Jakmile se v kalendáři objeví datum 21. červen, ze Salisburské pláně v jižní Anglii se stane velkoměsto.

Právě zde, 130 kilometrů jihovýchodně od Londýna, stojí kamenný monument Stonehenge, který každoročně láká tisíců stoupenců alternativního myšlení, samozvaných kouzelníků a čarodějnic i obyčejných zvědavců.

Proč právě o slunovratu? Právě v ten okamžik probíhá osa podkovy uvnitř stonehengeského kruhu a stará příjezdová cesta paralelně s vycházejícím Sluncem. Stavitelé Stonehenge museli mít opravdu výborné matematické znalosti, jak ukazuje rozestavení kamenů.

V současné době díky archeologům víme, že první fáze výstavby tajemného kamenného komplexu začala přibližně okolo roku 2400 před naším letopočtem, tedy mnohem dříve, než se ještě nedávno myslelo. Některé odhady dokonce hovoří o roku 3000 před naším letopočtem.

Tehdy se na Salisburské pláni objevil kruh, vytvořený z kamenů z modré břidlice. Později byl postaven kruh s průměrem 100 metrů. Zvenčí jej obepínal příkop, zpevněný kostmi různých zvířat, a uvnitř jeho trasu kopíroval půl metru vysoký val.

Někdy kolem roku 1750 před naším letopočtem byla stavba doplněna o kamenné sloupy, umístěné v příkopu. Kameny vnějšího kruhu byly necelých 5 metrů vysoké a téměř 2 metry silné. Od té doby majestátnost celé stavby fascinuje všechny návštěvníky.

Monumentální stavba získala svou dnešní podobu v období mezi lety 1650 až 1400 před naším letopočtem, kdy byly vystavěny dvě podkovy z kamenných kvádrů. Vnější byla tvořena pěti „trilitony“.

Triliton je soustava tří kamenů, kde jsou dva kolmé a jeden vodorovný, ležící na nich, takže vše vypadá jako brána. A to je pro Stonehenge naprosto charakteristické.

Největší z těchto trilitonů je úctyhodných 8,5 metru vysoký. Kameny vnitřní podkovy byly menší. Sedmnáct vztyčených kamenných bloků, z nichž nejtěžší váží až 45 tun, spojených šesti břevny je obráceno přesně směrem k východu Slunce v den letního slunovratu.

Místo kolem Stonehenge lákalo naše předky k osídlení již docela dlouho. Poslední archeologické objevy ukázaly, že první lidé tu mohli žít již kolem roku 7000 před naším letopočtem. Dokládají to poslední nálezy, u nichž se dal určit organický původ.

Dnešní stavbaři, pokud to situace vyžaduje, bydlí v unifikovaných buňkách. Jejich dávní kolegové, kteří mají zřejmě na svědomí výstavbu Stonehenge, měli k dispozici vlastní vesnici.

Tu objevili archeologové v poměrně těsné blízkosti Stonehenge a tvořilo ji na tři desítky staveb. Každé obydlí mělo vlastní centrální ohniště a některé i hliněnou podlahu.

Dokonce se podařilo nalézt stopy po dřevěných rámech podél bočních zdí, pravděpodobně jde o otisky dávných postelí. Ve zdi proti dveřím jednoho z obydlí nalezli archeologové jakousi bednu a skříň, které mohly sloužit k uchovávání nástrojů či oblečení.

Kamenné nástroje, zbytky zbraní či kosterní pozůstatky zvířat naznačují, že v dobách největšího rozkvětu zde mohlo žít pohromadě asi sto lidí. A kosti vepřů opět naznačují, že zvířata se dožila devíti měsíců, poté byla zabita. To zcela jistě má souvislost se slavnostmi zimního slunovratu.

Rozestavění jednotlivých obydlí zřejmě naznačuje již tehdy hierarchizovanou společnost. Dva domy totiž stály stranou od ostatních, a navíc v nich nebyl nalezen vůbec žádný odpad.

Vysvětlení jsou dvě – buď šlo o domy, ve kterých přebývali vládci či „šéfové“ této stavební komunity, nebo mohlo jít o objekty, ve kterých se konaly nějaké náboženské obřady, rituály či bohoslužby.

