Už přes sto třicet let tvoří dominantu našeho hlavního města. Petřínská rozhledna měla několikrát namále, ale nezlikvidoval ji požár ani nacistická okupace, a tak se stále pyšně vypíná nad Prahou a láká další a další návštěvníky k rozhledu, jaký nemá obdoby.

Když se Francouzi v 80. letech 19. století připravovali na pořádání své Světové výstavy v Paříži, toužili světu pořádně vytřít zrak a předvést něco, co nikde jinde nemají.

Obdiv si zaslouží už třeba výstavní Palác Trocadéro na břehu Seiny nebo Průmyslový palác s elektrickým osvětlením, které měnilo barvy podle hudby vojenské kapely.

Ale to všechno přece jen bledlo v porovnání s nejúžasnější konstrukcí – třistametrovou ocelovou Eiffelovou věží. Není divu, že když se tenkrát z výletu do Paříže vrátila výprava 363 členů Českého svazu turistů, mluvila jen o Eiffelovce. A také o tom, že Praha by si něco takového zasloužila zrovna tak.

Eiffelovka zůstala pod námi

Praha neměla ani Světovou výstavu, ani tolik peněz, a tak naše česká věž už od počátku měla být svými rozměry poněkud skromnější, jen pětinová. Ovšem co jí chybělo na výšce, to se dohnalo umístěním.

Zatímco Pařížané budovali na rovince, my jsme pod svou rozhlednu podstrčili celý vrch Petřín. A tak v nadmořské výšce 324 metrů, kde Eiffelovka končí, Petřínská rozhledna teprve začíná.

Mistři žhavých nýtů

Stavět se začalo 16. března 1891 a zpočátku samozřejmě stavbaři nešplhali nahoru, ale dolů. Základy totiž sahají až do jedenáctimetrové hloubky. Ale už o dva měsíce později se železná konstrukce začala skládat do patřičného tvaru.

Čeští montéři postupovali stejně jako ti pařížští. Jednotlivé díly konstrukce spojovali rozžhavenými nýty.

Zvědavci s úžasem sledovali, jak je dělníci nahřívají na zemi a pak vyhazují vzhůru, kde je jejich kolegové obratně zachycují kleštěmi a ihned zasazují na místo.

Na rozhlednu lanovkou

Pětkrát menší věž se samozřejmě nestaví tak dlouho, a tak zatímco Eiffelovce to trvalo dva roky, Petřínská rozhledna se otevření dočkala už po pěti měsících, 20. srpna 1891. Také ona se stala jednou z atrakcí velké výstavy, v tomto případě Jubilejní zemské výstavy roku 1891, která dala Praze mimo jiné unikátní objekty na Výstavišti, slavnou Křižíkovu fontánu nebo lanovky na Letnou a Petřín.

Když výstava v říjnu končila, mohla se pochlubit dvěma a půl milionu návštěvníků, a zbrusu novou Petřínskou rozhlednu vynechal jen málokterý z nich.

Výtahem, nebo po schodech?

Z dosavadního popisu by se mohlo zdát, že Pražané prostě slavnou Eiffelovku okopírovali. Petřínská rozhledna svůj vzor sice tvarem poněkud připomíná, ale konstrukci má vlastní, originální.

Uprostřed stojí šedesátimetrový osmiboký tubus, jímž projíždí výtah, na rozdíl od pařížského hydraulického modernější plynový. Kolem ústředního válce se v důmyslné dvojité šroubovici vinou dvě schodiště s 299 schody – jedno pro cestu nahoru, druhé dolů.

Nahoře čekají dva vyhlídkové ochozy ve výšce 20 a 55 metrů a za příznivého počasí návštěvník uvidí nejen celou Prahu pod sebou, ale i Říp nebo Krkonoše.

Neztraťte se v bludišti!

Po skončení Jubilejní výstavy dostala rozhledna nového souseda. Byl sem z Výstaviště přemístěn pavilon Klubu českých turistů – dřevěná napodobenina gotické brány Špička na Vyšehradě.

V něm sídlí slavné Zrcadlové bludiště, které si návštěvníci Petřína s rozhlednou už dávno neodmyslitelně spojují. Můžeme v něm procházet chodbičkami mezi 38 velkými zrcadly a sledovat sami sebe v nejrůznějších pokřivených verzích.

Chodbičky nás pak dovedou do středu objektu, kterému vévodí dioráma připomínající boje na Karlově mostě na konci třicetileté války.