Je nejnavštěvovanějším hradem v Česku, a není se čemu divit. Nabízí totiž ty největší poklady, které sahají až k samým kořenům našich dějin. Po tisíc let je sídlem českých panovníků i prezidentů. Důvodů k návštěvě a důkladné prohlídce Pražského hradu je ale doslova celá hora.

S Pražským hradem se pojí tolik superlativů a světových unikátů, že ani není možné zahájit naše putování nikde jinde. Nejvýznamnější český hrad je totiž zároveň jedním z největších hradních komplexů na světě a patří mu také místo v Guinnessově knize rekordů, a to za největší starobylý hrad světa.

Je také výlučný svou dlouhou nepřetržitou tradicí. Téměř od počátku českého státu a od počátku české církve je totiž nepřetržitě sídlem panovníka či prezidenta a také hlavy církve. Podobná tradice nebyla zachována na žádném jiném místě v Evropě.

Co viděla Libuše Snad každý zná pověst o kněžně Libuši a její vizi města, jehož sláva hvězd se dotýkati bude. Jak to ale se založením města, potažmo hradu bylo ve skutečnosti? Už Jiráskova verze pověsti o Libuši má totiž drobnou chybu v překladu.

V Kosmově kronice, ze které vycházel, se totiž latinsky píše „urbem conspicio“, což bylo přeloženo jako „město vidím“, v té době by ale bylo přesnější říci: „hrad vidím“. Jak to ale bylo se založením Pražského hradu ve skutečnosti, zůstává záhadou.

Sídlem Slovanů byl zřejmě už od 7. století a slavní Přemyslovci jej nezaložili, jen se hradiska zmocnili. Kdo ale na něm vládl před nimi, se přesně neví, i když se často uvádí, že jej založil v 9. století přemyslovský kníže Bořivoj.

V okolí však byly nalezeny stopy po daleko starším osídlení. Pozoruhodné také je, že své vskutku impozantní rozměry, 570 metrů na délku a 128 metrů šířky, má areál už od těchto pradávných dob. Tehdy ale šlo o převážně dřevěné opevnění.

Boj o stolec a trůn To, že byl hrad považován za srdce říše či království, se neříkalo jen obrazně. Znamenal daleko více než jen symbol moci. Už v pradávných časech tu byl kamenný stolec, kam usedal nově zvolený kníže, a později trůn krále.

Navíc platilo, že ten, kdo ovládal Pražský hrad a také trůn, ten byl respektován jako kníže. V praxi to často znamenalo nemilé překvapení. Zvlášť ve 12. století. Tehdy stačilo hrad dobýt silou či lstí a nechat se svými přívrženci prohlásit za knížete.

Původní vládce, který byl třeba na tažení mimo Prahu, pak musel své původní opevnění buď znovu dobývat, nebo přijmout porážku a vzdát se trůnu. Jako příklad může posloužit příběh císaře Zikmunda Lucemburského, kterého sice v roce 1420 husité porazili na Vítkově, a nepodařilo se mu dobýt Prahu, nicméně byl korunován na Pražském hradě a od té doby musel být uznán za právoplatného panovníka.

Domov krále i církve Výjimečnost hradu nad Vltavou je tedy nezpochybnitelná. Stal se však nejen sídlem knížat a králů, ale také hlavním centrem křesťanství u nás. Byl tu postaven první klášter a hrad začal sloužit také jako sídlo pražského biskupa.

Kníže Václav tu postavil rotundu, později přestavěnou na baziliku svatého Víta, kde byly uchovávány posvátné relikvie světců. A když bylo pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství, bylo rozhodnuto o stavbě ještě daleko pompéznějšího svatostánku, ano, svatovítské katedrály.

Ta měla svou velikostí i krásou konkurovat slavným chrámům francouzským. Otec Karla IV., král Jan Lucembruský, položil základní kámen chrámu v roce 1344, nicméně jako mistr stavitel byl povolán francouzský architekt Matyáš z Arrasu a po něm pak dohled nad kameníky převzal neméně slavný stavitel Petr Parléř.

Bohužel husitské války budování přerušily a chrám pak zůstal v různých fázích nedokončený celých 500 let. Katedrála byla slavnostně dokončena až tisíc let po smrti zakladatele původního kostela, knížete Václava, a to v roce 1929.

Nejcennější pokladnice I přesto je svatovítský chrám naprosto výjimečnou památkou. Nejen tím, že se může pyšnit jednou z nejvyšších kostelních věží u nás, která se tyčí do výšky téměř sta metrů. Ale hlavně díky pokladům, které jsou tu uloženy.

Tím největším jsou samozřejmě české korunovační klenoty. Přímo na přání krále Karla IV. byla v chrámu vytvořena speciální pokladnice, kam měla být koruna a další klenoty uloženy. Panovník přitom chtěl, aby síň byla vytvořena nad jižní branou chrámu tak, aby lidé vcházející dovnitř procházeli přímo pod nimi.

Podle Karlova přání měla být koruna navíc navěky uložena přímo na lebce sv. Václava a použita pak jen při korunovacích a jiných výjimečných příležitostech, jichž se král účastnil. Jeho přání se ale splnilo jen částečně.

Už krátce po vladařově smrti byla převezena kvůli husitským válkám na Karlštejn a později byly součástí vídeňské pokladnice, s návratem klenotů do Prahy pak souhlasil až v roce 1790 syn Marie Terezie Leopold II. Habsburský.

Tehdy také vznikla tradice sedmi klíčů od Korunní komory a sedmi osobností, které jedině společně mohou do pokladnice vstoupit. Dnes kromě prezidenta má klíč premiér, předsedové obou komor Parlamentu České republiky, pražská primátorka, pražský arcibiskup a děkan svatovítské kapituly.

