašit lesní zvěř a rušit tak panské lovce dodávající zvěřinu na její stůl.

Sám její muž také musel zasáhnout, když příliš tvrdě odírala poddané na daních. Nechal tenkrát sedláky přivézt na voze polena, na která se tradičně pomocí vrubů zaznamenávaly jejich dluhy, a ta polena proti vůli své nelítostné manželky nechal na zámku spálit.

Za tento čin si od poddaných vysloužil věčnou lásku, zatímco jeho choť už navždy zůstala zlou Mandou.

FOTO: Shutterstock