Máme štěstí, že žijeme právě v tom geologicky nicotném okamžiku, kdy se můžeme kochat pohledem na Pravčickou bránu – největší skalní most na evropském kontinentu. Příroda jí kdysi dávno dovolila vzniknout a příroda ji zase jednou odsoudí k zániku.

Je to možná už sto milionů let, co se na tomto místě přelévaly vlny druhohorního moře. Nebylo příliš hluboké a na jeho dně se neustále usazovaly sedimenty z křemenných pískovců. Když pak moře vyschlo, usazeniny ztvrdly a jako všechny horniny světa začaly pozvolna podléhat erozi.

Řeky hloubily údolí, prudké deště odnášely materiál ze skalních stěn, které narušoval také mráz i prudký sluneční svit. Pískovec nebyl právě nejpevnější a na některých místech byla jeho odolnost ještě menší.

A jednoho dne bylo najednou vidět skrz tenkou skalní stěnu. Lidé si ovšem tohoto unikátu dlouho příliš nevšímali. Přístup sem nebyl nejpohodlnější, k zemědělství ani lesnímu hospodaření se zdejší krajina příliš nehodila, a tak až do poloviny 18.

století skalní bránu nikdo neobdivoval.

Tady je naše milované Švýcarsko!

To se ale rychle změnilo. Postarali se o to dva švýcarští malíři pracující na sklonku 18. století v drážďanské galerii. Ve volných chvílích cestovali po kraji a zdejší oblast jim tak učarovala, že se sem začali vracet.

Nakonec se rozhodli, že se domů už nevrátí. „Své Švýcarsko jsme našli tady!“ prohlásili. A opakovali to tolikrát, že se zvěsti o krásách „Českého Švýcarska“ začaly šířit. Za pár let už sem putovali první zvědavci.

Zpočátku se výlet do skal stával výsadou pouze bohatých měšťanů a šlechticů, kteří si na cestu z nedalekého Hřenska najímali nosiče a mezky. Zakrátko se vyplatilo přímo pod skalní branou vybudovat malé občerstvení a objevovaly se i první dobové celebrity.

nemohl chybět milovník všeho romantického básník Johann Wolfgang Goethe, v roce 1831 se zastavil i spisovatel Hans Christian Andersen. Majitel zdejšího panství kníže Edmund Clary-Aldringen pro ubytování svých významných hostů nechal za jediný rok vybudovat malý zámeček zvaný dnes Sokolí hnízdo, doslova přilepený přímo ke skalní stěně.

A kromě toho začal také za přístup k bráně poprvé vybírat vstupné.

Poustevník se slavným příjmením

Ještě v období středověku skalní brána neměla jméno. Místní obyvatelé o ní samozřejmě věděli, ale říkali jí prostě Velká brána. Jak získala své dnešní jméno, není úplně jasné. Žádnou obec Pravčice v okolí nenajdeme, a tak badatelé usoudili, že základ názvu je třeba hledat v příjmení Prebisch, která zde v dávných dobách bylo mezi převážně německými obyvateli hodně rozšířené.

Jmenoval se tak ostatně i poustevník, který podle legendy přebýval v jeskyni opodál. Postupným počešťováním výrazu se z označení brány Prebischtor stala brána Přebčská, Převyšovská a nakonec Pravčická.

Po mostě už se procházet nesmíme

Pravčická brána má rozpětí 26,5 metrů, je vysoká 16 metrů a v nejtenčím místě je její klenba silná pouze 2,5 metru. Nebylo tomu tak vždycky. Za dobu rozvíjejícího se turistického ruchu se klenba ztenčila až o 80 centimetrů.

Eroze, která dala bráně vzniknout, se nezastavila. Jak Pravčická brána vznikla, tak jednou samozřejmě zase zanikne. Byly doby, kdy se turisté bez obav po skalním mostě procházeli, na počátku 80. let minulého století však odborníci objevili nebezpečné praskliny a vstup na bránu byl zakázán.

Dokonce byl tenkrát pískovec zpevněn speciálním pryskyřičným nátěrem, který má postupující erozi zpomalit. Prozatím je tedy Pravčická brána stále unikátním přírodním výtvorem a svou výjimečnost prokázala i tím, že se před deseti lety probojovala do semifinále celosvětové ankety o 7 nových divů světa.

A nakonec se pustíme k vodě

Doby nosičů a mezků jsou už dávno pryč, dnes se můžeme vydat k Pravčické bráně po pohodlnějších cestách. Ale pořád to bude muset být pěšky. Buď si vybereme kratší, ale náročnější trasu po červené značce od Hřenska, nebo zvolíme tu delší, takzvanou Gabrielinu stezku, která začíná v obci Mezní Louka.

A pokud nám po prohlídce skalní památky zbudou síly a čas, můžeme zkusit ještě sejít dolů k řece Kamenici a vydat se na romantickou výpravu do takzvaných Soutěsek, jejíž součástí je i oblíbená jízda na pramicích.