Výčet slavných osobností, které přijely na Střekov nasát jeho zvláštní atmosféru, je vskutku impozantní. Spisovatel Goethe, básník Mácha, hudební skladatel Wagner, malíři Richter a Doerell, ti všichni byli hradem postaveným na vrcholu stometrové skály uneseni.
Sám Goethe zašel prý v honbě za múzou v roce 1842 tak daleko, že se prý zahalil do bílého prostěradla a toulal se po hradbách. Možná tak nechtěně nahnal strach několika náhodným kolemjdoucím, nicméně inspiraci to pomohlo.
Na hradě totiž napsal báseň, která se pak proměnila v libreto slavné opery Tannhäuser. Právě 19. století se svým romantismem pomohlo dlouho chátrajícímu hradu znovu zažít odlesk bývalé slávy.
Stráž nad řekou
První zmínka o hradu totiž pochází už z roku 1319, kdy se český král Jan Lucemburský (1296–1346) rozhodl postavit nad řekou Labe strážní stanici, aby chránila důležitou obchodní cestu do Německa a taky vybírala clo.
Problémem ovšem byl nedostatek financí na stavbu. Král to vyřešil chytře. Celou obec daroval bohatému pražskému měšťanovi Peškovi z Veitmile s podmínkou, že na skále nad Labem musí vystavět hrad.
Roku 1563 pak získal Střekov rod Lobkoviců, jimž patří až do současnosti. Na jeho přestavby, rekonstrukce a údržbu už dali jmění. Jen za Václava, prvního příslušníka tohoto rodu na Střekově, bylo prostavěno tři sta kop grošů a pět set zlatých.
Hradu v polovině 18. století pak připravil opravdu těžké chvíle slavný generál Laudon, když se do něj pustily jeho dělostřelecké oddíly. Útok na hrad dodnes připomíná šestice dělových koulí zarytých do hradeb.
Poslední požár
Možná nejzákeřnější útok v dějinách Střekova ale neměly na svědomí nepřátelské armády, ale zastupitelé města. Měl se odehrát v roce 1961, kdy měl do Ústí nad Labem přijet na plánovanou návštěvu prezident Antonín Novotný.
Městští úředníci se obávali, že by mohli zanechat špatný dojem, pokud nebude možné vládní limuzínu pohodlně zaparkovat přímo u hradu.
Kvůli tomu byl v místech někdejšího statku a poplužního dvora zinscenován požár. Z historických budov zbyly jen rozvaliny a popel, takže pod hradem se mohlo vybudovat kýžené parkoviště.
Dnes je hrad zpět v rukou Lobkoviců a každý, kdo chce zažít jeho atmosféru na vlastní kůži, je tu vítán.
