Patří k nejtajuplnějším stavbám na naší planetě a s každým dalším výzkumem vyplouvají na povrch nové záhady. Podle jedné z hypotéz sloužil kamenný kruh Stonehenge jako hudební nástroj. Podařilo se vědcům zjistit proč?

Tajemný komplex menhirů a kamenných kruhů se nachází na Salisburské pláni přibližně 13 km severně od města Salisbury. Je považován za největší britský monument a neznámější pozůstatek doby bronzové. Nejstarší kruh o průměru 110 metrů je z vnější strany tvořený příkopem a z vnitřní strany valem.

Podle radiokarbonového datování byla stavba započata asi před 4800 lety, přičemž byla několikrát upravována.

ZÁHADA KAMENŮ

Odkud se ale vzaly na planině tyto kameny? Celý komplex tvoří zvláštní druh horniny, který se nazývá dolerit. Ten se ale nachází pouze v pohoří Preseli v jižní Walesu, jenž je od Stonehenge vzdálené asi 290 km.

Stavitelé je tak museli vylomit ze zdejších skal a odvézt. Nabízejí se dvě otázky: Jak se jim tento transport podařil? A hlavně z jakého důvodu proběhl? Podle Mike Parkera Pearsona byla původní svatyně postavena poměrně blízko lomu a sloužila náboženským obřadům.

Poté byla rozebrána a přenesena na Salisburské pláně.

STĚHOVÁNÍ KVŮLI ZVUKU?

Badatelé zkoumali, proč mohutné kameny lidé stěhovali. K vysvětlení nabízejí celou řadu teorií. Podle britského archeologa Colina Richardse z Manchesterské univerzity se jednalo o společenskou prestiž, respekt, ale také vliv a moc.

Podle jiné teorie se jednalo o už již zmíněné léčebné účely. Vědci Paul Devereux a Jon Wozencroft z londýnské Royal College of Art nabídli ještě jedno možné vysvětlení. Podle nich si stavitelé vybrali tyto konkrétní kamenné bloky pro jejich jedinečné akustické vlastnosti.

KAMENNÉ ZVONY

Vědce zaujalo místo zvané Maenclochog, které se nachází poblíž pohoří Preseli. Už jeho název je zavádějící. Odvozuje se z velštiny, kde „maen“ znamená kámen a „clochog“ označuje zvony. Tyto balvany po úderu jiným kamenem vydávaly kovově zvonivý zvuk.

Dříve lidé věřili, že tento zvuk prozrazuje, že je uvnitř kamenů ukrytý zlatý poklad.

ZVUK ŠÍŘÍCÍ SE NA KILOMETRY

Badatelé jsou přesvědčeni, že na monolity mohli lidé hrát jako na obří kamenný xylofon. Kameny byly v 50. letech zabetonovány, aby nedošlo k jejich zřícení, a zbyla z nich jen asi polovina. To mělo vliv i na jejich akustiku.

Paul Devereux a Jon Wozencroft proto provedli studii na replice monumentu a zjistili, že i samotné uspořádání kamenů mělo zvláštní akustické vlastnosti. Výsledný zvuk se nesl na vzdálenost několika kilometrů.

BYLO SNAD STONEHENGE KOMUNIKAČNÍM NÁSTROJEM?

Pravěcí lidé tak museli o akustických vlastnostech balvanů vědět a mohli je využívat ke komunikaci na dálku, podobně jako afričtí domorodci při předávání zpráv bubny. Důkazy jsou prokazatelné. Stopy po úderech se na kamenných blocích skutečně nacházejí.

Dá se říct, že místo tak mohlo sloužit podobně jako dnešní kostelní zvony, jejichž zvuk se rozléhá do dálky.

SLAVNOSTI MRTVÝCH

Nabízí se také hypotéza, že Stonehenge sloužilo místo k setkávání lidí, kteří chtěli uctít a setkat se s mrtvými. K tomu jim mohla pomoci právě akustika kamenů. Experti Ruppert Till a Bruno Fazenda došli ještě k dalšímu závěru, a to že megality akusticky fungují nejen do dálky, ale i dovnitř, jako jakési zesilovače a odrážeče zvukových vln.

Pokud tedy mezi kameny bubnuje několik lidí nebo monotónně hrají na hudební nástroje, účastníci upadají do slabého transu.