Uhlíkovou metodou bylo stáří dřevěné vísky stanoveno do doby zhruba 2600 let před naším letopočtem, tedy do doby, kdy mohlo vznikat i Stonehenge. Ve stejném období byly například budovány pyramidy ve starém Egyptě.

Archeologové navíc nevylučují, že se na budování megalitického objektu podíleli i pradávní Germáni či Švýcaři.

K této domněnce je svádí nález ostatků zámožného lučištníka, jehož ostatky, pocházející podle radiokarbonové metody z doby před cca 4000 lety, byly nalezeny poblíže Stonehenge.

Muž totiž pocházel z Alp, pravděpodobně z území dnešního Švýcarska, Německa, nebo možná Rakouska a v kraji byl evidentně velmi váženou osobou.

Jeho hrob leží pouhých 5 kilometrů od stavby a archeologové v něm kromě kosterních ostatků nalezli i přibližně stovku předmětů včetně zlatých náušnic, měděného nože a keramiky.

Ovšem konkrétní důkazy pro to, že se muž skutečně na stavbě nějakým způsobem podílel, zatím neexistují.

A další záhadu přidává i Itálie, konkrétně jihoitalská Kalábrie. Zde byla totiž v horách ve výšce 1064 metrů nad mořem objevena skupina prehistorických kamenných objektů, které britské Stonehenge připomínají.

Objekty jsou sice v důsledku místních zemětřesení proměněny v ruiny, ale je jasné, že byly původně sestaveny přesně stejně jako objekty ve Stonehenge – dva objemné žulové kvádry, přes něž byl vodorovně položen kvádr třetí.

Objekty původně měřily až 10 metrů na výšku a 18 metrů na šířku a jednotlivé kameny dosahovaly hmotnosti až 200 tun. Stavby pocházejí z doby přibližně 4000–2400 před naším letopočtem, tedy pár set let před odhadovaným vznikem Stonehenge.

Mohl tedy někdo „okouknout“ stavby v Kalábrii a přenést jejich výstavbu na britské ostrovy? Důkazy o takové odvážné teorii zatím chybějí…

Proč se vůbec stavělo?

Archeologové ani historici zatím nedokázali spolehlivě rozluštit důvody, proč vlastně celá velice náročná stavba vznikla, tedy k čemu vlastně celý komplex sloužil. Hypotéz existuje několik a každá z nich má svá pro i proti a své příznivce i odpůrce.

Zřejmě nejznámější a nejstarší je teorie přisuzující Stonehenge funkci jakési pradávné astrolaboratoře. Pro jasně hovoří orientace stavby ve směru východu Slunce při letním slunovratu a západu Slunce při slunovratu zimním.

To, že Stonehenge při letním slunovratu takto „funguje“, popsal již v roce 1720 William Stukeley.

Výrazná debata o archeoastronomii ve spojitosti se Stonehenge se rozpoutala v druhé polovině 20. století, konkrétně v roce 1965, kdy americký astronom Gerald Hawkins vydal publikaci Stonehenge Decodes, ve které tvrdil, že Stonehenge je postaveno podle pohybu Slunce i Měsíce, a lze je tak použít i pro předpovědi zatmění.

Svoji teorii postavil jako jeden z prvních na počítačových výpočtech, které prokázaly desítky různých shod v pohybu různých nebeských těles.

Velké shody dosáhl zvláště v případě, že byly zadány body shodující se s pohybem těles okolo roku 1500 před naším letopočtem. Podle Hawkinsova mínění bylo Stonehenge jakýmsi pravěkým astronomickým počítačem.

Někteří vědci vznesli námitku, zda by anglické klima vůbec nějaká přesná pozorování umožňovalo.

V roce 1966 provedl A. C. Newham měření, díky kterému zjistil, že dlouhé strany pomyslného obdélníku, který tvoří čtveřice tzv. staničních kamenů, odpovídají pohybu Měsíce.

Další měření navíc ukázala, že zeměpisná šířka Stonehenge je velice neobvyklá, neboť právě jen v tomto místě, s odchylkou cca 50 kilometrů, která je v astronomických měřeních vskutku zanedbatelná, se pohyby Slunce a Měsíce kříží v pravém úhlu.

