Narůstající napětí mezi Habsburky a Pruskem přinutilo císaře Josefa II. začít se víc starat o obranu svého mocnářství.
Oblast východních Čech měla před případným vpádem pruských vojsk chránit zbrusu nová obří pevnost, která podle vesnice, jejíž místo na návrší nad soutokem Labe a Metuje zaujala, dostala zpočátku jméno Ples.
Volnou ruku při projektu i stavbě dostal věhlasný francouzský architekt a specialista na opevnění Claude Benoît Duhamel de Querlonde a celou akci pojal vskutku velkoryse.
Začaly se hloubit a razit podzemní chodby, vršit zemní valy, a dokonce bylo nutné o kousek přeložit koryta obou řek, takže jejich soutok se posunul o 700 metrů.
Vznikl také umělý ostrov jako součást opevnění a v okolí byly založeny zátopové kotliny, které se měly v případě ohrožení naplnit vodou.
Do práce se zapojilo na dvanáct tisíc dělníků a povolány byly také dvě stovky horníků, protože mnohé chodby a kanalizační štoly nebylo možné vystavět jinak než ražením ve skále.
Na naše domy si děla nepřijdou
Na pevnost se spotřebovalo 360 milionů cihel a celý komplex zahrnoval neuvěřitelné množství specializovaných staveb, které odborníci na opevnění dělí na bastiony, půlbastiony, předbastiony nebo raveliny.
Vzniklo celé město včetně mnoha civilních objektů určených k bydlení. Ty však podléhaly přísným regulacím. Vše bylo podřízeno tomu, aby ani kousek žádného domu nebránilo ve výhledu a aby odolal dělostřelecké palbě.
Celý areál byl slavnostně předán armádě do užívání v září 1787, ani ne sedm let po položení základního kamene.
Místo pevnosti jen žalář národů
Pevnost, kterou posléze císař František II. na počest jejího zakladatele přejmenoval na Josefov, se nakonec ve válce téměř neuplatnila.
Když v roce 1866 Prusové opravdu přitáhli, jednoduše Josefov obešli a s Habsburky se střetli ve slavné bitvě u Hradce Králové. Josefov tedy plnil spíše úlohu obří zbrojnice, muničního a výstrojního skladu a špitálu a na dlouhá léta se také proměnil ve vězení.
Říkalo se mu žalář národů, protože se tu potkávali zajatci z mnoha zemí. Nejprve zajatí Napoleonovi vojáci, pak italští a uherští revolucionáři nebo Turci, později za první světové války i Litevci, Poláci, Rumuni, Rusové nebo Srbové.
Prohlídka za svitu voskovic
Dnes jsou turistickou atrakcí Josefova především jeho podzemní chodby, jeden z nejrozsáhlejších podzemních obranných systémů v Evropě.
Původně jich bylo až pětačtyřicet kilometrů, nemluvě o promyšleném osmikilometrovém kanalizačním systému, schopném pojmout i ty největší přívalové deště.
Když do josefovských chodeb vstoupíme, okamžitě pocítíme tajuplnost a stísněnost těchto prostor, což umocňují nejen nízké stropy, pod nimiž musíme procházet v uctivém předklonu, ale také i dodnes zde používané voskové svíce.
Vstup najdeme poblíž Bastionu I., jedné z předsunutých bašt určených k ochraně hradeb před postupujícím nepřítelem. První část těchto podzemních prostor byla zpřístupněna už v roce 1923.
Originály skvostů slavného sochaře
Dnes si tu můžeme kromě samotných pískovcových a cihlových chodeb a kleneb prohlédnout mnoho zajímavostí. Za pozornost rozhodně stojí několik historicko-vojenských expozic či obytné kasematy.
A ujít bych si neměli nechat ani lapidárium původních soch Matyáše Bernarda Brauna a jeho žáků. Slavný sochař počátku 18. století totiž v tomto kraji pobýval v době, kdy pracoval na výzdobě nedalekého Kuksu, a dokonce se tu oženil.
Hlavní část sbírky tvoří originály soch z mariánského sloupu v Jaroměři. Klenotem lapidária je pak socha nazvaná Plačící žena, kterou Braun vytvořil pro svou tchyni a která zobrazuje jeho truchlící manželku.
Foto: Shutterstock
