Sklářské město Kamenický Šenov je se sklem navždy spojeno a sklo určovalo běh jeho života i v jiných oblastech. Třeba v architektuře, kterou dnes můžeme obdivovat díky vzniku městské památkové zóny.

Přestože Kamenický Šenov známe jako synonymum sklářství, v době založení města ještě do sklářské slávy hodně chybělo. Spíše zemědělská obec Sonow se poprvé připomíná v roce 1352, ale teprve po třicetileté válce se tu sklářství začalo dařit.

Z kronik známe třeba slavného místního obchodníka Jiřího Františka Kreibicha, který na přelomu 17. a 18. století vyrážel na obchodní cesty až do Stockholmu, Londýna či Cařihradu.

Šenov se postupně měnil a v roce 1787 už v něm stálo 222 domů, převážně zabydlených sklářskými řemeslníky. O pár let později už byly v Šenově čtyři desítky sklářských firem.

Rozvoj města se samozřejmě odrazil i na zástavbě, a i když se Kamenický Šenov vyvíjel poněkud specifickým stylem, kde záplava sklářských dílen netvořila pravidelné ulice s centrálním náměstím, vznikla tu řada pozoruhodných staveb.

V roce 1992 byl Kamenický Šenov vyhlášen městskou památkovou zónou, kterou stojí za to projít a připomenout si zdejší slavnou historii.

Také kostel se leskne sklem

Výchozím bodem se nám může stát zdaleka viditelný orientační bod – barokní kostel svatého Jana Křtitele na Náměstí Míru.

Na místě původního dřevěného kostelíka ho v roce 1718 postavil italský architekt Pietro Paolo Columbani, hranolová věž získala konečnou podobu až po několika desetiletích, když byla původní dřevěná zvonice nahrazena kamennou stavbou.

Z věže dnes zní dva zvony – větší byl ulit v roce 1610. menší je jen o půlstoletí mladší. Zajímavý interiér většinou pochází z 19. století a nebylo by to sklářské město, kdyby sklo nehrálo významnou roli i tady.

Svatostánku totiž vévodí skleněný lustr, který mu v roce 1856 věnovala firma Elias Palme.

Hned vedle kostela nás zaujme patrová fara, která dnešní podobu získala po požáru v roce 1908, kdy nahradila historickou stavbu z roku 1728, a především monumentální památník, využívající podoby čedičových sloupů, připomínající nedalekou přírodní památku Panská skála.

Osmimetrový pomník byl v roce 1912 postaven na počest císaře Františka Josefa I., na vrcholku nejvyššího sloupu tehdy stála plastika dvouhlavého orla. Tu už dnes nahoře neuvidíme, zato je památník doplněn pamětní deskou, připomínající oběti fašismu.

Domov mecenáše umění

V ulici 9. května stojí pozoruhodný dům čp. 221 s mansardovou střechou, patrem obloženým dřevem a dřevěnou pavlačí.

Majitel zdejší továrny na skleněné lustry Elias Palme, ten, který věnoval obří lustr kostelu, v roce 1881 odkoupil starší stavbu na tehdejší ulici Alleestrasse a postaral se o její přestavbu v bavorském stylu.

Později tu bydlel Eliasův syn Franz Friedrich, který stál jako významný sběratel a mecenáš umění také v roce 1923 u založení městského muzea.

Mahárádžovo skleněné posezení

A šenovské sklářské muzeum při své prohlídce města rozhodně vynechat nemůžeme. Vlastní budovu na náměstí získalo už v roce 1927, ale dnes už dávno sídlí v rekonstruované budově na ulici Osvobození, v jednom z typických patricijských domů z 60. let 18. století.

Tehdy ho vlastnila sklářská rodina Johanna Vogela, ale sklářští mistři a obchodníci se v ní pak střídali i v dalších a dalších desetiletích.

Sbírky muzea se specializují na to nejnáročnější ze sklářského řemesla – na ryté a broušené sklo, a to až od 17. století.

Nechybějí samozřejmě klasické ověskové lustry, překvapením pro návštěvníky možná bude unikátní skleněná židle, kterou firma Eliase Palmeho na sklonku 19. století vyrobila pro palác mahárádži v indickém Hajdárábádu.

V letošním roce muzeum zahajuje náročnou rekonstrukci, která se projeví v omezení provozu.

Dva parky září novotou

Pro odpočinek po náročné procházce můžeme využít hned dva městské parky, které se dočkaly obnovy společně v roce 2009. Dvořáčkův park o rozloze 0,86 hektaru vznikl po druhé světové válce, ale nedostatečná péče ho postupně téměř vymazala z městské mapy.

Revitalizace trvala čtyři roky a park se rychle stal jedním z center života obce. Je tu dětské hřiště, hřiště na pétanque, kamenné stolky s šachovnicemi i prostorný dřevěný altán k pořádání koncertů.

Janurův park na březích Šenovského potoka má rozlohu poloviční a jméno dostal po místním učiteli Josefu Janurovi, který park začal budovat v 60. letech minulého století se svými žáky.

Také Janurův park prošel náročnou obnovou, dostal terasu s vyhlídkou, dětské hřiště s vodní kaskádou a jeho součástí je i historická stará studna, objevená při revitalizaci prostoru.

Co nesmíte minout: Sklářská lokálka jezdit nepřestala

Horská železniční trať z Kamenického Šenova do České Kamenice byla uvedena do provozu v únoru 1886, na počátku následujícího století byla pak prodloužena až do české Lípy.

V roce 19912 byl pro technickou nezpůsobilost ukončen i tak stále omezovaný provoz a zdálo se, že horská železnice je odsouzena k zapomnění.

Naštěstí se jí ujal Klub přátel lokálky a podařilo se obnovit příležitostné jízdy historických vlaků, tažených parní lokomotivou řady 422.025 „Arcivévoda Karel“.

Dnes je pět kilometrů dlouhá muzejní železnice, oficiálně trať 082, jinak ale pro všechny sklářská lokálka Šenovka, turistickou atrakcí s víkendovým provozem od dubna do října, na trase stojí čtyři historická mechanická návěstidla a nádraží v Kamenickém Šenově se změnilo v malé železniční muzeum