Ve větší vzdálenosti už by kameny nemohly tvořit obdélník.

V roce 1973 zkoumal kamenné kruhy Alexander Thom, jenž se domníval, že kameny jsou příliš blízko sebe, aby mohly takto fungovat, a že je nutné v okolí hledat nějaké další přírodní body.

Ovšem jím vybraný kopec byl záhy identifikován jako pozůstatek skládky z počátku 20. století.

Kromě hypotézy hovořící o astronomické observatoři však existují i jiné teorie. Například ta, která Stonehenge přisuzuje léčivé vlastnosti a považuje je za jakési „zázračné lázně“, za něco podobného, jako jsou současné Lurdy.

Tehdejší obyvatelé věřili v sílu kamene, a mohli tudíž skutečně věřit, že kameny v přesném uspořádání může pomoci vyléčit nějaké tělesné trápení. Nemocní tak údajně putovali do Stonehenge doslova v procesích.

Že by to skutečně mohla být pravda, podporují dva faktory.

Za prvé kosterní pozůstatky nalezené v hrobkách a hrobech v okolí Stonehenge vykazují v míře větší než obvyklé nějaké zdravotní anomálie – pozůstatky nemocí či zranění, a navíc je podle analýzy dochovaných zubů jasné, že minimálně polovina zde pohřbených lidí nepocházela z blízkého okolí, a na místo tak museli putovat často i velice dlouhou dobu.

A za druhé modré kameny, které byly při stavbě použity byly na místo dopraveny ze vzdálenosti přibližně 250 kilometrů. Lidé tak opravdu mohli věřit, že mají léčivou či kouzelnou moc.

„Byla to magická síla těchto kamenů, která z něho udělala poutní místo pro nemocné a zraněné neolitického světa,“ prohlásil Geoffrey Wainwright z univerzity v Bournemouthu.

Že by Stonehenge fungovalo jako starověké lázně či jistým způsobem „nemocnice“, je jistě lákavá představa, ale většina badatelů se kloní k jiným možnostem.

Místo podle nich pravděpodobně sloužilo jako hřbitov pro vyvolené a uznávané osoby. Přibližně dva kilometry od Stonehenge byl na počátku 21. století objeven další zvláštní kamenný kruh, pocházející ze stejné doby.

Jeho nález může pomoci dokázat, že blízká řeka Avon spojovala „říši mrtvých“, kterou tvořily oba kruhy, s „panstvím živých“, ležícím proti proudu. Tento nový kruh získal pojmenování Bluehenge, protože i zde byly při stavbě použity kameny z modrého ryolitu.

Podle některých badatelů byl Bluehenge výchozím bodem poutí, které začínaly u řeky a končily právě ve Stonehenge.

„Málokdo ví, že Stonehenge bylo ve své době největším pohřebištěm v Británii.

Možná byli lidé v kruhu z modrých kamenů spalováni a pak byl jejich popel pohřbíván v samotném Stonehenge,“ domnívá se britský archeolog Mike Parker Pearson z institutu Stonehenge Riverside Project a Sheffieldské univerzity.

Ovšem právo spočinout na tomto místě měla s největší pravděpodobností jen vládnoucí elita, možná i členové jakési „pradávné britské královské dynastie“. Aspoň to se zprvu domnívali vědci včetně zmiňovaného Mike Parkera Pearsona.

Ovšem na základě pozdějších nálezů, při kterých byly objeveny kostry nejen mužské, ale i ženské, a dokonce dětské, Pearson svůj názor poopravil: „Byli tam muži, ženy i děti. Předpokládáme tedy, že celé rodiny.

Mysleli jsme si, že to mohlo být místo, kde byla pohřbena dynastie králů, nicméně vypadalo to spíš jako nějaká komunita, jako jiný druh mocenské struktury.“

Během přibližně šesti staletí bylo ve Stonehenge pohřbeno asi 150–250 lidí. Tento relativně nízký počet s ohledem na dlouhou dobu pohřbívání naznačuje, že to mohli být členové jedné skutečně elitní rodiny.