Legendární koruna Jen o samotné svatováclavské koruně by se dala napsat celá kniha, kolik je toho na ní výjimečného a zajímavého. Karel IV. dohlížel na její výrobu a nechal do ní vsadit ty nejcennější drahokamy.

Zlato a kameny jí dávají váhu přes dvě kila, do koruny je totiž vsazeno 19 safírů, 44 spinelů, 1 rubín, 30 smaragdů a 20 perel. Mnohé z klenotů jsou přitom daleko starší než samotná koruna. Například safíry, z nichž některé patří k největším na světě, byly součástí šperků patrně již před několika tisíciletími.

Část drahokamů pak zřejmě byla součástí původní přemyslovské koruny. Spojovací pásky, které se kříží nad korunou, zase prý pocházejí z opasku královy manželky Blanky z Valois. Barva kamenů a jejich pozice v koruně ale není náhodná, je podřízena složité středověké symbolice.

Modré, červené drahokamy a bílé perly symbolizují například život a smrt Ježíše Krista. Kdysi byla v koruně navíc uložena posvátná relikvie v podobě trnu z Kristovy koruny. V tomto případě šlo s největší pravděpodobností o dávný padělek, nicméně ten se do dnešních dob nedochoval.

Posledním panovníkem, který si klenot nasadil při korunovaci, pak byl Ferdinand V. v roce 1836.

Doby slávy i úpadku Za svou tisíciletou historii samozřejmě prošel Pražský hrad obdobími lesku, ale také úpadku a bídy. Poprvé pak za krvavých husitských válek neobývaný hrad do značné míry zpustl a dřívější slávu mu začala postupně navracet až na konci 15.

století dynastie Jagellonců. Ti nechali postavit vylepšené opevnění včetně obranných věží na severní straně areálu. A také upravili podobu hradních paláců, díky tomu se například honosný Vladislavský sál ve Starém královském paláci stal největším klenutým sálem tehdejší Evropy.

Po Jagelloncích přišli Habsburkové, kteří zatoužili po tom, aby se jejich sídlo podobalo tehdy moderním renesančním palácům. Nechali proto vybudovat třeba Královskou zahradu s letohrádkem, Míčovnu či Lví dvůr.

Když na trůn usedl Rudolf II., měl hrad podobu velkolepého sídla mocné říše. Ne však nadlouho. Války v 17. století totiž znamenaly další období úpadku Pražského hradu, který se další přestavby na zámecké sídlo dočkal až v druhé polovině 18. století.

Se vznikem republiky pak místo panovníka na Hradě usedl prezident. Tomáš Garrigue Masaryk se ale snažil sídlo nejen zvelebit, ale také otevřít více veřejnosti. K tomu byl povolán významný slovinský architekt Josip Plečnik, který ve 20.

letech minulého století dohlížel na úpravy interiérů i okolí Pražského hradu.

Tajemné hradní podzemí Celá řada záhad se pak skrývá přímo v hradním podzemí, které nebylo dosud cele prozkoumáno. Nicméně ne každý ví o jeho moderní části, kterou nechal vybudovat již zmiňovaný Plečnik.

Jde o podzemní tunel mezi druhým a třetím nádvořím, který má zaručit pohodlný a nerušený pohyb prezidenta po Hradě. Využívá jej i současná hlava státu. Podzemí je tu ale daleko rozsáhlejší. Je tu hrobka ve Svatovítském chrámu či sklepní prostory pod jednotlivými stavbami.

Neméně zajímavé je také rozsáhlé bludiště podzemních chodeb pod Jelením příkopem. Labyrint byl vybudován v minulém století jako kryt pro prezidenta Gottwalda a jeho blízké. Předpokládá se, že jeho chodby měly vést až pod Letnou.

Avšak celý systém nebyl nikdy dokončen. Přesto je tu klimatizace a z nejníže položených prostor se odčerpává voda, aby nebyly zaplaveny. Existují také teorie o tom, že z Pražského hradu mělo vést jakési vládní metro, které by v případě ohrožení zavezlo hlavu státu s doprovodem na Vítkov, kde byla podzemní nemocnice, a případně pak až na letiště do Kbel.

O žádném takovém projektu ale neexistují oficiální záznamy.

Jiří Mareček

Co nesmíte minout při návštěvě Pražského hradu?

Svatovítský poklad – Více než stovku klenotů nedozírné ceny si můžete prohlédnout v zrekonstruované kapli sv. Kříže na II. nádvoří Pražského hradu. K nejvzácnějším vystaveným pokladům patří půlmetrový zlatý relikviářový kříž, který se používal při korunovacích.

Míčovna Pražského hradu – Královskou zahradu v sousedství Pražského hradu zdobí několik krásných památek. Jednou z nich je i renesanční Míčovna, sloužící původně jako sportoviště. Hrála se tu třeba středověká verze dnešního badmintonu, která pocházela z Itálie a stala se nejoblíbenější míčovou hrou v celé tehdejší Evropě.

Bazilika a klášter sv. Jiří – Románská bazilika sv. Jiří je nejstarší dochovanou náboženskou stavbou v Praze. Kostel založil již kolem roku 920 kníže Vratislav, otec sv. Václava, jako druhou svatyni na Pražském hradě.

V její hlavní lodi pak našli v náhrobcích místo věčného odpočinku členové knížecího rodu Přemyslovců.

Zlatá ulička – O tomto slavném turistickém lákadle Pražského hradu se často říká, že tu bydleli alchymisté pracující na dvoře císaře Rudolfa II., to sice není pravda, ale stejně je to jedno z nejmalebnějších míst v Praze.

Mimochodem, pojmenována prý byla podle barvy moči a výkalů, které tudy ve středověku bez kanalizace proudily.