Nejstarší pozůstatky pocházejí z doby okolo roku 3000 před naším letopočtem, nejmladší jsou pak asi o 600 let mladší.

Archeologové tedy předpokládají, že každý, kdo byl ve Stonehenge v této době pohřben, musel v tehdejší společnosti zastávat nějaké významné místo či funkci.

Okrajová teorie, která našla své zastánce hlavně mezi fanoušky fantasy, je ta, jež o Stonehenge hovoří jako o místě uctívání druidů.

Poutní místo, nebo cíl pro turisty?

Mezi britskými historiky a archeology panuje i další názor na to, proč Stonehenge vzniklo. Tato teorie tvrdí, že bylo místem, kde se setkávali tehdejší obyvatelé z celých britských ostrovů.

Analýza kosterních pozůstatků totiž ukázala, že mezi lidmi pohřbenými v okolí jsou i jedinci ze Skotska. Ti si podle nálezů na cestu brali s sebou dokonce i dobytek.

Vědci se tedy domnívají, že mezi slunovraty se ve Stonehenge odehrávaly slavnosti, kterých se účastnili lidé ze širokého okolí i z velmi vzdálených krajin. Na slavnostech se konzumovalo značné množství potravin i nápojů.

Jako hlavní chod mělo patrně sloužit vepřové maso, soudě alespoň podle množství nalezených prasečích kostí, patřících zvířatům ve věku od devíti do patnácti měsíců.

Pozdější zkoumání však naznačila, že dávní obyvatelé přicházeli do Stonehenge zřejmě pouze během zimního slunovratu, což dokazují zvláště ony nálezy prasečích kostí a zubů, ze kterých se podařilo zjistit, že zvířata byla vždy poražena v zimních měsících.

„My si myslíme, že ti, kdo Stonehenge stavěli, na tom místě nežili nepřetržitě. Lze to poznat podle toho, kdy zabíjeli prasata. Objevovali se tam při slunovratech,“ podotýká Pearson.

Mezi velké záhady rovněž patří, jakým způsobem se mohutné balvany dostaly až na místo, kde stojí dodnes. Tehdejší stavitelé rozhodně neměli k dispozici moderní technologie, takže si museli poradit jinak.

Po dlouhou dobu se vědecká obec domnívala, že stavitelé komplexu z doby bronzové získávali kameny z nepříliš vzdálené pahorkatiny Preseli, jenže nové výzkumy, založené na analýze minerálního složení a textury minerálů však ukazují, že původní domov kamenů je v Craig Rhos-y-felin u Pont Season. A tato lokalita leží až v relativně vzdáleném Walesu.

Hornině sopečného původu se říká ryolit. Pro Wales rozhodně není typická, lze ji zde najít jen na malé ploše několika stovek metrů čtverečních.

Když se podařilo tuto záhadu rozluštit, mohli se archeologové pustit do dumání nad tím, jak se vlastně těžké kameny do Stonehenge dopravovaly.

Dosud se předpokládalo, že ty nejtěžší kusy byly přepravovány na vorech po řece Avon a po Bristolském kanálu. Cesta to musela být více než náročná, vždyť měřila několik stovek kilometrů. Existuje však i možnost, že jako dopravní cesta posloužilo moře.

Praktické pokusy, které měly tuto teorii potvrdit, však nedopadly bůhvíjak. Dva velké kvádry byly dopravovány po moři z Walesu do Salisbury, městečka od Stonehenge vzdáleného asi 13 kilometrů.

Trasa byla dlouhá 386 kilometrů a během přepravy byla použita pouze lidská síla a technologie známé v době před 5000 lety. Výsledek?

Balvan skončil na dně moře… Buď je tedy tato hypotéza nesprávná, nebo lidé z doby bronzové znali takové fígle, které dnešním expertům unikají.

Každopádně otázka, kdo stojí za vznikem kamenného komplexu ve Stonehenge, stále zůstává nezodpovězena. Rozhodně to nebyli druidové, expertizy tuto možnost již vyvrátily. Badatelé tu však stále mají spoustu materiálu ke zkoumání.